Obuvnické muzeum je jednou ze stálých expozic zlínského Muzea jihovýchodní Moravy. Najdete ho příznačně v místech spjatých s kdysi proslulou výrobou obuvi – v bývalé vstupní budově dnes již zaniklé společnosti Svit, která se zrodila v roce 1949 po znárodnění továrního gigantu Baťa.

Jak je obecně známo, právě rodina Baťů začala psát na konci 19. století novodobou historii Zlína i celého obuvnického průmyslu. Z malé firmy založené „na koleně“ dokázal progresívní Tomáš Baťa během dvou desítek let vybudovat světový obuvnický gigant.
Ten přitahoval do Zlína tisíce nových obyvatel, což zásadně změnilo tvář města.

Vyrostly tu celé obytné čtvrti, obchodní domy, hotely, nemocnice, internáty či největší kino své doby ve střední Evropě. To vše se dělo pod taktovkou Tomáše Bati, který byl několik let také starostou. Rozmach pak pokračoval i po smrti Tomáše Bati v roce 1932, kdy na jeho vize navázal nevlastní bratr Jan Antonín.

Právě rozpínavosti firmy Baťa dnes Zlín vděčí také za existenci Obuvnického muzea. Baťovští nákupčí totiž vozili z obchodních cest po světě do Zlína různé zajímavé exempláře, které později posloužily jako základ muzejní expozice. Dnes muzeum vlastní zhruba čtyři tisíce exponátů – originálů i zdařilých replik.

Ötziho boty i baťovky

Na první pohled je to „jen“ velký sál se spoustou bot poutavě naaranžovaných do prosklených vitrín. Když se ovšem zaberete do jejich zkoumání, jen tak se neodtrhnete. Co exponát, to skvost se zajímavou historií. Tu vám přiblíží buď na požádání průvodkyně, nebo můžete využít informační příručku, kterou vám půjčí u pokladny.

Nejstarší vystavené originály pocházejí z 16. století. Repliky jdou ale ještě hlouběji do historie. K vidění je třeba imitace obuvi bájného Přemysla Oráče. Vystavena je i věrná kopie bot takzvaného Ötziho – pravěkého člověka, jehož zmrzlé tělo bylo nalezeno roku 1991 turisty v Ötztalských Alpách. Právě obuvničtí odborníci ze zlínské Univerzity Tomáše Bati byli přizváni ke zkoumání nohou Ötziho a na základě měření a rozboru zbytků oděvu a obutí z místa nálezu těla vytvořili hypotetickou rekonstrukci tehdejšího stylu obouvání.

Zajímavostí je, že tyto boty pak také sami otestovali při výšlapu do Alp, aby se ujistili, že obutí z medvědí a jelení kůže vyložené senem mělo překvapivě špičkové tepelné vlastnosti.

Vzhůru do „výtahu“

Ve vitrínách nechybějí ani exponáty z novodobé historie, včetně bot vyrobených továrnou Baťa. Z nejnověji zařazených exponátů zaujmou italské chopines na extrémně vysoké podešvi, nebo čínské ženské boty. Najdete tu i ukázky starých baťovských reklam nebo třeba historické obuvnické stroje. Děti většinou nadchne pohled do staré obuvnické dílny, kde při zvláštních příležitostech předvádějí svůj um obuvníci v dobových kostýmech.

Dílna je plná nářadí a pomůcek, které už dnes běžně nejsou k vidění. Pracovníci muzea vám po předchozí objednávce mohou podat výklad o historii firmy Baťa a zlínské funkcionalistické architektuře, a to s výhledem z terasy tzv. Jednadvacítky, kde dnes sídlí krajský úřad.

Zvláštností této budovy je pojízdná ředitelská kancelář Jana Antonína Bati. Byla koncipována jako pracovna ve výtahu a vybavena klimatizací, závodním rozhlasem, mezistátní telefonní linkou či umyvadlem. Účelem této technické rarity mělo být urychlení kontaktu šéfa firmy s podřízenými bez nutnosti pochůzek a neustálého přenášení písemností. Kancelář je „zaparkována“ v přízemí budovy a můžete do ní libovolně nahlédnout.

