Článek
Vím, že žádná slova teď nestačí. Žádnými slovy nedokážu popsat to, co teď cítím, prožívám a o čem přemýšlím. Nestačí k tomu, abych Ireně vrátil život, ani k tomu, abych se dostatečně ospravedlnil, omluvil se a přede všemi očistil od vlastní hanby ze zločinu spáchaného v afektu hádky a ze lží při jeho zapírání.
Ale přesto chci, aby všichni věděli, že opravdu hluboce a upřímně lituji všeho, co jsem provedl a způsobil. Rád bych se omluvil nejen za to, co jsem udělal svojí ženě Ireně, ale i za své chování bezprostředně potom, jaké zlo jsem tím napáchal a kolik nevinných lidí jsem přivedl do neštěstí.
Cítím bytostnou potřebu se omluvit zejména panu Neffovi, Ireny otci, jejímu bratru Davidovi a jejich celé rodině, naší maličké dceři Dominice, svým rodičům a celé naší rodině, ale také všem nejbližším přátelům, kamarádům, známým a všem lidem, kterým jsem lhal a zapíral.
Nikdy v životě by mne ani na vteřinu nenapadlo, a snad ani nikoho jiného, že bych byl takového jednání vůbec schopen. A dodnes své zkratové chování onu osudnou noc nedovedu pochopit.
Vím jen, že za to, a vše co následovalo další dny poté, musím nést veškeré následky. Že se až do konce svého života budu trápit vlastním svědomím, tíhou provinění, bolestí ze ztráty milované bytosti, vzpomínkami a chmurnými myšlenkami.
Chtěl bych svou osudnou chybu a katastrofální selhání nějak napravit, ale nic na světě již nedokáže Ireně vrátit život, Dominice maminku a panu Neffovi jeho dceru. V jedné jediné chvíli jsem zničil život mnoha lidem. Přivodil jim bolest a za to teď musím trpět.
Snad miliónkrát jsem si už v hlavě přehrával to, co se stalo tu osudnou noc. Ani si nedokážete představit jak moc bych si přál všechno vrátit v čase zpět a vyřešit naší hádku tu osudnou noc v klidu.
Vím však, že ani teď bych nemohl hádce samotné předejít, protože Irena hádky doslova vyhledávala a vyvolávala z jakéhokoliv, i toho nejmalichernějšího a nejzbytečnějšího důvodu. Taková už byla její složitá konfliktní povaha, kterou znalo velmi dobře celé její nejbližší okolí, včetně jejího otce, bratra i našich přátel a známých.
Ale když už k hádce došlo tu noc, měl jsem jednat s chladnou hlavou a nenechat se vyprovokovat ke zkratovitému, zoufalému a odsouzeníhodnému zločinu. Mohl jsem se jednoduše sebrat a odejít, jako už tolikrát předtím, ve chvíli, kdy na mne Irena začala křičet, ponižovat mě, urážet mě, nadávat a posmívat se mi.
Také teď stále častěji přemýšlím nad tím, že jsme se měli rozejít nebo rozvést už tehdy, když začaly naše první vážnější problémy, neshody a krizové situace. Ale rozchod nebo rozvod byl vždy, pro nás oba, až to poslední a opravdu krajní řešení.
Náš vztah s Irenou byl už od začátku nestandardní - silný, rychlý, intenzivní, plný emocí a přitom komplikovaný a nevyrovnaný. Ale vždy byla naše láska a zodpovědnost silnější než všechny problémy a pochybnosti o smyslu a budoucnosti našeho vztahu a manželství. A vždy nám stálo za to, zkoušet je překonávat.
Ať už sami snahou o pochopení toho druhého, dobrou vůlí a tolerancí, nebo za pomoci rodiny, přátel či psychologů, kteří nám všichni rozchod i rozvod rozmlouvali a stejně jako my věřili, že to spolu dokážeme překonat. Když však o tom všem nyní s odstupem času přemýšlím, napadá mě, že včasný rozchod nebo rozvod by zřejmě byl tím nejlepším řešením pro všechny.
Ale na tom už se nedá nic změnit. Proto mne teď veškeré myšlenky na to, co jsem mohl a měl udělat, pouze opakovaně dostávají do stavů zoufalství, bolesti, bezmoci a pocitů hrozné viny. Stejně strašné je však moje provinění od té chvíle, kdy jsem se rozhodl nepřiznat se ke svému činu.
