Největším bambusem světa se pyšní Tchaj-pej

Zato pro turisty, kteří neváhají zaplatit v přepočtu zhruba tři stovky za vstupné, se nabízí výlet do výšin se zážitky bez konkurence.

„Zákaz kouření, žádné žvýkačky!“ upozorňují striktní nápisy ve vstupní hale věže. Máme štěstí, teď v pozdním dopoledni se u hlavních dvou rychlozdviží nestojí fronta. Takže jen moment čekání - a už nás liftboy Liang vítá v příjemné kabině s nápadným displejem. „Naše maximální rychlost bude 61 kilometrů za hodinu,“ hlásí Liang hrdě do tichého rozjezdu a rozhlédne se, jaký dojem udělal.

Stopnu si to: výtah dosviští do 89. patra za 39 vteřin. Když měkce přibrzdí, trošku to člověku houpne žaludkem. „Dnes máme krásně jasno - užijte si výhled!“ přeje usměvavá obsluha.

Houf turistů z pevninské Číny se nadšeně vyhrne ze zdviže k proskleným stěnám. Tady, ve výšce 382 metrů, se otevírá panorama snů. Město dole lze zkoumat takříkajíc z perspektivy pasažéra na palubě přistávajícího letadla. Dvaceti, třicetipatrové výškové budovy se tam dole krčí jako dětské minimodely, mezi nimiž popolézají blešky aut. Lidé se proměnili v barevné tečky. Titěrné hemžení dole obepíná hradba modrozeleného horského masivu na obzoru.

Dotknu se dlaní opěrného sloupu - nechvěje se to? Obří budova, pro jejíž hranatý plášť architekti nakonec zvolili stupňovitou stylizaci, inspirovanou ohebným stvolem bambusu totiž stojí na seizmicky pořádně horké půdě. Jde o nejrizikovější oblast, takzvaný ohnivý pás.

Pod euroasijský masiv se právě zde, na tchajwanském švu, nasouvá filipínská zemská deska. Kolize bloků plovoucích na roztaveném magmatu mění oblast v pekelnou kuchyni přírody. Dvě třetiny planetárních zemětřesení si tu vybíjejí ničivou sílu, ostrov už mnohokrát pocítil, co dokážou živly. Navíc se přes něj často přeženou běsnící tajfuny, takže stavět halabala tu prostě nelze.

Necítím ale nic, Stojednička ční vzhůru s netečným klidem. Speciální pružná konstrukce prý odolá i tisíciletému zemětřesení, tedy nárazům přesahujícím 7,5 stupně Richtera, a tajfunu o rychlosti až 260 kilometrů v hodině.

Sama věž už při stavbě prošla na jaře 2002 úderem živlu o síle 6,8 stupně - konstrukce opřená o pět metrů tlustou základovou desku ze železobetonu a ukotvená více než pěti sty pilíři osmdesát metrů hluboko do skalního masivu to zvládla v pohodě.

Odehrálo se ale jiné drama: zřítily se dva stavební jeřáby a zabily pět lidí. Úřady v metropoli prestižní stavbu okamžitě zastavily. Ke kontrolnímu konziliu se sjely zahraniční kapacity a bylo z toho půlroční zdržení. Zkoumal se stav opěrného systému, kvalita betonu z odebraných vzorků, rentgenovala se celá kostra věže. Závěr: bez závad.

Monument, který spolkl v přepočtu více než 30 miliard korun, mohl být dokončen.

Mrakodrap byl slavnostně otevřen 31. prosince 2004. Sláva byla o to větší, že svými 508 metry byl v tu chvíli nejvyšší budovou světa. Až v roce 2010 ho sesadila z trůnu věž Burž Chálífa v Dubaji - měřící neskutečných 828 metrů.

Tak jako zvony mají svá srdce, má něco podobného i tchajpejská Stojednička. Stojíme před zlatou koulí. Visí na šestnácti ocelových lanech. Ne, není to rekvizita, koule váží 660 tun. Patrně největší stabilizátor na světě, vyrobili ho Japonci.

Konstruktéři věže spočetli, že tahle unikátní věcička se při zemětřesení jako vahadlo zhoupne vždy na opačnou stranu, než by se vychýlila věž. To zabrání většímu rozkyvu stavby a zvýší to její odolnost. A protože je to rarita, rozhodli se neskrýt kouli v technické šachtě, ale naopak z ní udělali podívanou a kolem otevřeli prosklený ochoz k potěše turistů.

Zkoumáme upínací lana tlustá 12 centimetrů - i ta jsou pro větší efekt pozlacená. Špičková technika jako atrakce. A protože teď jsme v 88. patře, nedá se vyhnout úvaze nad kontrastem supertechnologií a všudypřítomné symboliky světa mýtů a staročínské tradice.

Osmička je totiž pro Číňany magická - nese štěstí. V kantonštině zní číslovka osm stejně jako pojem pro rozkvět či prosperitu. Proto Stojednička měří právě 508 metrů a její „tělo“ tvoří osm „bambusových“ dílců. Navíc bambus je pro Číňany ztělesněním odolnosti, mládí i dynamiky. Spodní část věže má naopak tvar připomínající pagodu - symbol blahobytu a věčnosti.

A protože výraz pro čtyřku naopak zní podobně jako slovo smrt, vynechalo se čtvrté patro. Neslo by smůlu. Ze třetího jste rovnou v pátém. Ochranu před zlými silami pak zajišťují stylizované dračí hlavy na fasádě, obchodní zdar přivolává čtveřice „mincí“ obracející se ze spodní části věže do všech světových stran.

Orientaci dveří v budově, soulad s okolím a další rituální momenty kontrolovali mistři feng-šuej. A protože přízeň osudu je třeba naklonit dary, pálily se při položení základního kamene balíčky papírových peněz a obětovaly se mísy květin a ovoce. Myslelo se zkrátka na všechno.

Úchvatné divadlo zažila tchajwanská metropole díky věži na přelomu letošního roku - za milión dolarů. Stojednička se úderem půlnoci proměnila v ohnivou kytici. Hasiči ale neměli poplach, nehořelo. Pečlivě narežírované salvy pestrých světlic se rozletěly do tmy, fantastické gejzíry ohňostroje se řinuly jak vodopád z „bambusových“ ochozů.

Diváci byli velkolepou podívanou nadšeni, agentury pustily záběry ohňostroje do celého světa. Tchaj-pej i Stojednička si ze vstupu do Nového roku udělaly skvělou reklamu. Stojednička prostě šíří i jako světová „dvojka“ mezi mrakodrapy věhlas města i země. Stala se symbolem schopnosti Tchajwanců čelit úkladům přírody a také svědectvím o ekonomické síle společnosti, která si takový technický zázrak může dovolit.