Hlavní obsah

Bydlet se dá v otáčivém domě na muří noze, mongolské jurtě i maringotce

Právo, Lucie Jandová

Otáčivý dům na muří nožce dvaašedesátiletého projektanta Bohumila Lhoty připomíná obrovský hřib s devítimetrovým kloboukem. Majitel ho ve Velkých Hamrech stavěl dvacet let. A když se mu zachce, může s ním zajet až dva metry pod zem. Pro většinu z nás docela ulítlá představa.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Své otáčecí obydlí může jeho majitel spustit také pod zem.

Článek

Pan Lhota ale rozhodně není sám, kdo si v netradičním a výstředním příbytku libuje. Za čtyřmi takovými fajnšmekry jsem se vypravila.

V chaloupce jako z Mrazíka

Do extrémních podmínek vyprojektoval svůj kopulovitý dům ve Velkých Hamrech poblíž Tanvaldu projektant Bohumil Lhota. „Líbila se mi představa, že můj dům může být přenosný a v případě potřeby, třeba kvůli útoku teroristů, ho můžu schovat pod zem,“ vysvětluje. Otáčivý dům na muří nožce stavěl sám, jen s kamarády. Trvalo mu to dvacet let.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Dům jsem stavěl 20 let, říká projektant Bohumil Lhota.

Původně chtěl postavit obydlí, které by zcela splynulo s okolní krajinou. „Jsem myslivec a přírodu mám rád,“ zdůvodňuje, proč podivná stavba skrytá napůl pod zemí vlastně vznikla. „Stavbou jsem se snažil narušit ráz okolní krajiny co nejméně.“

Líbila se mi představa, že můj dům může být přenosný a v případě potřeby, třeba kvůli útoku teroristů, ho můžu schovat pod zem.
Bohumil Lhota

Dvaašedesátiletý projektant mě hrdě zve do vnitřku domu, jenž připomíná obytný bunkr. Je kruhovitý a vypadá jako hřib s devítimetrovým kloboukem. Vstupuje se do něho sklepními dveřmi, které vedou do podzemní zimní zahrady s bazénkem. Roste v ní hlavně břečťan, kapradiny, ale třeba i granátové jablko, fíkovník a kiwi. Uprostřed trůní sloup, připomínající pohádkovou muří nohu, což je hlavní opora stavby.

Je znát, že pan Lhota si převážnou část domu postavil sám. Kličky na oknech si pamatuju z panelákových bytů. Když mi předvádí, jak lze s domem hýbat, vypadá to, že má v ruce panel od autíčka na dálkové ovládání. Domek jej však poslouchá na slovo a vrchní otáčivé patro nad zimní zahradou se po zmáčknutí červeného tlačítka skutečně poslušně spouští. Skrýt pod zem ho lze do hloubky dvou metrů.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Ve spodní části originální stavby najdete zimní zahradu.

„Když zajede pod úroveň okolní krajiny, je i první patro schované v zemi, a tak chráněné. Od zlodějů i od počasí. Navíc tím ušetřím za energie.“ Teplota pod zemí totiž nikdy neklesne pod čtyři stupně Celsia. Pokud tu majitel delší dobu není, jednoduše domek schová pod zem a má vystaráno.

Kromě zasouvání pod zem si pan Lhota může měnit i výhled podle nálady. Točit domem lze o 180 stupňů a zvládnou to čtyři silní chlapi. „Teď ho mám otočený na Krkonoše, podívejte,“ ukazuje mi pohoří v dálce. „Není to nádhera?“

Jednotlivé úvahy Bohumil Lhota realizoval během stavby. Svůj otáčivý a zasouvací dům propojil chodbou, kterou si ve svahu sám vykopal, ještě s podzemním ateliérem a garáží.