Dostal jsem panický strach, poté co jsem se probral ze šoku a uvědomil si, co jsem provedl, že pokud se přiznám a půjdu do vězení, tak se nebude mít kdo postarat o naší malou dceru Dominiku.
Teď vím, že moje zoufale bezradné rozhodnutí zapírat svůj čin a snažit se tak Dominiku ochránit před ztrátou obou rodičů nebylo správné. Stejně jsem ji nakonec dostal do strašlivé situace, poznamenal ji tím na celý život a ještě více přitížil vlastnímu svědomí lhaním a zapíráním.
Bylo to špatné rozhodnutí a od chvíle, kdy jsem se narychlo rozhodl a vymyslel pak ten naivně improvizovaný plán s Ireniným zmizením, jsem musel lhát do očí celému světu. Vymýšlet si další a další lži a neustále se bát, kdy to všechno praskne.
To vědomí, že podvádím všechny svoje nejbližší, kteří se mi přitom snaží pomoci jak nejlépe dovedou, ale také nejlepší přátele, kamarády, známé a spoustu dalších lidí, kteří mi všichni věřili, bylo nesnesitelné. Stejně jako vědomí, že už nemůžu couvnout, vzít všechno zpátky a vysvětlit jim to.
Kolikrát jsem si říkal, že toho provinění, lhaní a zapírání bylo dost. Nevěděl jsem, jak dlouho to všechno může vydržet, ale pomyšlení na osud naší jediné dcery mě stále nutilo v celém tom zoufale schizofrenním a tragickém divadle pokračovat. Sám sebe jsem se snažil přesvědčit, že to, co říkám, je pravda. Neměl jsem to však předem promyšlené a proto dříve nebo později musela pravda vyjít najevo.
Také jsem věděl, že bych stejně neunesl tíhu vlastního svědomí a někomu se nakonec přiznal nebo svěřil. Od prvního dne po svém činu jsem tíhu svědomí, deprese z přítomnosti a myšlenek na minulost i budoucnost snášel a zvládal jen za pomoci antidepresiv a prášků na spaní.
Proto bych chtěl poděkovat vyšetřovacímu týmu policie České republiky, který mi dal férovou šanci přiznat se ke svému činu. Moje přiznání na policii bylo na jednu straně skutečně obrovská úleva od špatného svědomí, nicméně výčitek, bolesti a zoufalství se člověk samotným přiznáním samozřejmě nezbaví.
Ale dostal jsem možnost se přiznat, zbavit se tak břemene tíhy špatného svědomí a nést s celou zodpovědností veškeré následky svého zoufalého činu a špatných rozhodnutí. A toho veskrze lidského gesta si skutečně vážím.
Záleží mi na tom, aby Dominika nijak netrpěla tím, co jsem provedl. Ani teď, ani ve svém dalším životě. Aby na ni nepadla hanba za můj čin a ona vyrostla v harmonickém prostředí, bez následků za to, co strašného provedl její otec.
Proto jsem opravdu moc rád, že se o ni chce starat David, Ireny bratr, ke kterému měla Dominika vždy hezký vztah ještě v době, kdy jsme v domě na Mrázovce fungovali a žili jako jedna velká rodina. A za to bych mu chtěl upřímně z celého srdce poděkovat.
Dominika si zaslouží jen to nejlepší a David se o to dokáže postarat, pokud je něco takového v této situaci vůbec možné. Já musím teď jen doufat a věřit, že ano. A pokud mohu sám pro to cokoliv udělat, pak udělám všechno co bude v mých silách a momentálně omezených možnostech.
Já jsem svou jedinou dceru bohužel zklamal v době, kdy každé dítě potřebuje maximální péči, podporu a lásku obou rodičů snad nejvíce. Už nikdy se nebudu moci podívat do těch nevinných dětských očí, dychtících po lásce a poznání. Už nikdy se na ně neusměje a neřekne „táta“, protože já toho už nejsem hoden.
Zklamal jsem i své rodiče v tom, že jsem je připravil o radost být starostlivým dědečkem a hodnou babičkou. I za to se jim oběma moc a moc omlouvám, neboť vím, jak se na to oba těšili a připravovali. I tohle je moje obrovská osobní prohra. Neschopnost postarat se tím nejlepším možným způsobem o výchovu vlastní dcery.
Tohle, a skutečnost, že jsem připravil svým nepochopitelným činem o život její maminku, svoji ženu Irenu, si neodpustím nikdy. Stejně jako mi to jen těžko může odpustit kdokoliv jiný na světě. Neomlouvá mě nic.
