Prohlídka rakouského Retzu končí ve vinotéce

To je sice název pro mladé víno, ale původně šlo i o prodej přebytků ze statků a také dobu, kdy se jí hodně pečeného masa, konzumují se majiteli vlastnoručně vyráběné pomazánky mnoha druhů a chutí a pije třeba burčák – tedy sturm. To je nám i Rakušanům společné jako žádným jiným vinařům v Evropě.

Takový je nynější obraz Dolního Rakouska. Míst, která lze těsně za česko-rakouskou hranicí navštívit, je bezpočet. Jedním z nich je třeba „město prožitků“, jak se také přezdívá historickému Retzu a které patří mezi příhraniční vybrané cíle, společně nabízené jihomoravskou a dolnorakouskou centrálou cestovního ruchu.

Do městečka s náměstím, na kterém ze dvou kašen jeden den v roce teče bílé a červené víno, je to přitom z bývalého hraničního přechodu v Hnanicích jen pár kilometrů. Mezi vinohrady putující turista skoro nepostřehne, že přejel do jiné země. Změna nastává už v prvních rakouských vesnicích a pak i v samotném malebném městě Retz.

Jako zázrakem najednou mizí sprejery pomalované domy, viditelně přibude květin na oknech i na veřejných prostranstvích, po hernách, asijských prodejcích kýčů a jejich bistrech je najednou veta. A také jakoby najednou přibylo pohody. Ovšem víno, například veltlíny už máme stejně dobré, občas i lepší, jak lze zjistit hned na první ochutnávce. Před ní si však udělejme výlet za snad největší raritou města.

A ta není na první pohled vůbec vidět. Retz, jak vám řeknou na turistickém informačním centru, byl postaven na dně pradávného moře a jeho podloží tvoří velmi jemné a také pevné pískovcové podloží.

A právě v něm si obyvatelé městečka, které je do nynějška rozděleno na horní a dolní část, vybudovali úžasnou a svou velikostí a délkou ohromující síť chodeb a sklepů.

Plán spletitých chodeb, které mají několik desítek kilometrů a vznikaly už před mnoha staletími, přitom paradoxně vytvořila až německá armáda na sklonku druhé světové války, kdy chtěli některá velká sklepení přizpůsobit k úkrytu pro podzemní muniční továrny.

K tomu naštěstí nedošlo mimo jiné i proto, že podzemí Retzu se vyznačuje i velkou vlhkostí a bylo by nutno prostory uměle vysušovat. To by však mohlo mít i negativní vliv na celkové mikroklima labyrintu, který je například přímo pod náměstím v hloubce čtrnácti metrů.

Zvláštností více než kilometrové turistické trasy v místy až třípatrových podzemních prostorách je nejen expozice, která mapuje historii vína a vinařství v historickém kontextu i v této části Rakouska, ale i například kamera umístěná přímo na náměstí, která do podzemí přenáší živý obraz turistům přímo z místa nad jejich hlavami ve chvíli, kdy je od „božího světla“ dělí desítky schodů a také masiv stlačeného písku o tloušťce přes 15 metrů.

Prohlídka podzemí je sice fyzicky poněkud náročnější, nicméně rozmanitost podzemních expozicí a zajímavost výkladu dává celkem úspěšně zapomenout na únavu.

A když se pak vyšlape poslední schod, je každý příjemně překvapen. Turisté totiž zážitek zakončují v místní velmi dobře vybavené vinotéce, kde si mohou hned doplnit síly douškem skvělého bílého či červeného, popřípadě se vybavit na památku i jiným (tekutým) suvenýrem, než je v češtině psaný průvodce městem založeném v roce 1297.

K jedinečným turistickým cílům Dolního Rakouska patří už téměř 900 let staré církevní sídlo Klostenburg. Monumentální klášter je pro Rakušany téměř mystickým místem, a tak je nutno připravit se na velký dav lidí. Vše však funguje jako na drátkách, organizace je výborná, k dispozici jsou samozřejmě mimo dalších jazyků i osobní elektronické průvodce v češtině.

Cena okruhu je 9 eur a rozhodně to nejsou vyhozené peníze. Zážitek ze zhruba dvouhodinové prohlídky lze zakončit degustací vynikajících klášterních vín. Tento požitek stojí jedno a půl eura.

Při návštěvě Neuburgu, kde klášter stojí a který je branou Dolního Rakouska, je však dobré při individuální cestě mít po ruce i dobrou mapu nebo navigaci. Místo je už předměstím Vídně a tomu odpovídá i hustota provozu.