Článek
Všude hojnému opeřenci s váhou do 10 dkg a rozpětím křídel bezmála 40 cm dala věda jméno Turdus merula a zařadila ho do čeledi drozdovitých, hned vedle brávníka a kvíčaly.
Za éry našich pradědečků nebylo kosa takřka vidět. Žil skrytě v lesním šeru. Pak ale přišla změna. Opustil les, zkrotl a vyhradil si právo na život v lidské společnosti.
On a ona
Uhlově černá brka s kovovým leskem, šafránově žlutý zobák a uhrančivá očka vroubená zlatou linkou, to je on – kos černý, elegán k nepřehlédnutí. Zatímco ona – kosí dáma – nosí šaty obyčejně hnědé, s nevýraznými stříkanečky na hrudi. Její zobák a kroužky kolem očí mají mdlý odstín bramborové hlízy.
Kosici se diskrétnost náramně hodí, když po okolí slídí kočka, i v době mateřství.
Dospělý sameček je celý vyfiknutý v černém a dlouhý téměř 30 cm. Stejně jako jeho družka zbožňuje šťavnaté plody včetně šípků a jablíček.
Rodinné štěstí
Jako všichni drozdovití i kos má dokonale vyvinutý hlasový orgán – odborně zvaný syrinx, a tuze rád předvádí, co všecko s ním svede. A není to žádný vrzálek, ale pěvecký virtuos. Jakmile mu do pírek foukne jarní vítr, vykřikuje líbezné flétnové sloky zplna hrdla. To by bylo, aby nepřivábil nevěstu!
Ta záhy po námluvách splétá hnízdo ze stonků, stébel, starých listů, kořínků, mechu, zvířecích chlupů, ba dokonce i z provázků zapomenutých v zahradě. Do útulného, jílem vyztuženého domova se vejde na šest písklat. Kosi jsou velmi plodní a snůšku tří až šesti modrozelených, jemně kropenatých vajíček opakují v době od března do července dvakrát až třikrát.
Snůška vajec čeká na svůj velký den v hnízdě, které kosice upletla během deseti dnů ze stébel a mechu v otevřené budce pod závěsem břečťanu.
Pozor, straka!
Mláďata se líhnou po dvou týdnech a za dalších asi čtrnáct dní, když už jsou z nich ochmýřené kuličky, zkoumají nejbližší okolí. Nelétají, jen tak posedávají, nemotorně poskakují a nechávají se krmit. Dosud jim nosili potravu oba rodiče, teď už většinou jen tatínek, protože maminka snáší novou kolekci vajíček.
V dalším týdnu se mrňousové trénují v letu. Asi čtyři týdny po opuštění hnízda se mládež s kaštanově hnědým, na hrudi výrazně skvrnitým peřím vydává za hranice domova.
Ochmýřené pískle se poprvé vyhřívá na jarním sluníčku. Bezbranná mláďata často padnou za oběť strakám a kočkám.
Větší šanci na přežití mají kosi z města. Tam neřádí kočky tak jako na vsi. Ty schlamstnou dokonce i dospělého ptáka.
Také straka umí být krutá. Nahlíží do korun stromů a živých plotů a vytahuje z nich kosí novorozeňata rodičům přímo před nosem, třebaže ti zoufale křičí a trefují se do ní jako šipky do terče. Černobílá vetřelkyně se však nebojí a hnízdo často úplně vyplení. A kosi? Ti se ponaučí a příště založí rodinu na bezpečnějším místě.
Kosí radosti a rošťárny
Celé jaro a pak i na podzim sameček vyzpěvuje a svůj repertoár demonstruje nejraději z výšky. Originální melodie se krásně poslouchají v tichu padajícího soumraku nebo za svítání.
Jenže kdo nerad brzy vstává nebo má lehké spaní, nejspíš by kosovi nejraději zalepil zobák. On totiž klidně začne hulákat už ve čtyři ráno. A když zahnízdí ve světle pouličních lamp, koncertuje nonstop celou noc.
Vodní lázeň si kos náramně užívá. Poté obvykle probere svá brka, vyletí někam hodně vysoko a začne zpívat tak hlasitě, až se to do daleka rozléhá.
Dlouhé chvíle tráví kos hopsáním po trávníku, odkud tahá žížaly, a šustěním pod keři, kde v honbě za červíky obrací každý list. Hrabání v půdě si ohromně užívá a zrovna tak popelení v záhonech. Že přitom vykořeňuje sazeničky, vyorává cibulky a rozhazuje semínka po všech koutech, je mu šumafuk.
Přesto na opeřeného rošťáka hubuje málokdo. Vždyť pilně sbírá škodlivé housenky, navíc je to rozený klaun. Stačí ho chvíli pozorovat při koupeli, jak se potápí, nakrucuje a máchá křídly, až voda cáká.
Naše pomocná ruka
Kdo chce kosa do podnájmu, nabídne mu k bydlení otevřenou budku, strom či husté křoví. Nejlíp štědře plodící. Šťavnaté plody jeřábu, aronie, muchovníku, trnky, hlohu, šípku, břečťanu, dřišťálu a skalníku kos zbožňuje. Možná nám pak neoklová kuličky vína, borůvky nebo třešně, kterými se dokáže cpát téměř k prasknutí.
Byť je kos samostatný, chytrý a nebojácný, dožívá se v průměru jen tří čtyř let. Nejstaršímu odchycenému jedinci bylo podle kroužku přes 21 let. Že by se na jeho dlouhověkosti podílela pomoc lidí?
Kosí samička si zakládá na decentním vzhledu. V zimě, kdy nemůže ze země tahat žížaly, ocení tukový pamlsek ze zverimexu.
Zvlášť v zimě, když ledová krusta uvězní žížaly pod zemí, přijme kos pozvání ke krmítku. Nejradši má rozinky, jablka, lojové koule, spořádá i ovesné vločky se slunečnicí, kterou neloupe jako třeba zvonek, ale polyká celou po vzoru holuba hřivnáče.
Vánoční přehlídka adventních věnců našich čtenářů
Také si rádi navozujete příjemnou dobu očekávání vánočních svátků zapalováním svíček na svém adventním věnci? Patříte dokonce k těm, kteří si jej nejprve sami vyrobili?
Pokud ano a rádi byste se s ním pochlubili, nebo prostě jen nabídli inspiraci ostatním čtenářům, pošlete nám fotografie svého adventního věnce orientované na šířku do 21. prosince s pár slovy na vysvětlenou. Z došlých snímků vybereme nejzdařilejší díla a uspořádáme z nich vánoční přehlídku.
Své snímky můžete posílat na adresu bydleni@novinky.cz.
O jídlo se nerad dělí a na toho, kdo se opováží přiblížit, tasí hned ostrý zobák. Občas se umí utrhnout i na nás, když ho vyrušíme u oběda.
