Článek
Po prázdném albu Baptism a projektech typu reklamní disko písnička pro firmu vyrábějící vodku už bylo na místě se obávat, co nám rockový manekýn z New Yorku zase nadělí, ale obavy se nevyplnily. "Revoluce lásky" není špatné album, naopak nasyceností jednoduchými melodickými nápady, a ne úplně marnými kytarovými sóly, patří k jeho lepším.
Kapánek nudnější předvídatelné balady se smyčci v závěru (např. I´ll Be Waiting) jsou naštěstí v menšině, páteř desky tvoří riffové vypalovačky. Zvuk Kravitzovy kytary je archaický, ale zábavný, ať už ve Will You Marry Me nebo Love Love Love dokáže zvednout ze židle svým nervózním trhavým způsobem hry odvozeným od starých funkových i rockových mistrů ze šedesátých a sedmdesátých let.
Bring It On, vybavená velmi slušným kytarovým sólem, je zjevnou napodobeninou Led Zeppelin a to bylo asi i účelem, protože Kravitz se na rozdíl od některých kritiků domnívá, že "znít jako zepelíni" je plus, nikoliv mínus.
Dancin´ Till Dawn zase připomíná snad deset různých starých funky hitů a závěr If You Want It je jasným odkazem ke klasice Hocus Pocus od skupiny Focus slavné asi před třiceti lety.
Kravitzova záměrně na odiv vystavovaná neoriginalita a věrnost "zlatým šedesátým" je červeným hadrem pro část publicistů, kteří neradi slyší, že hudba nezačala nástupem syntezátorů a že "to předtím" je ještě dnes považováno za významnější než "to potom". Jejich výčitky chápu, ale co naplat, když ten Kravitz se tak skvěle poslouchá!
Lenny Kravitz: It Is Time For a Love Revolution, EMI 2008