„Jednoho zimního rána jsem se probudil a auto jsem měl zasypané sněhem. ,Postav si garáž,‘ řekl jsem si. A kde jinde než pod zemí.“ Od svého domu tedy vykopal chodbu až k příjezdové cestě a k autu se teď dostane i za největší sloty suchou nohou. „No, pár miliónů by to tu dnes stálo,“ odhaduje Lhota, „mám ale štěstí, že podstatnou část jsem postavil ještě před listopadem. Veškerou mechaniku, kladky a tak, jsem pořídil za cenu šrotu. Dnes bych se nedoplatil.“

Se svým domem má pan Bohumil Lhota ještě velké plány. „Budou tu sluneční kolektory a rád bych tu měl i tepelné čerpadlo, aby byl dům v případě katastrofy zcela soběstačný. Prostě taková samostatná a nezávislá jednotka.“

Kvůli psům žije v maringotce

„Že se starám o psy, je omyl,“ svěřuje se mi paní Ivana Gašparíková ze Záhoří u Písku. „Původně tu měl být kočičí útulek. Lidi mi sem ale začali dávat psy. Co jsem měla dělat?“

Opatrně vstupuje na pozemek plný kotců a volně pobíhajících psů. Je jich tu na 200. Paní Ivanu však poslouchají na slovo a ta, když vidí moje obavy, je až na pár výjimek zavírá do boudy.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Komfort běžného bytu majitelce chatky s maringotkou nechybí.

Tedy spíše do chatky s maringotkou, kde paní Ivana a její miláčkové žijí. Zajímá mě, jak si člověk, který žil čtyřicet let v paneláku, zvykne na studený odchov jen málo zatepleného a z prken stlučeného přístřešku, jehož součást tvoří maringotka. „Chce to prošívanou bundu a přikrýt se psem. Zrovna tenhle umí hřát jako kamna, viď, Arturku?“ bere to s nadhledem paní Gašparíková.

V maringotce se musím uskrovnit a spát ve spacáku. No co, bezdomovci jsou na tom hůř.
Ivana Gašparíková

Vypráví, že i v píseckém 4+1, kde dříve žila, chovala čtyřicet koček, což bylo sousedům trnem v oku. Po rozvodu se byt prodal a ona chtěla mít se svými zvířaty klid. Proto si koupila tenhle rozlehlý pozemek, na němž stála dřevěná chatka s maringotkou. „V té jsem si zařídila ložnici,“ svěřuje se paní Gašparíková, která svým zvířecím miláčkům přizpůsobila i zaměstnání. Pracuje jako noční hlídačka.

Celé dny jí totiž zabere péče o 200 psů a 60 koček, se kterými jí chodí vypomáhat kamarádka. Zvířata měsíčně spotřebují 200 kg masa, 20 kuřat a spoustu granulí. Jejich kotce jsou zateplené – o to se starají elektrické přímotopy.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Ivana Gašparíková s jedním ze svých psích miláčků

Vytopit chatku paní Gašparíkové je mnohem těžší. Má v ní sice kamna na dřevo, protože, jak říká, uhlí k ní z ekologických důvodů nesmí. Přesto se někdy v zimě na podlaze maringotky objeví námraza. Natažená elektřina stihne napájet leda tak přímotopy pro kočky a psy, a tak na jejich majitelku zbývá jediná zásuvka. „Ta je tak na rychlovarnou konvici,“ směje se. „Takže se musím uskrovnit a spát ve spacáku. No co, bezdomovci jsou na tom hůř.“

Jdu se podívat do maringotky, kde paní Gašparíková spí. Na stěnách visí pár obrázků, v poličce na stěně je vystavena sbírka porcelánových kočiček. U lůžka stojí noční stolek s lampičkou a knížkou. Za látkovým závěsem je lavor na omytí. „Nic mi tu nechybí,“ dušuje se paní Gašparíková.

Jen na nepořádek po zvířatech si prý musela notně zvykat. Když vidím kuchyňský kout v dřevěné chatce, musím jí dát za pravdu. Je znát, že tady hrají zvířata prim. Křesla mají vyhrabaný vnitřek a lebedí si v nich psíci všeho druhu. Valnou část místnosti zabírají týdenní štěňata v ohrádce. Odér je nezaměnitelný, zvířecí. „A i ty záclony jsem musela ustřihnout,“ vysvětluje majitelka psího útulku. „Oni se psíci rádi koukají z okna a záclony jim překážejí.“

Foto: Jan Handrejch, Právo

Maringotka, kde provozovatelka psího útulku přespává.

O zvířata, jež jí nosí lidé z širokého okolí, se stará vzorně. Mají veškerou hygienickou a veterinární péči, kterou potřebují. Není to však zadarmo.

