Hlavní obsah

Světu hrozilo během války ve Vietnamu riziko jaderného střetu

Právo, mcm

Ve snaze vynutit si mír ve Vietnamu sáhl americký prezident Richard Nixon po jaderných zbraních. Na nikoho je sice neshodil ani se je nechystal odpálit, ale zkusil je použít jako drsný nátlakový prostředek. V říjnu roku 1969 totiž zamířily na jeho rozkaz strategické bombardéry B-52 s vodíkovými pumami na palubě k hranicím Sovětského svazu.

Článek

Podle amerického historika Jeremiho Suriho se tak svět ocitl na okraji jaderné války – podruhé od karibské raketové krize v roce 1962.

I když bombardéry mířily k hranicím SSSR, skutečným cílem operace bylo podle Suriho ochromit komunistický Severní Vietnam. Nixon totiž doufal, že demonstrativní akce strategických bombardérů dotlačí Moskvu k zastavení podpory pro Hanoj, která podporovala protiamerické povstalce v Jižním Vietnamu.

Tři dny na hraně

Tři dny prolétávaly obří „vzdušné pevnosti“ B-52 s jadernými pumami podél sovětských hranic. Nálože, které nesly, byly stokrát silnější než ty, které zničily Hirošimu a Nagasaki. Tři dny podle amerického historika provokovaly sovětské stíhačky a protivzdušnou obranu.

„Je to jediný známý okamžik, kdy nějaký prezident došel k závěru, že má strategický smysl předstírat, že zahájí třetí světovou válku,“ napsal Suri v časopise Wired a dodal, že stačilo selhání techniky či nervů jedné ze stran, a americké jaderné vydírání se mohlo zvrhnout ve strašlivý střet.

Rusové pochopitelně věděli, že B-52 jsou naložené nebezpečnými bombami. Dalo se to poznat nejen ze způsobu startu, který jim mohli ohlásit jejich agenti v USA, ale i z toho, jak často stroje tankovaly.

Však se také sovětský velvyslanec ve Washingtonu Anatolij Dobrynin urgentně domáhal setkání s prezidentem. Nixon na to přistoupil a uvítal jej prohlášením, že pokud mu Moskva nevyjde v otázce Vietnamu vstříc, „USA si vyhrazují právo jít svou cestou a použít vlastní metody k ukončení války“. Bombardéry u hranic měly zřejmě ilustrovat, co tím myslí.

To vše byla součást složitého politického manévru, založeného na tehdy populární teorii her. Američané doufali, že když se předvedou jako všehoschopní šílenci, Rusové radši couvnou a přestanou Hanoj podporovat – a pak i Vietnamci zatroubí na ústup.

Šéf Bílého domu si hrál na „šílence“

„Chci, aby věřili, že jsem dosáhl bodu, kdy mohu udělat cokoli, abych zastavil válku. Ho Či Min (tehdejší prezident Severního Vietnamu – pozn. red.) pak bude sám za dva dny v Paříži žebrat o mír,“ svěřil se Nixon svému poradci Harrymu R. Haldemanovi.

V Paříží tou dobou běžela jednání – Američané ani Severovietnamci ale na nich neslevili z pozic. Hanoj prohlašovala, že bude v Paříži sedět a neustoupí, „dokud neshnijí křesla“ vyjednavačů.

Nixon podněcoval i šéfa diplomacie Henryho Kissingera, který akci zřejmě vymyslel, aby dokreslil jeho „tvrdý obraz“ v očích Rusů. Řekl mu: „Dojde-li při jednání s Dobryninem na Vietnam, potřeste hlavou a řekněte: Je mi líto, ale prezident je mimo kontrolu.“

Na Dobrynina tyto tahy zabraly. Do Moskvy totiž poslal depeši, že „Nixon není schopen kontrolovat sám sebe ani v rozhovoru s cizím velvyslancem“ a stěžoval si na jeho „nedostatek rovnováhy“. V Kremlu ale měli silnější nervy – kurz nezměnili. A tak se po třech krizových dnech americké bombardéry obrátily a zamířily zpět na základny. Jak se ve vzduchu za nimi rozplývaly dlouhé čáry zplodin z tryskových motorů B52, končila možná poslední velká jaderná krize v éře studené války.

Když se Suri o 35 let později zeptal Kissingera, proč USA sáhly po tak riskantním kroku, měl šéf americké diplomacie jediné vysvětlení: „Bylo třeba něco dělat.“ K poznámce, že to taky mohlo skončit světovou katastrofou, Kissinger jen namítl, že operace s kódovým označením Velké kopí byla údajně naplánována tak, aby byla bezpečná a působila pouze jako „varování“.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám