Hlavní obsah

Jak Kreml rozhodoval o vpádu vojsk do Československa

Novinky, Vladimír Michna
Aktualizováno

V noci z 20. na 21. srpna 1968 Československo začaly obsazovat armády pěti států Varšavské smlouvy, rozhodnutí k intervenci vydalo kolektivní stranické vedení Sovětského svazu několik dní před vpádem. Přívrženci silového řešení v Kremlu nakonec přesvědčili nerozhodnuté členy politbyra a armády se na jejich pokyn daly do pohybu.

Foto: Profimedia.cz

Leonid Brežněv, po jeho boku Alexej Kosygin (vlevo) a Nikolaj Podgornyj (vpravo)

Článek

Nápisy na zdech československých domů jako "Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil" sice charakterizují vzrušené dny tehdejšího Československa, jsou však na míle daleko od pravdy. Brežněv nebyl ten, kdo by invazi dlouhodobě inicioval a mohl by o ní sám rozhodnout. Za kremelskými zdmi vystupoval mnohdy spíše v pozici "tvůrce kompromisu".

Brežněv hrál roli prostředníka mezi konfliktními zájmy sovětských představitelů a během jednání o Československu v jednotlivých stádiích krize kolísal. Stalinovy diktátorské časy byly pryč. Rozhodnutí pro intervenci bylo dílem kolektivního vedení SSSR, na které měly vliv jednotlivé složky rozsáhlého aparátu sovětské moci.

Sovětští představitelé o intervenci rozhodli na zasedání sovětského politbyra a rozšířeného výboru ÚV KSSS ve dnech 15. až 17. srpna 1968 v Moskvě. Došlo se zde k závěru, že Dubčekovo vedení zklamalo. I ti sovětští činitelé, kteří doposud pochybovali o správnosti intervence, se nakonec podřídili kolektivnímu názoru v rámci přijatého konsensu, že je ohrožena bezpečnost státu.

Sovětský svaz v ohrožení

Československo bylo jedinou spojeneckou zemí bez přítomnosti sovětských vojsk. Pro ruské generály znamenala eventualita ztráty spojence s tak strategickým územím sousedícím přímo se západním Německem přímé ohrožení bezpečnosti Sovětského svazu.

Skutečnost, že politbyro na rozhodování potřebovalo tři dny, naznačuje, že zde existovaly i protikladné názory. Tento předpoklad je v souladu s výrokem Brežněva, když v rozhovoru pro New York Times nechal čtenáře nahlédnout pod pokličku rozhodování v politbyru: „Nejprve je učiněn pokus o dosažení rozhodnutí konsensem, a jestliže není dosaženo shody, přesune se téma do dalšího jednání nebo odešle do komise.“

Skutečnost, že politbyro na rozhodování potřebovalo tři dny, naznačuje, že zde existovaly i protikladné názory. Tento předpoklad je v souladu s výrokem Brežněva, když v rozhovoru pro New York Times nechal čtenáře nahlédnout pod pokličku rozhodování v politbyru: „Nejprve je učiněn pokus o dosažení rozhodnutí konsensem, a jestliže není dosaženo shody, přesune se téma do dalšího jednání nebo odešle do komise.“

Brežněv 18. srpna v Moskvě řekl, že on a jeho kolegové zvažovali otázky intervence velmi pečlivě a během důkladné analýzy v rámci třídenního jednání dospěli k jednotnému závěru.

Sovětské rozhodování ovlivňovaly rozpory i vlastní zájmy aparátčíků

Rozhodování v politickém systému SSSR bylo založeno na složité konfrontaci byrokratických složek sovětského aparátu, osobních zájmů, kariérních cílů a obav. Sovětská politika a politická kariéra jejích protagonistů byla z velké části založena právě na národně-bezpečnostních otázkách. Totalitní systém Sovětského svazu navenek ukázal konsensuálním srpnovým rozhodnutím jednotu, bylo jí však dosaženo teprve po celé řadě diskusí, sporů a taktizování.

Foto: ČTK

Sovětské tanky na Václavském náměstí v srpnu 1968.

Sovětské tanky na Václavském náměstí v srpnu 1968. Foto: ČTK

Sovětské tanky na Václavském náměstí v srpnu 1968. Foto: ČTK

Československo představovalo v sovětských bezpečnostních plánech prioritní strategické území. Nicméně tento fakt nebyl jedinou příčinou invaze, ale spíše jen jednou složkou celého komplexu problémů. I v sovětské armádě a generálním štábu existovaly protichůdné názory a rozpory.

Politické byro kontrolovalo všechny orgány zabývající se formulováním zahraniční politiky a národní bezpečnosti SSSR a mělo v těchto otázkách vždy konečné slovo. Všechny tyto orgány sovětského systému sledovaly své vlastní představy a zájmy a vytvářely se mezi nimi různé konflikty a spory.

Rozhodnutí padlo převážně na základě národně-bezpečnostních priorit a hrozeb. I váhající politici se přidali k zastáncům intervence. Byl určen poslední nejpozdější termín intervence, kterým byl sjezd KSS 26. srpna, a diskutovalo se, zda ji provést. Vyhodnotila se situace, manévrování a taktizování již bylo vyčerpáno. Sotva by někdo z vedení na sebe vzal odpovědnost a postavil se za Alexandera Dubčeka proti intervenci.

Byrokraté ovlivňovali chod systému

Sovětské rozhodování nelze proto chápat jako zcela racionální proces. Nejenže byla tato oblast politiky sférou střetů různých zájmů a byla ovlivňována desinformacemi KGB a ostatních prointervenčních složek, ale v sovětském rozhodovacím procesu působili byrokraté a poradci se starými zavedenými a konzervativními způsoby myšlení, které odvozovali z marxisticko-leninského dogmatismu. Říkali mnohdy Kremlu jen to, co si představovali, že chtěl slyšet.

Hořící ruský tank na pražské Vinohradské třídě 21. srpna 1968. Foto: Archiv ČTK

Informátoři Kremlu líčili situaci v Československu záměrně drastičtěji a vždy potvrzovali přítomnost "kontrarevoluce", jelikož takový byl tehdejší politický diskurz a složky tajné policie i armády si intervenci samy přály. Případný rozpad Východního bloku by pro agenty i generály znamenal konec příjemné existence.

Silové orgány pro intervenci

Sovětský rozhodovací proces v brežněvovské éře byl ovlivněn stylem kolektivního vedení. Žádný vedoucí představitel SSSR nemohl sám rozhodovat o zásadních zahraničněpolitických problémech, neměl k tomu dostatek pravomocí.

Vnitřní chod politbyra šel ruku v ruce s personálními boji a konfrontací mocenských vlivů jednotlivých členů.

Nejdůležitějším stupněm politbyra byla Obranná rada, které předsedal Brežněv. Nejpodstatnější slovo v politbyru při rozhodovávání o osudu Československa měli představitelé silových orgánů. Tito představitelé již v průběhu roku 1968 zastávali prointervenční stanoviska.

Byli mezi nimi nepochybně maršál Andrej Grečko, šéf KGB Jurij Andropov, členové politbyra Nikolaj Podgornyj a Dmitrij Ustinov, šéf ukrajinské komunistické strany Pjotr Šelest, včetně představitelů spojeného velení Varšavské smlouvy a generálního štábu sovětské armády (Ivan Pavlovskij, Ivan Jakubovskij, Sergej Štemenko), v srpnu se přidal i ministr zahraničí Andrej Andrejevič Gromyko.

Na srpnových jednáních politbyra se jejich vliv zvýšil a na jejich stranu se přidali i dosud váhající, jako např. sovětský premiér Alexej Nikolajevič Kosygin, sekterář ústředního výboru strany Michail Suslov, člen politbyra Boris Ponomarjov a další.

Brežněv, působící doposud jako „tvůrce konsensu,“ zastával tvrdý postoj až na čs.-sovětské konferenci v Čierné nad Tisou na přelomu července a srpna 1968, patrně tím chtěl tlačit na Dubčeka maximální možnou mírou. Na zasedání 15.-17. srpna se však také přiklonil k intervenci.

Brežněv nechtěl opakovat chyby svého předchůdce

Pozice Brežněva coby generálního tajemníka strany teoreticky přinášela obrovskou autoritu a moc, ale kolektivní vedení mu přináší bariéry pro vytvoření pozice neomezeného vládce.

Rozložení politických sil v sovětském vedení ve prospěch armádních a bezpečnostních složek prosazujících intervenci a zvláště nadcházející schůze ÚV KSSS a politbyra 16. a 17. srpna ukázaly, že by se Brežněv mohl ocitnout v minoritní politické skupině, což mohlo výrazně ohrozit jeho postavení. Vojenská intervence by tak nepřeválcovala jen československý reformní proces, ale možná i Brežněva.

Brežněv byl zkušený, flexibilní aparátčík a nedopustil se podobných chyb, které stály politickou kariéru jeho předchůdce Nikity Chruščova. Ten se po neúspěchu v karibské krizi roku 1962 tvrdě postavil proti své opozici v armádě, pustil se do snižování armádních výdajů a nastoupil politiku détente se Západem, čímž si znepřátelil celou řadu byrokratů v sovětském vedení a armádě.

Armáda byla nejvýraznější zájmovou skupinu v sovětské byrokratické a politické struktuře. Brežněv si toho byl plně vědom a neměl v úmyslu opakovat stejné chyby. Nerozhodnutá skupina sovětských aparátčíků se tedy přidala na stranu přiznivců intervence a jedna z největších invazí od skončení druhé světové války tak mohla za tři dny začít.

Reklama

Výběr článků

Načítám