Přes čtyři roky bylo muzeum pro návštěvníky uzavřené. Důvod? Rozsáhlá rekonstrukce budovy na pražské Letné a vytvoření nových unikátních expozic. Milovníci nejen dobových strojů proto už zřejmě odpočítávají hodiny, které zbývají do znovuotevření této pražské instituce, která patří k nejstarším a nejvýznamnějším svého druhu v Evropě.

Pět tun jen na tenkých lankách

Hned po příchodu do historické budovy muzea si všímám nově zrekonstruovaného vestibulu. Generální ředitel instituce Karel Ksandr se už dřív nechal slyšet, že poprvé v celé historii stavby bude konečně vstupní prostor fungovat přesně tak, jak ho kdysi za první republiky architekt Milan Babuška navrhl.

Za vestibulem se otevírá pohled do království lokomotiv, aut, motorek, kol, letounů a lodní dopravy. Právě dopravní hala byla podle kurátora letecké sbírky Michala Plavce před uzavřením muzea návštěvníky nejvyhledávanější. Nedivím se. Je to pravý ráj především pro pány. Tahle expozice totiž dokumentuje vývoj dopravy od konce osmnáctého století až do současnosti. Původně víc železničních vozů, některé však halu opustily a nahradily je další automobily.

Nevím, na co se dívat dřív. S jakým nově nablýskaným a zrestaurovaným exponátem se mám ve své fantazii vrátit do minulosti. Nad hlavou se mi vznáší historický letoun Kašpar JK, ke kterému se ze všech stran jakoby slétají další stroje. „Právě rozmístění letadel je udělané nově. Předtím byla všechna zavěšena za sebou jedno za druhým, teď jsou dynamicky nakloněna,“ vysvětluje Michal Plavec, podle kterého pod stropem místnosti na tenkých lankách vzduchem „plachtí“ letouny o celkové hmotnosti zhruba pěti tun.

Podle kurátora letecké sbírky Michala Plavce patří stroj JK systém Blériot XI k nejvzácnějším muzejním sbírkovým předmětům. Ovšem letoun Supermarine Spitfire bude podle něj zřejmě nejobdivovanější.

Podle kurátora letecké sbírky Michala Plavce patří stroj JK systém Blériot XI k nejvzácnějším muzejním sbírkovým předmětům. Ovšem letoun Supermarine Spitfire bude podle něj zřejmě nejobdivovanější.

FOTO: Petr Horník, Právo

Úchvatný zjev zlatého ptáka

Letadlo JK systém Blériot XI nedominuje hale náhodou. Patří totiž k nejvzácnějším muzejním sbírkovým předmětům. Právě s tímto strojem inženýr Jan Kašpar, první český letec, vykonal v roce 1911 své dva nejvýznamnější dálkové lety. Muzeum ho do své sbírky získalo přímo od Jana Kašpara, který přestal aktivně létat v roce 1912.
„K prvnímu vzletu na území Čech a Moravy sice došlo už v roce 1909, ale pilot byl rád, když udržel stroj ve vzduchu alespoň minutu a ve výšce patnácti až třiceti metrů,“ vypráví Michal Plavec.

Stroj JK systém Blériot XI

Stroj JK systém Blériot XI

FOTO: Petr Horník, Právo

Jan Kašpar začal provozovat veřejné vzlety pro diváky v létě roku 1910. Jednou to bylo v Lysé nad Labem, přičemž místní noviny tehdy informovaly, že se na exhibici přišlo podívat patnáct tisíc diváků. Týden nato se pak předvedl na pražském Proseku.
Tyhle lety Kašpar podnikal na letounu, který si koupil ve Francii. Jenže mu v hangáru později shořel. Proto si postavil svůj vlastní - a ten se teď vznáší pod stropem haly muzea. „Typově vychází z toho francouzského. Jen na něm Jan Kašpar udělal pár technických úprav,“ upozorňuje Michal Plavec.

S upraveným jednosedadlovým a jednomotorovým letounem Blériot se Jan Kašpar 13. května roku 1911 poprvé vypravil na dálkový let. Vůbec první v historii českého letectví. Rozhodl se vzduchem překonat vzdálenost z Pardubic do Prahy. Dobový list tehdy napsal: „V tento den odstartoval v 6 hodin ráno, zakroužil nad letištěm a zamířil k Přelouči. Nad Kolínem dostoupil o 6. hod. 47 min výše 400 metrů, o 7. hod. 8 min. minul Český Brod ve výši 250 metrů a nad Prahou se vynořil z mlhy jako úchvatný zjev zlatého ptáka o 7. hod. 21 min…“

Další trasa Kašparova památného přeletu vedla z Mělníku do pražské Chuchle. Tehdy, 6. prosince 1911, si ale s sebou na palubu vzal přítele, redaktora Jaroslava Kalvu. Vzdálenost zhruba čtyřiceti kilometrů zvládli za dvaačtyřicet minut.

Spitfire havaroval dřív, než ho mohli prodat do Izraele

Nově je v dopravní hale vystavena například legendární stíhačka Supermarine Spitfire, symbol druhé světové války. „Byl to jeden z letounů, se kterým se po květnu 1945 vrátili z Velké Británie českoslovenští letci,“ vysvětluje Michal Plavec s tím, že stroj byl nejprve součástí stíhacích pluků, později skončil jako školní letoun v letecké vojenské akademii v Hradci Králové.

