Článek
Hrdina filmu Wrestler, laureát Zlatého lva z loňských Benátek a mnoha dalších ocenění, se snaží o totéž jako představitel titulní role Mickey Rourke: o comeback. Samozřejmě neprozradím, zda se to podaří wrestlerovi jménem Randy "The Ram" Robinson, a řeknu rovnou, že Rourkemu se jeho návrat prostřednictvím Wrestlera podařil skutečně ve velkém stylu a rovnou na výsluní slávy, což dokládá mimo jiné Zlatý glóbus za nejlepší herecký výkon v dramatu a oscarová nominace.
Otázkou, byť zcela nepodstatnou, zůstává, nakolik je to herecký výkon v pravém slova smyslu a nakolik prožitá zkušenost – výraz hercovy zvrásnělé i zjizvené tváře vypovídá jasně o tom, že Mickey ví přinejmenším stejně dobře jako Randy, co je to pád.
Ten Randyho ovšem přišel celkem přirozeně. Čas nikdo nezastaví, a tak i kdysi slavný wrestler postupně ztrácel síly bít se až do úmoru, jeho svaly ochabovaly navzdory cvičení a modřiny i tržné rány poznamenaly tělo i duši nevratnými šrámy. K těm patří i jeho současná osamělost. Nemá žádný kloudný partnerský vztah a dcera, ta ho nechce ani vidět – stejně jako ho nevídala v dětství, kdy ona jeho zajímala mnohem méně než soupeř v ringu.
Randy se snaží. Moc se snaží. Navázat kontakt s dcerkou, najít si dobrou ženu i práci. Jenže volání těla po adrenalinu, touha zase slyšet řvát davy hysterických fanoušků, je silnější než „potěšení“, které nabízí práce za pultem lahůdek. A tak – navzdory jen tak tak přežitým posledním ranám a infarktu – se Randy začne připravovat na návrat…
Zdálo by se, že film Wrestler stojí jenom na brilantním výkonu Mickeyho Rourkea. Ten však je spíš podmínkou toho, aby film o jednom stárnoucím chlápkovi, co se nechce smířit s důchodovým tempem života a po každé ráně znovu a znovu vstane, nebyl příšerně sentimentální a nedýchal jen stokrát omletými pravdami.
Wrestler totiž zásluhou režiséra Darrena Aronofského potí krev a dýchá pořádně zhuntovanými plícemi. Všechna bída mikrosvěta turnajů, již zdaleka ne špičkových, všechny rány v bojích, kde je vše dovoleno (byť prý i předem domluveno, nevím, na wrestlingu jsem nikdy nebyla a nadále se tam nechystám) působí velmi opravdově a přesvědčivě.
Randyho odhodlání nevzdat se podzimu života je obdivuhodné, prostředí, kde lidé řičí nadšením nad ranami, z nichž crčí krev a pády, při kterých trpí celé tělo, je šílené. Wrestler totiž mimo jiné velmi nenásilně a působivě ukazuje lidi, kteří se sami možná nikdy neprali, ale svou agresivitu vybíjejí pohledem a halasnou „účastí“ na adrenalinovém – je to vůbec sport? – zápase.
Určitě je to lepší, než kdyby šli sami mlátit před školu malé děti, ale přesto film děsí připomínkou toho, jaké pudy jsou skryty i v napohled spořádaných občanech. Kolik takových po světě běhá, mají určitě dobře spočítáno pořadatelé wrestlingových zápasů. Že dost na to, aby se na wrestlingu dalo vydělat, je nabíledni.