Hlavní obsah

Shakespearovské slavnosti na Hradě otevřel Jindřich IV.

Právo, Radmila Hrdinová
Praha

Letní shakespearovské slavnosti zahájil Shakespearův Jindřich IV. Na scéně Nejvyššího purkrabství Pražského hradu ho uvedla režisérka Lucie Bělohradská. Stejně jako Bělohradské Hamlet je i Jindřich IV. pokusem o ambicióznější dramaturgii letního festivalu.

Článek

Na hře, jež se hrává především pro košatou postavu rytíře Johna Falstaffa, vytvářející kontrast k vznešenosti královského dvora, zaujal režisérku politický rozměr, opírající se o myšlenku, že nic z minulých zásluh i vin nebude zapomenuto a z někdejších přátel se záhy stávají nepohodlní svědci o způsobu cesty k moci.

Zpočátku se zdá, že režisérčin záměr rozeznít v textu současná témata docela vychází. Střídmá scéna, pracující účinně s kovovými židlemi a krásou starobylé kamenné zdi, i současné kostýmy přibližují hru rezolutně ke dnešku. Jindřichův dvůr až příliš připomíná současný parlament s pospávajícími či migrujícími politiky a ležérní bílý kostým činí z Falstaffa požitkářského mafiánského bosse obklopeného „zlatou mládeží“.

Falstaffova filipika o užitečnosti okrádání státu

A Falstaffova filipika o užitečnosti okrádání státu vyvolá v hledišti chápavý smích. Je to ovšem z velké části zásluha hereckého výkonu Norberta Lichého, který citlivě modeluje Falstaffa s hravou nadsázkou, nepodbízivou roztomilostí a upřímností.

Skvěle zvládne prášilovskou historku o přepadení se stále narůstajícím počtem útočníků, vychutná si i hru na prince i na krále.

Nepřehrává, spíše šetří barvami a opatrně testuje obecenstvo. To vše s příkladným přednesem textu, což bohužel nelze říci o většině ostatních protagonistů. Jeho vztah s princem Jindrou (Jan Dolanský) jemně lavíruje mezi tím, co je jen nezávaznou hrou, a co je nutno brát vážně.

Bohužel, po slibném začátku je stále patrnější, že redukce dvou pětiaktových her do dvouapůlhodinové inscenace není možná bez citelné újmy na srozumitelnosti, logice a smyslu hry, z níž stále víc trčí kostra okleštěných holých sdělení, jež bez kontextu připomínají šedivé dialogy průměrných televizních seriálů, případně sólové činoherní „árie“, což platí i o slavném Falstaffově monologu o cti.

Postavy působí čím dál plošeji, protože herci nemají co hrát. I falstaffovské výstupy se smrsknou do diskotékového křepčení a Falstaff, zbavený pro vyznění postavy důležité kariéry válečného antihrdiny, šedne do tradičního bonvivána.

Mrtvolné divadlo

Po pauze navíc inscenace sklouzne k rétorickému i heroickému vyhrávání z rodu Brookova „mrtvolného divadla“, v němž sice nic neschází, ale také nic nezaujme. A z této mlhoviny se Jindřichu IV., alespoň na premiéře, nepodařilo vymanit až do konce.

Problematické jsou postavy spiklenců, princi Jindřichovi schází protihráč v hrdinském Percym, který v podání Martina Písaříka vychází jako trucovitě arogantní puberťák.

Poměrně nevýrazně působí i král Jindřich IV. Ladislava Mrkvičky, přestože se zpočátku zdálo, že právě on ponese čitelně zdvojené téma zbavování minulosti, jež vyústí v Jindřichovo zřeknutí se Falstaffa po korunovaci. Ale i závěr vyznívá rozpačitě a bez pointy.

Jindřich IV. je pokusem o pozvednutí dramaturgie Letních shakespearovských slavností (po Hamletovi, Králi Learovi či Bouři). Bohužel pokusem, který zůstal na půli cesty k úspěchu.

Celkové hodnocení: 50 %

William Shakespeare: Jindřich IV.

Překlad Martin Hilský, úprava a režie Lucie Bělohradská, dramaturgie Barbara Tůmová, scéna Ondřej Nekvasil, kostýmy Zuzana Ježková, hudba Jan P. Muchow.

Premiéra 25. 6. Pražský hrad.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám