Dům, kde bydlí architekt - čisté linie a maximální využití prostoru

„Obývací prostor vznikl tak, že jsme si pomohli vybouráním stěny mezi dvěma malými pokoji, i za tu cenu, že nezbyl samostatný pokoj pro ložnici. Proto se dvojlůžko jednoduše zasouvá pod pracovnu na zvýšené podestě,“ vyjmenovává architekt Šépka, vyznavač čistých linií a nadčasového designu. Na míru vyrobený nábytek nemá ani módě či vkusu podléhající úchytky, ale jen výřezy v rozích dvířek.

Kuchyň příjemně spojuje funkční a moderní prvky (hladká dvířka s dotykovými panty kuchyňské linky z plechu) s tradičními materiály dotvářejícími domáckou atmosféru (dřevěný a oválný stůl).

.: Za skříní vedle podesty je v rohu místnosti šatna s průchodem do koupelny (vlevo). Úložný prostor je součástí skládačky. Vestavěná skříň je využitelná ze tří stran (vpravo). foto: Právo/Václav Jirsa a Ester Havlová

Dětský pokojíček pro školáka a předškoláka je vlastně jen malá místnůstka opticky zvětšená zasunovacími vstupními dveřmi z mléčného skla, které tak pouštějí světlo i do předsíně bez oken.

V rohu největší místnosti je za nábytkovou stěnou schovaná i šatna, přes kterou se vstupuje do koupelny. Ta má ještě jedny dveře z předsíně. „Koupelnu jsme na úkor předsíně také zvětšili, protože původně byla opravdu malá.“ Kompaktní celek na první pohled prozrazuje, že se tu hezky žije a nic tu nikomu nechybí.

.: Pod vyvýšenou podlahou je místo pro „pojízdnou ložnici“. Zvednutí schůdků umožní vytažení postele. foto: Právo/Václav Jirsa a Ester Havlová

Pravda, nenajdete tu rozložité sedací soupravy, ale křesílka na kolečkách. I když náš hostitel pracuje většinou v ateliéru s kolegy (HŠH architekti), do obývacího pokoje se vejde pracovní stůl jemu i jeho ženě.

„Vše je uděláno tak, že se jedná o vložené kusy nábytku do původního domu. Díky tomu, že je celý byt opravdu velmi malý, bylo důležité vymyslet jakousi skládačku. Když vytáhneme na noc postel, tak zabere celý obytný prostor volné podlahy, takže se stolkem a křesly musíme odjet na stranu -- proto mají kolečka.

Díky tomu, že jsme společně s mojí ženou chtěli mít celý byt hodně propojený, rezignovali jsme na uzavřené prostory, které se využívají jen určitou část dne, jako je např. ložnice. Proto řešení s jedním velkým prostorem, kde je i pracovna, šatník, knihovna a přes noc právě ložnice.

Stejně tak jsme naložili s kuchyní, která je také obytná. Celý byt je vlastně jedním prostorem, v němž se mohou všichni pohybovat a přitom mít i soukromí.“

.: Okno do zahrady zpříjemňuje posezení u oválného stolu (vlevo). S jídelnou kontrastuje střídmá kuchyňská linka s plechovými dvířky a čistými liniemi (vpravo). foto: Právo/Václav Jirsa a Ester Havlová

Dům z dvacátých let dvacátého století je klasickou zděnou stavbou s dřevěnými trámovými stropy, které nejsou nijak zvlášť vysoké. Rozlousknutým oříškem tu tak je i řešení úložného prostoru. Pro představu - vestavěná skříň je využitelná ze tří stran.

„U takto malého bytu je celkem zásadní úkol dobře se vypořádat s úložnými prostory. V našem případě je vše zabudované a vymyšlené na míru, díky čemuž se podařilo využít opravdu mnoho jinak těžce využitelných míst.“

„Vztah architekta a klienta považuji za naprosto zásadní. Klient by si měl najít takového architekta, který mu bude umět naslouchat. Zbrklost není dobrým základem a stavebník musí počítat s tím, že příprava projektu (bytu, rodinného domu, ale i větší stavby) si vyžádá i jeho čas.

Výsledek je pak tomu přímo úměrný. Všem doporučuji předem si prohlédnout odborné časopisy o architektuře, případně portály ateliérů na internetu a vybrat si několik z nich. Klient si může vybrat toho správného architekta na základě osobního kontaktu, kde zjistí, jestli funguje zpětná vazba. Stavba domu včetně přípravy může obnášet několik let práce pro obě strany.“

.: I když je koupelna malá, má dveře ze šatny v obývacím pokoji i z předsíně(vlevo). Za skříní jsou další police a za stolem dost místa k sezení (vpravo). foto: Právo/Václav Jirsa a Ester Havlová

Architekt Šépka je také přesvědčen, že u nás chybí mediální propagace architektury, kterou můžeme běžně vidět v zahraničí. „Pokud je někdo z nás nemocný, nepřemýšlí o tom, koho má vyhledat. Naproti tomu stavba budovy nevyvolává v mnohých z nás okamžitou cestu k architektovi. Obávám se, že málokdo z nás vnímá architekturu jako obor.

Klienti mají většinou obavu z ceny za projekt, ale jestliže si najdou dobrého architekta, získají něco, co jim žádný developer nebo katalog nenabídne: Mohou se spolupodílet na výsledku, který není jen nějakým zbožím jako třeba auto.“

Není-li tomu tak, přibývá produkce známá ze satelitních městeček, ale i komerčních, administrativních budov a obchodních center, která zaplavují města i krajinu. „Architektura je odrazem společnosti. Když společnost architekturu nebude chtít, tak my sami s tím nic neuděláme.“

O tom, že se výsledek může podařit, se v uplynulém roce sám pan architekt přesvědčil i při sestavování nejnovější ročenky Česká architektura (vydává obecně prospěšná společnost Prostor), když objížděl vytipované stavby.

.: Pod vyvýšenou podlahou je místo pro „pojízdnou ložnici“. Zvednutí schůdků umožní vytažení postele. foto: Právo/Václav Jirsa a Ester Havlová

Zkušenost vesměs kladná, ale přesto: „Některé stavby se v reálu ukázaly méně podařené, než jak vypadaly na fotografiích od obeslaných architektů následně se ucházejících o zařazení do publikace. Bohužel to byli často mladí tvůrci, kteří ne vždy dotáhli celý projekt do své původní vize. A to mě zklamalo.

Konfrontace v reálu je naprosto zásadní pro komplexní hodnocení. Architektuře bychom měli dát šanci. Hlavně dokud zažíváme stavební boom. Třeba v Holandsku si uvědomují, že stát nemůže žít jen ze starých památek, a investují tam do moderní architektury veřejných budov, které nejsou výdělečnými zařízeními, např. knihovny nebo muzea.

Stát by měl vzít pod svá křídla alespoň tento typ staveb i u nás. Veřejně prospěšné stavby si jen tak nikdo sám nepostaví. Což je otázka daleko širšího významu, abychom za pár let nezjistili, že jsme si místo kultury a tím nemyslím jen architekturu, pořídili pouze dálnice.“