Ostroh při ústí Botiče do Vltavy byl osídlený již v dávnověku, ale první zmiňované hradiště je doloženo někdy v průběhu 10. století. Zde měly žít i postavy, jak je známe z Jiráskových Starých pověstí českých – kníže Krok a jeho tři dcery. Sem povolala ze Stadic Libuše Přemysla, svého budoucího muže, zakladatele přemyslovského rodu. Zde měl být i Bivoj a na Šemíkovi objíždět hradby Horymír.

Vyšehrad vznikl pod názvem Chrasten v 10. století. Teprve v Kosmově kronice je hradiště poprvé pojmenováno Vyšehrad. Podle nejnovějších archeologických výzkumů zde bylo osídlení již o století dříve než na Hradčanech.

Branou do pevnosti

Nejlepší přístup na barokní pevnost, jíž se po mnoha přestavbách Vyšehrad nakonec stal, je od metra trasy C. Vystupte na stanici Vyšehrad, k pevnosti je to odsud pět minut. Druhou alternativou je vystoupat Vratislavovou ulicí od Železničního mostu a vejít Cihelnou branou. Zvolíme cestu první.

Vyšehrad

Vyšehrad

FOTO: Lukáš Táborský, Právo

Směrem od Pankráce vcházíme Táborskou branou (1655–1656) do areálu barokní citadely, jejíž výstavba začala v roce 1653. Mělo se jí nahradit zastaralé pražské opevnění. Než se tak stalo, vraťme se o pár století zpět.

Existenci hradiště potvrzují mince

Za vlády Boleslava II. stálo na vyšehradském ostrohu klasické přemyslovské hradiště o výměře asi 10 hektarů s mincovnou na ražení denárů. Doba největší slávy Vyšehradu přišla v 11. století, kdy se stal kolem roku 1070 na nějaký čas sídlem prvního českého krále Vratislava II.

Ke korunovaci knížete na krále byl zhotoven „Vyšehradský kodex“, jehož repliku můžete spatřit v gotickém sklepení nedaleko katedrály, kde je i stálá výstava Historické podoby Vyšehradu. Z původně dřevěného hradu byl vybudován kamenný, postaveny domy a kostely. Přemyslovci tu vydrželi po tři generace. Když byl korunován Vladislav II., odstěhovali se na Pražský hrad. V tu chvíli význam hradiště upadl.

Ale znovu se vrátil. Gotickou přestavbu nechala provést Eliška Přemyslovna, jejíž reliéfní podobiznu najdete na restauraci proti bazilice. Královna tu v roce 1330 zemřela, kostel, který nechala zbudovat, bazilika, byl největším v Praze. (Nynější podoba katedrály svatého Petra a Pavla je až z doby romantismu, kdy začal být zájem o českou historii, tedy z let 1885 až 1887.)

Husité rozmetali dílo Karla IV.

Po polovině 12. století význam Vyšehradu klesal, až se Karel IV. rozhodl obnovit jeho slávu z úcty ke svým přemyslovským předkům. Na místě zpustlého románského dvorce nechal postavit honosný královský palác s vysokými arkádami a při něm domy pro hradní personál. Dále dal vystavět nové opevnění s cimbuřím, věžemi, fortnami a dvěma branami.

Pozůstatky brány „Špička“ se zachovaly poblíž Jedličkova ústavu. O rozvoj Vyšehradu se také postaral Václav IV.

První velký konflikt zažil Vyšehrad za husitských válek v roce 1420. Císařská posádka kapitulovala, pak ale bylo uzavřeno příměří a husité museli odejít. Protože však stále Vyšehrad představoval nebezpečí, šli ho znovu dobývat.

Obránci očekávanou pomoc od císaře Zikmunda nedostali a museli znovu kapitulovat, dostali právo volného odchodu. Husité, což byla chudina a většinou i lůza, pevnost zdemolovali a vyrabovali. Zůstal jen kapitulní chrám a rotunda.

Po pár desítkách let, v roce 1448, ale odtud Jiří z Poděbrad ovládl celou Prahu. Tentokráte byly boje docela tvrdé a areál byl velmi poškozen, domy pobořeny, neobydlen zůstal Vyšehrad až do půlky 15. století.

Pevnost k ničemu

Třicetiletá válka a švédské obléhání Prahy potvrdily, že strategické místo je jedna věc, ale pokud není pořádně opevněné, je téměř k ničemu.

Od té doby se z Vyšehradu stala normální pevnost ve vojenském režimu, ale s minimálním strategickým významem. Druhá polovina 17. století začala psát moderní historii Vyšehradu. Začalo se se stavbou mohutné pevnosti s cihlovými hradbami. K tomu patří také přístupové brány, Leopoldova ze strany od Pankráce, na severní straně potom empírová Cihelná. S její stavbou jsou spojeny poslední práce na pevnosti.

Vyšehrad měl vyletět do povětří

Po nástupu Marie Terezie (1740) na habsburský trůn padly veškeré dohody sjednané jejím otcem. Ostatní evropští panovníci se jí chtěli zbavit a rozdělit si Rakousko. Hlavními nepřáteli byli pruský král Bedřich II., bavorský kurfiřt Karel Albert, k nim se přidali Francouzi a Sasové. Nastala válka o rakouské dědictví 1741–1742. Právě při válce o rakouské dědictví hrozil pevnosti zánik.

Nejdřív ji francouzští okupanti začali zdokonalovat, v roce 1742 zbudovali kasematy, z nichž je nyní přístupný asi kilometr chodeb, poté byli nuceni odejít. Kasematy ještě zdokonalili rakouští a pruští vojáci, kteří byli na Vyšehradě posádkou. Pevnosti hrozil zánik v roce 1744, kdy ji Prusové chtěli vyhodit do povětří. Do kasemat natahali 133 sudy se střelným prachem. Doutnáky na poslední chvíli zneškodnili tři muži z blízkého Podskalí. Marie Terezie jim za to udělila 200 zlatých roční renty.

Vojenským zařízením až do roku 1911

Do kasemat nainstaloval velmi důmyslné elektrické osvětlení sám František Křižík. Dnes je již nefunkční, ale udivuje svým dokonalým zabezpečením. Na konci chodeb je monumentální sál Gorlice, se vchodem z Cihelné brány. Nyní je tu lapidárium barokních soch z Karlova mostu. Místnost sloužila jako shromaždiště vojska, sklad potravin a munice. Plnila také úlohu případného protileteckého krytu a skladiště brambor a zeleniny.

V roce 1848 se na Vyšehrad uchýlili revolucionáři, z té doby asi pocházejí dnes zazděné střílny obrácené proti městu. Pevnost přestala sloužit v roce 1911, osada Vyšehrad byla připojena ke Královskému hlavnímu městu Praha v roce 1883.

Z hradeb je nádherný výhled na město, u katedrály vás zaujmou monumentální sochy od Josefa Myslbeka představující postavy z dávné mytické historie, Lumíra, Slavoje, Záboje, Ctirada a Šárky, Přemysla a Libuše. Nejstarší dochovanou stavbou je takzvaná Libušina lázeň na skále nad Vltavou. Na Vyšehradě najdete několik příjemných restaurací, v létě bývá nabitá k prasknutí hospoda nad rotundou. Oblíbená je i letní divadelní scéna.

Oslava zemřelých

Na východní straně katedrály je vyšehradský hřbitov, kde se mezi „normálními“ občany obce vyšehradské nacházejí hroby osobností ze všech společenských oblastí. Leží tu B. Němcová, J. Neruda, V. Burian, W. Matuška, B. Smetana…

Pro nejvýznačnější občany mělo být místo v pantheonu nazvaném Slavín. Na průčelí je nápis: „Ač zemřeli, ještě mluví“. Myšlenka na jeho zbudování vznikla v době národního obrození, kdy byl Vyšehrad chápán jako jeden ze symbolů české státnosti. Ale zbudování se protahovalo. Je zde 44 pohřebních kobek, ve většině jsou rakve, ve zbylých urny.

Prvním pochovaným byl básník Julius Zeyer roku 1901, posledním dirigent Oscar Nedbal v roce 2006. Leží tu i Ema Destinnová, Marie Pujmanová, J. V. Sládek, Jaroslav Marvan, Alfons Mucha, Jan Kubelík, František Křižík, Jaroslav Vrchlický a další.