Neomlouvá mě to, že jsem vždy ctil otce svého i matku svou a choval se podle svého nejlepšího svědomí a vědomí (až do osudné noci) tak, aby mým chováním a jednáním nikterak netrpěli mí nejbližší ani další lidé v mém okolí. Ani to, že jsem vždy respektoval veškerá práva a svobody ostatních a dodržoval řád i psané zákony naší společnosti.
Neomlouvá mě ani to, že jsem se vždy snažil být vzorným, milujícím a ohleduplným manželem. A to i ve chvílích, kdy se naše rozdílné povahy projevovaly nejvíce a společné manželství procházelo těžkými zkouškami a krizovými situacemi, udržitelnými jen za cenu velkých obětí a kompromisů a s pomocí rodiny, přátel, psychologů a párové terapie.
Neomlouvá mě ani to, že jsem se vždy snažil být vzorným otcem, na kterého se celá rodina mohla ve všem spolehnout. A neomlouvá mě ani bolest a lítost nad ztrátou vlastní ženy, kterou jsem tolik miloval.
Nechci však, aby za to, co jsem provedl a způsobil, kromě mě nesl jakoukoliv vinu, ani tu nejmenší, ještě někdo jiný. A zejména ne moji rodiče, kteří mi dali to nejlepší vychování jaké si jen člověk může přát. Moji rodiče vždy oba obstáli ve všech etapách mojí výchovy.
Vážím si jejich dobroty a nekonečné laskavosti, se kterou se vždy snažili pochopit moje potřeby a přístup k životu, který byl přitom odlišný od jejich vlastního. Jsem si jistý, že na tom, co se stalo, nemají žádnou vinu.
Vím, že je to pro mě nesmírně těžká situace. Že určitě nemohou pochopit to, co jsem udělal a proč, a že se za mě právem hluboce stydí. Mrzí mě, že jsem zklamal jejich dobrou víru ve mě a dostal je do nepříjemné životní situace, kterou si prostě vůbec nezaslouží.
Nepřeji si, aby kdokoliv jiný trpěl za to, co jsem provedl a za co nenese žádnou vinu ani zodpovědnost. Vím, že jsem způsobil mnoho bolesti a smutku spoustě nevinných lidí. Provinil jsem se a proto musím být potrestán. Vy všichni máte právo mě odsoudit, zapomenout na mě a žít svůj vlastní, klidný a spokojený život, kam já už teď bohužel nepatřím. Já nemám žádné právo za to, co jsem udělal, na místo ve vašich životech, srdcích ani myšlenkách.
Přes to všechno, co jsem provedl a způsobil si stále myslím a věřím, že nejsem žádný rozený zločinec ani špatný člověk bez kouska cti v těle a srdce na pravém místě. Bohužel jsem katastrofálně nezvládl těžkou emotivní situaci, jednal v afektu násilím, když jsem měl zachovat pevné nervy a chladnou hlavu, a učinil jsem špatné rozhodnutí ve chvíli, kdy jsem se měl ke svému činu přiznat.
Možná ještě někdy dostanu novou šanci vrátit se a začít nový život ve společnosti, proti jejímuž řádu a zákonům jsem se provinil. Možnost začít nový život ve společnosti svých nejbližších, které jsem vždy ctil a miloval. V blízkosti přátel, kamarádů a známých, kterých jsem si vždy vážil pro jejich vysoké lidské a morální hodnoty.
Dobře však vím, že jsem je všechny katastrofálně zklamal a takový návrat není v žádném případě jednoduchý. Protože jsem zmařil lidský život, lhal jsem lidem do očí, zneužil jejich citů, důvěry a šlechetnosti, se kterou se mi snažili pomoci ve chvíli, kdy já jsem se pokoušel zapřít svůj čin. A protože jsem mařil vyšetřování až do chvíle svého přiznání.
Taková jsou moje provinění, která si sám nikdy neodpustím. Těžko se mi o tom všem píše a mluví, a těžko se mi s tím žije a bude žít.
Přesto bych si opravdu moc přál, abyste mi všichni dokázali odpustit ve svých srdcích i když vím, že to co jsem provedl a způsobil prostě nejde pochopit.
Moc bych si přál dostat od vás všech ještě jednu šanci. Vědět, že jste mě nezatratili navždy jako někoho, kdo je tak špatný, že pro něj není cesta zpět.
Věřím, že ještě pořád můžu vykonat něco dobrého pro lidi kolem sebe a naši společnost. Jinak by můj život na tomto světě neměl smysl a to si prostě nedokážu připustit...
Robert Neff Novák