„Jak vidíte, žiju opravdu skromně. Nevadí mi tahle jednoduchá chatka s vařičem, pár kusy nábytku a maringotkou. Nejsem náročná. Myju se u pumpy a k jídlu mi stačí jen to základní. Ale zvířata stojí hodně. Už jsem rozprodala veškeré věci, které měly nějakou hodnotu, památky po rodičích a knihy. Nějaké peníze mám také ze sběru železného šrotu. Ale ta zvířata mi všechno vynahrazují. Nejsem však žádný chudák. Myslím, že žiju plnohodnotný život, možná lepší než ti, co mají milióny,“ uzavírá paní Ivana Gašparíková.

Ve stanu z mongolské stepi pár kilometrů za Prahou

„Kvůli kontaktu s přírodou,“ odpovídá mi psycholog Petr Knotek na otázku, proč dal přednost tradičnímu obydlí mongolských pastevců před bydlením v naší civilizaci běžným.

Foto: Petr Horník, Právo

Psycholog Petr Knotek nedá na život v jurtě, tradičním obydlí mongolských pastevců, dopustit.

„Když prší, slyším bubnovat déšť o střechu, když fouká vítr, cítím to, uvědomuji si ptáka, který proletí. Od přírody mě dělí jen plátno, a přesto je uvnitř příjemně a teplo,“ shrnuje výhody svého bydlení psycholog Petr Knotek, kterého může někdo znát třeba i jako hudebníka a divadelníka vystupujícího pod uměleckým jménem Pjér la Šéz. Už čtvrtým rokem v zimě i v létě žije v malé vesnici na jih od Prahy, kde je jeho jurta na vyvýšeném pozemku zcela skrytá očím sousedů. „Těch pár místních, kteří o ní vědí, si myslelo, že tu mám postavený stan nebo cirkusové šapitó,“ směje se.

V mongolských jurtách se vařilo na ohni rozdělaném uprostřed. Já tu mám sporák a komín vyvedený ven.
Petr Knotek

Kruhový příbytek o průměru šest metrů, s dřevěnou podlahou a střešním oknem namísto otvoru běžného v původních jurtách, skrývá jen nejnutnější zařízení. Postel, knihovnu, přízemní sezení, několik skříněk a kuchyňský koutek se sporákem.

„V mongolských jurtách se vařilo na ohni rozdělaném uprostřed,“ vysvětluje psycholog Knotek. „Já tu mám sporák a komín vyvedený ven.“

To však není jediný rozdíl oproti stepnímu mongolskému stanu. Do toho například mohou přijít návštěvníci zcela neohlášeni, a pokud si jich majitel nevšímá, zase se zvednou a odejdou. „U mě se návštěvy ohlašují,“ usmívá se psycholog. A taky jurtu nestěhuji pokaždé, když někdo při vcházení či vycházení zakopne, jako to dělají Mongolové. To bych se skutečně stěhoval stále.“

Foto: Petr Horník, Právo

Psycholog Petr Knotek nedá na život v jurtě, tradičním obydlí mongolských pastevců, dopustit.

Ptám se, jak je to tu s vodou. „Mně samotnému by stačila pumpa venku,“ dozvím se, „ale manželka chce koupelnu. Budu ji muset venku přistavět.“ Žena prý za ním pravidelně dojíždí a zvládla v jurtě žít i v zimních mrazech. „Neřekla byste, jak je v zimě uvnitř krásně teplo,“ přesvědčuje mě. „Jeden známý z Mongolska mi vyprávěl, že se v tamních krutých minusových teplotách přestěhoval z domu do jurty. Domy se totiž nedají pořádně vytopit.“

Vše tu je ze stoprocentně přírodních materiálů, včetně použité izolace. Investice v řádu stovek tisíců však nelituje. „Jsem tu spokojený. Víte, už delší dobu pozoruju krizi, která všude kolem probíhá. A neřekl bych, že je jen finanční,“ myslí si psycholog.

„Při své práci čím dál častěji pozoruji, že lidé ztrácejí životní vizi a smysl. Když nevědí, kam jejich cesta vede, logicky se obracejí zpátky. Pokud člověk překoná krizi, kterou tento regres přináší, může ho to přivést pod povrch fungování naší civilizace. A tam narazí na to, že je součástí přírody.“

Petr Knotek se musel vypořádat i s některými omezeními, která s sebou život v jurtě nese. „Například to není žádné víkendové obydlí. Pokud jsem sem jen dojížděl, občas se mi tu chytala plíseň. Od té doby, co tu bydlím nastálo, zmizela.“ Další nevýhodou je i výlučnost míst, kam se jurta dá postavit. „Mezi řadové domky jen těžko. Nejen že se tam nehodí, ale jistě by také lákala zloděje.“

Podle něj však mají i klasické domy spoustu nevýhod. Masivní zdi se dají jen těžko vytopit, střídáním teplot se nezabrání vlhkosti. „A nedají se přesunout. Třeba při povodni. Jurtu můžete dát kamkoli a není na ni třeba stavební povolení. V tomhle přebyrokratizovaném světě tím uniknete devadesáti procentům pakárny. V jurtě si připadám opravdu svobodný,“ směje se osmačtyřicetiletý psycholog.