Novinkou, která je v muzeu k vidění od 1. února, je malá výstava rozličných kabelek a tašek pod názvem „Správná kabelka pro správnou chvíli“. Představuje elegantní modely z éry první republiky, ale také třeba síťovky, košíky a podomácku zhotovené tašky, které se nosily v 50. až 70. letech 20. století.

Boty na vysoké podešvi prý vymysleli žárliví benátští muži

Chopines či pied de vache, což v překladu znamená kravská noha, je dámská obuv na extrémně vysoké podešvi. Jde o rekonstrukci renesanční obuvi, která se do Evropy rozšířila z Benátek a těšila se velké oblibě zejména v 16. století.

Dodnes se mezi Italy traduje legenda o vzniku této extrémně vysoké podešve. Údajně ji vymysleli žárliví benátští muži. Když nestačila modlitba, četba a ruční práce jako účinné nástroje proti zahálce, hrozilo, že budou ženy a dívky vyhledávat k ukrácení dlouhé chvíle milence. A tak prý vznikly chopines. „Ženy se v nich pohybovaly neobratně a musely být provázeny služkami, což jim samozřejmě bránilo ve styku s milenci. A žárlivý manžel mohl být v klidu,“ vypráví příběh neobvyklého exponátu vedoucí Obuvnického muzea Miroslava Štýbrová.

Vysoké boty působily výstředně a přitahovaly pozornost, takže je časem ochotně přijaly za své prostitutky. „Mohutné boty v červeném nebo modrém provedení společně s široce rozevřenou sukní a baňatými spodními kalhotami ke kolenům se staly jedním z nejznámějších atributů tohoto řemesla a přetrvaly téměř do 18. století,“ doplňuje Miroslava Štýbrová. Obuvnické muzeum vystavuje pár této obuvi zhotovený podle originálu ze sbírek Bavorského národního muzea v Mnichově.

Opánky z peří pštrosa

Také další exponáty udivují zvláštní historií. V zádech vás zamrazí při pohledu na opánky z peří pštrosa emu a ženských vlasů. V Austrálii se používaly ještě na začátku 20. století při krvavém rituálu, při němž vylosovanému nešťastníkovi probodli záda a do rány vložili malého jedovatého hada, takže oběť do dvou dnů zemřela. Navíc si všichni účastníci drsného obřadu museli vytrhnout malíček na noze.

Mezi nejvzácnější exponáty muzea patří střevíčky s neobvyklou konstrukcí podešve, které zřejmě patřily Anežce Eleonoře Petřvaldské, italské hraběnce, jež se vdala do českých zemí za majitele buchlovského panství. Obuv pochází z Itálie a šlechtična ji zřejmě nosila pár let před smrtí v roce 1716. Ve světě se dochovalo jen asi 20 podobných modelů. Střevíček se stal symbolem muzea, má i místo v jeho logu.

Farmářky pro pivota

Novodobé zvláštnosti reprezentují „farmářky“ zhotovené ve spolupráci zlínské firmy Konty a amerického Timberlandu roku 1998 pro slavného amerického basketbalistu Shaquilla O´Nealla.

Slavný pivot měří 216 centimetrů, váží 150 kilogramů a boty pro jeho chodidlo dlouhé 41 cm nejsou v obchodech běžné. Ve Zlíně mu proto vyrobili jedny na míru. Muzeum vlastní botu se sportovcovým podpisem.

Bezkonkurenčně nejtěžší botou v muzeu jsou postiliónské holínky z přelomu 18. a 19. století. Tyto vysoké, pevné a nepoddajné boty vypadaly, jako by byly ze železa. Používali je vojenští poslové a pošťáci na koních. Nadprůměrně vysoká holeň měla jejich nohy chránit před nepohodou na cestách. Jeden pár vážil kolem 7,5 kilogramu.