Hlavní obsah

Miloš Forman: Jediné, co nestárne, je humor

Právo, Věra Míšková

Slavný režisér Miloš Forman v sobotu osobně uvede na 44. Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech světovou premiéru svého nového filmu Dobře placená procházka. V souvislosti s ním poskytl rozhovor Právu.

Článek

Na festivalu bude mít v sobotu světovou premiéru filmová verze vaší divadelní jazzové opery Dobře placená procházka. S jakými pocity na ni přijíždíte?

Mám velkou radost, opravdu si moc vážím toho, že nás na festival pozvali. Od začátku, kdy jsme v Národním divadle zkoušeli, jsme si říkali, že by bylo hezké to zaznamenat na DVD, nic víc jsme neplánovali. Ale když to pak viděli i další lidé, říkali, že by to mohlo jít do kin. Tak jsme si s tím ještě dali práci a vidíte, teď to bude na festivalu. Úžasné!

Filmová verze přibližuje oproti prostoru Národního divadla představení divákům – vlastně se tím tak trochu vrací k původní podobě na malé scéně Semaforu, kde k sobě měli herci a publikum blíž. Cítil jste to při natáčení?

No jasně, když jdete do divadla, do opery, vidíte všechno v jednom objektivu, v celku. I všechny postavy jsou celé. Film umožňuje, abychom se podívali zblízka na herce, jak to dělají. Můžeme jim vidět do obličeje a to je dobré, protože herci mají obličej k tomu, aby jím něco vyjadřovali. V původním představení to hráli čtyři lidé na malém jevišti s orchestříčkem, kde byla snad jen basa, klavír, bicí, kytara.

Tady je prostor a kostýmy Národního divadla. Ale to je normální – v New Yorku, když se nějaká hra chytne „off“ Broadway a pak jde „na“ Broadway, prodělá také velkou změnu, protože se hraje najednou třeba pro tisíc diváků.

Co vás lákalo na Procházce? Nikdy předtím jste operu na jevišti nedělal.

No jo, nedělal. Byla to od začátku záležitost srdce, mého vztahu k Semaforu. Vždyť Semafor byl v šedesátých letech v té zatuchlé socrealistické kultuře jediný pramen živé vody. To bylo neuvěřitelné, co pro nás v té době znamenal! Tehdy tu panoval takový podivný blázinec v politice a odrazilo se to i v kultuře. Dostala se ze svěracích kazajek.

Myslíte, že by se dalo z té doby oživit ještě něco, nebo už je to ostatní pryč?

To vůbec není pryč! Řeknu vám, že jediné, co nestárne, je humor. Když se člověk dívá třeba na filmy kolem roku 1910 – to už se točila dramata, byla tu Greta Garbo –, tak se na to vlastně moc dívat nemůže, je to skoro trapné. Ale komedie – jen si to vezměte z té samé doby: Charlie Chaplin, Buster Keaton, Harold Lloyd, Laurel a Hardy – dodneška se tomu člověk směje. Humor nemá časový limit. Jenže když se ptáte na Semafor a na to, co by se ještě dalo obnovit, je to těžké – umíte si třeba Jonáše a tingl tangl představit bez Šlitra?! To nejde.

Stejně hezký vztah máte zjevně s karlovarským festivalem – čas od času přijedete a řada hostů ze zámoří přiznala, že jste jim o festivalu řekl vy.

Samozřejmě, proč bych jim neřekl. Ovšem můj vztah s festivalem zrovna dobře nezačal. Když jsem tu byl poprvé zpátky – jednat o natáčení Amadea – byl zrovna festival a Dóda Pištěk tam měl výstavu. Domluvili jsme se, že do Varů pojedeme a oni nám tu výstavu otevřou a ukážou ještě před zahájením. Přijeli jsme – a panečku, to bylo zle! Nic, nesmíte tam. Pištěk se pochopitelně vzepřel, že to je jeho výstava a že tam Formana vezme, ale řekli mu, že se plete: „My vám tam vypneme elektřinu a nic neuvidíte. Opravdu nás tam nepustili. Zní to jako sranda, samozřejmě to nemělo logiku, ale taková byla blbost té doby... Dneska je to něco jiného, rád řeknu lidem, které znám, že je to dobrý festival a stojí za to sem jet.

Nové herce objevujete už od svých českých začátků. Kde ten čich na ně berete?

V příběhu. Když píšu scénář, už si to všechno nějak představuju, a protože se scénářem se patlám dlouho, představy se zkonkrétňují a pak už vím, po jakém typu mám jít. Ale stejně dělám hodně hereckých a kamerových zkoušek, protože se lidi musí dát dohromady tak, aby to harmonizovalo. Orchestrace typů je strašně důležitá – aby nevypadali všichni stejně, aby tam nebyly ani podobné typy, prostě aby to bylo různorodé jako lidská společnost.

Jak se rozhodujete, kdy obsadit hvězdu a kdy neznámou tvář nebo neherce?

Také podle příběhu. Někdy je dobře sáhnout po hvězdě. Přelet nad kukaččím hnízdem byl o tom, jak člověk ze světa známého vstoupí do světa nám neznámého. Tam patřilo k věci, že člověk z toho známého světa je také nám známý, proto jsem obsadil už slavného Jacka Nicholsona. Ale když jsem dělal Amadea, vadila mi představa, že by se lidé nekoukali na Mozarta a na Salieriho, ale třeba na Redforda a Newmana, tak jsem obsadil neznámé herce.

Čím to, že zrovna Tom Hulce ani po roli Mozarta nijak závratnou kariéru neudělal?

Hereckou moc ne, ale udělal teď ohromnou kariéru jako producent. To byl takový nešťastný případ – když hrál Amadea, byl ještě kluk, ale ne ten typ mladého krasavce, kterého si holky zamilujou. A na charakterní role byl ještě moc mladý. A taky moc rád jí, hodně přibral...

U Michaela Douglase to bylo obráceně – nejdřív měl úspěch jako producent Přeletu nad kukaččím hnízdem...

Kdepak! Ten měl největší úspěch jako inspektor Steve Keller v televizním seriálu The Streets of San Francisco, kde hrál čtyři roky. A to víte, jak se někdo stane hvězdou televizního seriálu, už ho lidé ani nechtějí v ničem jiném moc vidět, seriálem se zakope. Čili Michael to udělal velice chytře – viděl, že je do konce života zaškatulkovaný jako Keller, tak se rozhodl přestat hrát a začal produkovat. Kukačka byla jeho první produkce společně se Saulem Zaentzem a stal se tak slavným producentem, že časem už si mohl diktovat i herecké role.

Celou verzi rozhovoru najdete v pátečním vydání deníku Právo.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám