Článek
Nadšeným řevem a potleskem pak publikum přivítalo Colina Firtha, Helenu Bonham Carterovou a režiséra Toma Hoopera, kteří uvedli v rámci Berlinale evropskou distribuční premiéru filmu Králova řeč.
Mimo soutěž uvedený příběh koktavého krále Jiřího VI., který s 12 nominacemi vede peloton oscarových kandidátů, je přesně tím, jaký divák letošní těžkopádné hlavní soutěže už nutně potřeboval vidět.
Anglický princ, oslovovaný podomácku Bertie (Firth), který celý život trpěl zadrháváním v řeči, nepočítal s tím, že se stane králem. Ale po smrti Jiřího V. a po abdikaci následníka Eduarda VIII. byl nečekaně korunován.
Bertie se přičiněním své ženy Alžběty (Carterová) už předtím setkal s výstředním terapeutem Lionelem Loguem (Geoffrey Rush), ale narazily na sebe dvě zcela odlišné a přitom silné osobnosti, takže z toho nebylo nic. Teď jde ovšem do tuhého, král musí umět mluvit, a tak Bertie Lionela znovu navštíví.
Odstranění královy vady řeči
Jejich společná práce na odstranění královy vady je pak sledem divácky vděčných konfliktů, v nichž jak Firth, tak Rush doslova excelují. Film vrcholí začátkem 2. světové války, kdy král pronese do rozhlasu zásadní řeč k Britům na celém světě.
V závěrečných titulcích je poznámka, že film vychází ze skutečných událostí, ale v drobnostech je dílem fantazie tvůrců. Budiž řečeno, že i kdyby na něm nebylo zbla pravdy, zaslouží si plná kina i všechna ocenění. V českých kinech ho uvidíme od 10. března.
Těžké to bude mít porota letošní hlavní soutěže, neboť Berlinale se stává jedním z výrazných příkladů prohlubující se propasti mezi distribučními a festivalovými snímky, jejichž uvedení do kin by v drtivé většině bohužel právem znamenalo distribuční sebevraždu.
Nejde přitom ani tak o to, že soutěžní filmy většinou zobrazují těžký život, jako spíš o to, že bývají těžce a bez filmařských nápadů natočené. Mají určitě šanci diváky spíš uspat než je přimět k zamyšlení nad tíhou světa a lidských osudů v něm.
Za favorita je považován íránský film Nader a Simin, odloučení, který se v příběhu rozvádějícího se manželského páru zabývá různými podobami morální odpovědnosti. Mluví se i o filmu Turinský kůň maďarského režiséra Bély Tarra, jemuž fandí zejména ta část publika, jejíž filmové lásky mají padesát let starý rok výroby. Tarrovi nelze upřít, že je mistr ve snímání jednotlivých černobílých obrazů. Prakticky žádná (většinou mlčenlivá) scéna Turinského koně ovšem netrvá méně než čtyři minuty, těžký smutek se valí z každého záběru, ale obtížně by se v tom hledal jiný smysl, než patlání v bezúčelné depresi.
Mnohem silnější a výjimečně veskrze pozitivní dojmy vyvolal francouzský animovaný film Pohádky noci, který se také dotýká morálních hodnot a kvalit, ale je příjemný a plný filmařské fantazie. Uvidíme, jestli ho porota ocení alespoň jednou z cen.