Samota v sile uprostřed města

„Jsme oba s manželem ryze městští lidé,“ zdůrazňuje mi hned v úvodu návštěvy třiačtyřicetiletá Barbora Králíková. „Bydlení za městem a práce na zahradě? To není nic pro nás!“

Foto: Petr Hloušek, Právo

Olomoucká vila manželů Králíkových stojí na dvacet metrů vysoké silážní věži.

Olomoučtí podnikatelé se proto rozhodli vyřešit svou touhu po klidu uprostřed města po svém. Věž obilného sila v centru Olomouce dlouho Radim Králík využíval jako reklamní plochu pro billboardy, které v té době jeho firma vyráběla. Funkcionalistickou stavbu, jež v 50. letech částečně vyhořela a od té doby svůj účel skladování a zpracování zrna neplnila, znal jako své boty. Výhled ze strojovny opuštěné věže sila mu doslova učaroval.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Olomoucká vila manželů Králíkových stojí na dvacet metrů vysoké silážní věži.

S manželkou v té době bydlel v klasickém městském bytě a kdesi v hlavě měl bláznivý nápad postavit si domeček na střeše paneláku. Když se však před dvanácti lety naskytla příležitost poškozenou stavbu s nevyjasněnými majetkovými právy odkoupit, neváhal. Rozhodl se postavit si vilu na vrcholu věže sila. A pustil se do příprav. Velmi pečlivě si vybíral projektanty, se kterými konzultoval každou maličkost.

Například přístup je sem bezbariérový. Do domu ve výšce dvaceti metrů vede výtah, kam by se vešel i invalidní vozík. „Nikdy nevíte, co se může stát,“ krčí rameny podnikatel na mou otázku proč. Pečlivě si ohlídal každý detail i při samotné realizaci stavby, kterou několik let navštěvoval i dvakrát denně. „Chtěl jsem se tu skutečně cítit jako doma,“ vysvětluje. „Nemám rád unifikované věci, a proto jsem si některé kusy nábytku z přírodních materiálů nechal vyrobit na zakázku.“

Foto: Petr Hloušek, Právo

Olomoucká vila manželů Králíkových stojí na dvacet metrů vysoké silážní věži.

V místě bývalé strojovny sila je teď vzdušný prostor s terasou, odkud se dá vystoupat do počítačového koutku a ložnic manželů i jejich dětí. Bílošedá betonová krychle vyztužená ocelovou konstrukcí je ze všech stran prosklená. Dvě stě metrů čtverečních okenní plochy chodí umývat specializovaná firma a zabere jí to celé odpoledne.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Olomoucká vila manželů Králíkových stojí na dvacet metrů vysoké silážní věži.

„Večer někdy ani nesvítíme,“ směje se Radim Králík. „Městské veřejné osvětlení zvenku zcela stačí.“

Manželé se shodují, že vnitřní zařízení nechtěli mít nijak okázalé. Obyčejné vypínače nebo vodovodní baterie jsou toho důkazem. „Dům je atypický sám o sobě,“ říkají. „Nebylo proč jej luxusně zařizovat.“ I proto cena 300 metrů obytné plochy, jež ční nad Olomoucí, nepřesáhla cenu rezidenčního bytu ve slušné pražské čtvrti. „Ale tou výškou se stavba prodražila zhruba o třetinu,“ upřesňuje Radim Králík. „Na něco jsem najal jeřáb, něco se zvládlo stavebním výtahem.“

Dům neušel pozornosti odborníků a byl několikrát oceněn. To jeho majitele těší. Nejdůležitější pro ně však je, že když se vracejí domů z práce, jsou rádi, že vyjedou výtahem na vrchol bývalé věže sila a mají absolutní ticho a klid. Výhled na město je uklidňuje, stejně tak i to, že do centra města to jsou pouhé čtyři minuty pěšky.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám