Článek
Na filmovém festivalu si někdy připadáte jako v cestovní kanceláři. Od osmi se můžete ve Velkém sále vydat do Jižní Koreje, od desíti do italského Milána a potom třeba na saharskou poušť, pokud ne rovnou s mimozemskými obludami na Mars. Pokud byste ale od Vzdálených chvění čekali africký karneval pestrobarevné bídy, udusané hlíny a všech dvoumetrových typů, co si mezi hady a lvy hrají na rappery z Bronxu, budete vedle. Film tvoří naopak vrstevnaté podobenství o setkání západní a africké kultury.
Rabování Afriky
Rodinu francouzského lékaře Jeana, který vzdáleně připomíná unaveného, vysloužilého Belmonda, a jeho vzpouzící se dcery Marie navštíví sběratel a obchodník se starožitnostmi Boris, bažící kvůli penězům zoufale po ceněném talismanu. Na druhé straně mladý Senegalec Bandiougou, do něhož se Marie tajně a zoufale zamiluje, se stejně úpěnlivě snaží dostat jakýmkoliv způsobem ze své země – a nejlépe do Francie.
:. Režisér Manuel Pouttefoto: Právo/Milan Malíček
„V podtextu filmu narážíme na to, jak je Afrika od 50. let minulého století soustavně kulturně rabovaná a decimovaná. Kolonialismus se projevuje i tím, když nějakému kmenu seberete totemy a namísto toho jim nabídnete v uvozovkách bezcenné peníze,“ uvedl v Karlových Varech režisér filmu Poutte.
Podle jeho slov je přitom kolonizace stále každodenním tématem Afriky, stejně jako naprosté neporozumění Západu tomuto světu či tropické deště. „Kolonialistické uvažování tam všude cítíte kolem sebe, nezmizelo z jazyka ani ze všedního života. Narazíte na něj i v prostředí, kde byste to nečekali, třeba mezi humanitárními pracovníky, kteří často přistupují k Afričanům, jako by šlo o malé, nesvéprávné děti. Naopak oni se považují za ty, kdo je přišli zachránit a naučit, jak by měli žít,“ dodal Poutte.
Západní šunt
Vysněný západní život se tu ohlašuje prostřednictvím jakési kulturní imitace – fotbalových přenosů, okopírovaných oděvů, ale i odpadků, technických trosek a všech konzumních cetek. Ovšem jen kousek od města se nachází pro nezasvěcené také zakázané území, na němž jeho obyvatelé stále uctívají africké animistické kulty.
:. Amélie Daureová hraje jednu z halvních rolí.foto: Právo/Milan Malíček
V okamžiku, kdy Bandiougou, pronásledovaný sérií neštěstí se uvolí ukrást pro Borise nějaký cenný posvátný předmět, aby si mohl koupit pas, začíná zrádná i velmi nebezpečná cesta do srdce africké „temnoty“ – ale také do nitra každého z postav. Nakonec nejde ani tolik o samotný kus dřeva, ale o to, co přitom zažijeme...
„To animistické zastupuje u afrických kmenů naše nevědomí, naše strachy, naše vnitřní démony i vášně. Ale zatímco my s tímhle světem navazuje vztah prostřednictvím třeba psychoanalýzy či racionalizace, Afričané na to mají rituály. Podstatou animistických kultů je udržovat ono kolektivní, ono nevědomé v rovnováze,“ prozradil ještě režisér.
Herečka z hororu Hranice smrti
Stojí ještě za pozornost, že v roli zrádné dívky Marie, uvrhající nebohého Bandiougou na cestu zkázy, se objevila Amélie Daureová, kterou jsme mohli nedávno vidět v distribučním hororovém titulu Hranice smrti. Tahle stále ještě teenagerka bez pořádné filmové školy, která se zkrátka jednoho dne sebrala a vyrazila do Paříže s baťohem přes rameno, aby se stala herečkou, zde ztělesňuje postavu blízkou Isabelle Huppert před dvaceti lety: Chladná tvář, bodavé oči a kapka duše, která se kutálí po tváři.
„Ona Bandiougou na začátku filmu zalže, vlastně to všechno způsobí, ale je to nevinná lež. Lež z lásky. Lež, před níž nemáte volbu,“ uvedla Daureová k postavě své pubertální, vzpurné a zamilované holky, která se nakonec musí vyrovnat se svou bláhovou a nedospělou iluzí.