Článek
Na východě Prahy, dnes už vlastně předměstí, si pochvaluje kontakt s přírodou a blízkost rybníků i lesů. Z ulice téměř neviditelná zahrada za domem se rodině navíc stala vlastním mikrosvětem, na němž je také patrný vztah k výtvarnu.
Za domem je natolik velká zahrada, že poskytuje soukromí a klid.
I na zahradním domku jsou ornamenty a přes stolek z kamenů je vidět na malý menhir uprostřed trávníku.
Další rozměr
„Když jsem se před pěti lety rozešla se skupinou Spirituál kvintet, pocítila jsem i potřebu se po třiceti letech zpívání jinak odreagovat a najít si k oblíbeným sportům další relax. Vždycky jsem v sobě měla touhu dělat něco rukama, tvořit. Sice jsem šila patchwork nebo natírala, co se dalo, ale pořád mi to bylo málo. Začala jsem s keramikou a nyní mě nejvíc baví tvorba mozaik – obrazů na zeď, vykládání různých krabiček i desek stolků nebo stoliček. Manžela jsem vypudila do podkroví a z jeho pracovny v přízemí se vstupem rovnou na zahradu jsem si udělala ateliér,“ pochvaluje si svoji rozvíjející se volnočasovou aktivitu Irena Budweiserová.
Irena Budweiserová a její mozaika
Zastihli jsme ji nejen uprostřed parného léta, ale i ve chvíli, kdy už věděla, že svoji první samostatnou výstavu bude mít v listopadu v pražské galerii Cesty ke světlu. „Taky jsem si při tom uvědomila, že za roky koncertování se setkávám asi s více výtvarníky než s muzikanty.“
Což ostatně dokládají i obrazy a keramika na stěnách v interiéru i na vnější fasádě domu – často dárky od kamarádů, kterým třeba zpívala na vernisážích. K modelování z hlíny Irenu Budweiserovou přivedla a vyškolila kamarádka keramička Magdalena Monhartová.
Největší místnost v přízemí je obývákem, jídelnou i kuchyní.
Straka a barvy
„Upřímně, už tady na stěnách nemám ani moc místa, kam bych mohla něco dověšovat. A to i přesto, že jsme k pergole na zápraží nechali zbudovat i malou zimní zahradu. Hlavně kvůli přezimování kytek, ale je tam i příjemné posezení a já i skleněné plochy využila jako domácí galerii. Dům ani zahrada ale nejsou nafukovací, tak je otázka, co dál. Nicméně já bych se těžko smiřovala s tím, že je něco definitivní a dokončené,“ konstatuje zpěvačka známá i svým oblékáním do výrazných barev a vzorů.
Z kanceláře manželamanažera se stal zpěvaččin výtvarný ateliér.
„Vždycky pro mne byly důležité barvy. V oblékání i v zařizování interiéru, který je mojí parketou. Manžel si zvykl natolik, že se mu prý také líbí,“ usmívá se.
Když byla Ališa (Alicia Keys) štěně, tak vyhrabala tak velkou díru, že jsme si řekli, že by do ní chtělo rovnou něco dát. Tak jsme nechali přivézt tento, z jedné strany leštěný, menhir z mramoru.
„Hra s barvami se mi nyní přenesla do jiného rozměru. Takže štípu kachlíčky, lámu střepy a neustále sbírám knížky o interiérech od Mexika po Řecko a taky staré části šperků, které ráda komponuji do svých mozaik. Dcera už si přede mnou schovává i náušnice. Říkají mi straka. Je to teď můj velký koníček. Baví mě i obrázky připomínající technikou vitráže, kterými prochází světlo. Pravda, mám pořád tak polámané nehty, že péče o ně je zbytečná. Přesto navíc zkouším zlepšit hru na piano, abych ho mohla využívat i na koncertech.“
Inspirací pro obrazy jsou mandaly, kultury přírodních národů a podněty z cest.
Rezignace nehrozí
Irena Budweiserová ke všemu cvičí jógu a v tomhle období přemýšlí, jestli se má pustit do studia španělštiny, flamenga nebo kurzů malby.
„Fantazii mám, ale malovat neumím. Taky už pociťuji potřebu klidu, a když mám jet do Prahy, promýšlím, kvůli kolika věcem to bude. A přitom začínám chápat – z odborných knih vyčtenou – myšlenku o potřebě kvalitní nudy. Rozhodně bych nechtěla nějak tzv. zmoudřet nebo přímo rezignovat. Největší problém je vypnout hlavu, manuálně odpočívat to ještě jde.
Barvy prostupují celým domem. Horní okraj okna zdobí originální „vitráž“.
Na jednu stranu jsem si hodně věcí vysnila, když jsme bydleli v Praze na Vinohradech – v přízemí, a ony se opravdu staly. Aniž bych nějak tlačila na pilu. Chtěla jsem kocoura, zahradu, houpací síť, barvy kolem sebe, vlastní pracovnu – to už byl vůbec sen! Je pravda, že jsem takový ,nevděčník‘, že bych pořád chtěla něco nového, jiného… Ale teď je nám tady dobře a dům i zahrada jsou stále proměnlivý organismus.
Zimní zahrada se proměnila i na galerii.
Máme fajn i sousedy. I když to tu jsou samé novostavby a většinou jde o mladší lidi, společně tu slavíme čarodějnice, o adventu se tu zpívá, všichni si tykáme, když se někdo narodí, tak ho společně zapíjíme a zajídáme. Znám všechny v ulici. V činžáku jsme se jen zdravili. Jsem ráda, že je to tak, jak je.“
Z pergoly s posezením hned u domu je jen krok k další relaxační zóně.
Okolí jako základ
Když paní Irena s manželem hledali, kde budou stavět, zajímalo je hlavně okolí parcely.
V rohu zahrady je téměř skryt domek na nářadí a posezení u kamenného stolu.
„Věděli jsme, že budeme chodit se psem, vyjíždět na kolech na výlety… Pravda, dnes nám tu hrozí blížící se dálniční přípojka, ale to už třeba nebudu slyšet. Civilizace vás dožene pomalu všude, slýchávám to i od kamarádů z ciziny. To pak člověk musí zvažovat, co je menší zlo. Nejsou okolo továrny, je tu čistý vzduch a zatím i ticho.“
Napište nám
Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?
Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.
