Hravá nostalgie venkovského dvora

Čtvercový dvůr, směle kopírující šíři tenisového kurtu, se prostírá mezi rodinným domem, vejminkem, stodolou, kovárnou a bývalou maštalí. Je duší i srdcem jednoho z nejstarších gruntů vinařské dědiny vzdálené od Brna, co by kamenem dohodil.

Žádné z jeho četných zákoutí nezůstalo čistým plátnem. Naopak. Každé je obrazem chrlícím pestrost podzimní přírody, a když se k němu přiblížíme na pár kroků, dýchne na nás poetikou prostého venkovského života.

Cestu do dvora otevírají fortelná vrata. Ta nechávají čilý ruch ulici, kam patří, a zvou do světa, kde vládne klid a domácká pohoda.

Hned v průjezdu, ovoněném sušenými bylinami zavěšenými u stropu, se nás zmocňuje pocit, že s každým dalším krokem putujeme v čase o pěkný kus zpátky.

Zásluhu na tom má především schopnost zdejších obyvatel radovat se z obyčejných věcí a cenit si práce předchozích generací. Jakmile vyjdeme z přítmí průjezdu na plochu dlážděnou přírodním kamenem a koukneme doprava směrem k terase navazující na rodinný dům, vítají nás modré smaltované hrnce, konve na mléko, škopky i pekáče s kvetoucími lobelkami, maceškami a listopadkami.

Terasu s kamennou podezdívkou lemují v celé délce kameninová koryta a sádelníky, které i v zimě skýtají domov netřeskům, rožcům a kapradinám. Co na tom, že se nádoby nelesknou novotou.

Jak říká Hanka: „Čím jsou otlučenější, tím dojemnější příběhy vyprávějí a vyvolávají hezké vzpomínky na naše dědy, babičky, pratety i strýčky.“

Z terasy vede cesta na trávník, který se jako zelená voda rozlévá před maštalí. Na dobu, kdy v ní řehtali koníci, upomínají chomouty visící na zářivě vybílených zdech.

Nad travnatým kobercem se dme pýchou naleštěná litinová pumpa a betonové víko studny probarvují malované plecháče s muškáty a chryzantémami. Družina ve stejném složení zasypává posledními květy starý dřevěný trakař parkující opodál.

Od trakaře je to jen pár kroků na dlážděný plácek, schoulený mezi maštalí a kovárnou. Nefouká sem a v létě je tu díky urostlým jalovcům příjemný stín, takže volba, kde se bude při pěkném počasí stolovat, byla jasná.

Předěl mezi trávníkem a místem k posezení tvoří zmechovatělá koryta plná žlutých macešek a pořádný chumel stálezelených bergénií, k nimž se z boku natahují šlahouny zimolezu lesklého.

Krom tradičních trvalek a dřevin se na dvoře zabydlelo i kousek exotiky. Jarmilka vlastnoručně namnožila spoustu oleandrů, které si užívají čerstvého povětří před oknem kovárny, dokud je teplota lehce pod nulou nezažene dovnitř.

Pokračujeme proti směru hodinových ručiček k mlatu, v němž se skladuje úroda z přilehlého ovocného sadu a zeleninových záhonů. Před stodolou dosychají v ošatkách a lubových sítech vlašské ořechy.

A nebyla by to výtvarnice Hanka, kdyby cenné plody ze stromu, který kdysi sázela s dědečkem, nezakomponovala do malebného zátiší.

Staromilská scénka se odehrává pod okny stodoly. Na vysloužilé kuchyňské židli a na fošně o čtyřech nožkách si dávají dostaveníčko výrobky z proutí a věnce umotané z výhonů psího vína a divoké růže.

„Při tvorbě dekorací si vystačíte bez peněz,“ tvrdí Hanka, „stačí zaběhnout na mez pro šípky.“ Věnečky nejen šípkové, ale také ty z prutů červeně plodícího skalníku zdobně visí pod klenutými okénky, na vratech, zdech, klikách.

Krom toho, že sympatická tmavovláska nádherně maluje a tvoří, exceluje v pěstování dýní – chutných hokkaido i tykviček čistě okrasných. Jejich syté barvy probleskují napříč celým dvorem a společně s dokvétajícími afrikány nahrazují zatoulané sluníčko. Tomu se nejspíš zalíbilo v listech přísavníku.

Od pohledu hřejí vroucími odstíny červené a purpurové na zdi z režných cihel, která uzavírá dvůr z jeho nejslunnější strany. Na jejím konci zve k zastavení poslední malebné zátiší.