Letoun Supermarine Spitfire

Letoun Supermarine Spitfire

FOTO: Petr Horník, Právo

„V roce 1949 se začalo uvažovat o prodeji tanků, munice, letounů z Československa do Izraele. Součástí dodávky měla být i tahle stíhačka. Jenže než k prodeji došlo, tak s ní pilotní žák havaroval. Takže se nakonec neprodala,“ doplňuje.

Supermarine Spitfire proto zůstal v armádních skladištích. Odtamtud později putoval do Národního technického muzea, které ho dlouhodobě zapůjčilo Leteckému muzeu ve Kbelích. „Teď se vrátil zpět do našich sbírek a je skoro jisté, že po znovuotevření bude nejvíce obdivován,“ myslí si Michal Plavec.

V dopravní hale je ale více exponátů, o kterých se dá říci, že jsou NEJ. Například nejstarší ve světě dochovaný automobil značky Audi - Audi 10/26 PS z roku 1911, nejstarší provozovaný motocykl Hildebrand-Wolfmüller z roku 1894 nebo vůbec nejstarší exponát - koněspřežná hasičská stříkačka z roku 1795.

Budova Národního technického muzea byla na pražské Letné postavena v roce 1941. Ve středu 16. února se po čtyřleté rekonstrukci opět otevře veřejnosti.

Budova Národního technického muzea byla na pražské Letné postavena v roce 1941. Ve středu 16. února se po čtyřleté rekonstrukci opět otevře veřejnosti.

FOTO: Petr Horník, Právo

Od Vítkova až po Pražský hrad

Ve třetím patře budovy, v místech, kde dřív bývaly kanceláře, vznikla expozice věnovaná architektuře, stavitelství a designu. Naprostá novinka, protože výstava tohoto druhu se do muzea vrací po sedmdesáti letech.

„Navazuje na expozici, která dřív byla ve Schwarzenberském paláci. Tam ale skončila v roce 1941,“ vysvětluje kurátor expozice architektury a stavitelství Petr Krajči a jako první nás vede po schůdkách na jakousi lávku umístěnou pod okny. „To je exponát číslo jedna,“ říká Krajči, a teprve, když roztáhne žaluzie, že tím myslí výhled na Prahu. „Máme před očima panorama od Vítkova až po Pražský hrad,“ ukazuje.

Zpívající fontána z EXPA 58

Mezi nejcennější kousky Petr Krajči řadí soubor autorských Kotěrových modelů z roku 1899 na přestavbu kostelíka u Plzně. „Přestavba se nakonec neuskutečnila. Zřejmě na ni nebyly peníze,“ tvrdí kurátor. Unikátem výstavy o stavitelství, architektuře a designu pak je autorský model výstavního pavilónu pro pařížskou Světovou výstavu 1937 od Jaromíra Krejcara.

V expozici si je ale možné prohlédnout i dobový sedací nábytek, originální okna, dveře nebo zábradlí budov. Nechybějí tu ani dvě vybavené pracovny architektů, jedna z devatenáctého a druhá z počátku dvacátého století.

Ovšem pozornost si rozhodně zaslouží i zrekonstruovaná slavná zpívající fontána, která byla původně zhotovena pro expozici skla československého pavilónu světové výstavy EXPO 58 v Bruselu. Tam byla oceněna čestným diplomem. Protože ale od roku 1966 čtyřicet let zdobila park galérie v Nitře, venkovní prostředí ji naprosto zničilo. Proto nakonec byla určena k likvidaci.

Slavná zpívající fontána byla na EXPU 58 oceněna čestným diplomem. Pak čtyřicet let zdobila park Státní galérie v Nitře, kde ji venkovní prostředí naprosto zničilo. Teď zase září v plné kráse.

Slavná zpívající fontána byla na EXPU 58 oceněna čestným diplomem. Pak čtyřicet let zdobila park Státní galérie v Nitře, kde ji venkovní prostředí naprosto zničilo. Teď zase září v plné kráse.

FOTO: ČTK

Galérie ji ale naštěstí nabídla autorce Daně Hlobilové, která ji rozdělenou na několik kusů uložila na zahradě své vily ve Střešovicích. Před pěti lety paní Hlobilová fontánu darovala Národnímu technickému muzeu, které ji nechalo zrestaurovat a našlo pro ni důstojné umístění.

Astronomická expozice - vyzkoušejte sami

O patro níž vstupuji do tmy. Jen na stěně blikají malinká světýlka, která představují časovou linku upozorňující na nejdůležitější přelomové letopočty v astronomii. Přede mnou na podlaze pak trůní nasvícený, jednaosmdesát kilogramů vážící pravý meteorit, který před lety dopadl do argentinské pampy.

Expozice astronomie je rozčleněna do šesti skupin. „V první je sbírka slunečních hodin, ve druhé úhloměrné přístroje, pak astrometrické, ve čtvrté dalekohledy, v páté rýsovací pomůcky a matematické přístroje a nakonec demonstrační přístroje,“ vypočítává autor expozice Antonín Švejda a dodává, že jsou zde vystaveny předměty z patnáctého až dvacátého století. Nechybějí sluneční hodiny, glóby, astroláby, sextanty, kompasy, astrometrické pomůcky…

Antonín Švejda v expozici astronomie ukazuje, jak si návštěvník může sám vyzkoušet fungování slunečních hodin.

Antonín Švejda v expozici astronomie ukazuje, jak si návštěvník může sám vyzkoušet fungování slunečních hodin.

FOTO: Petr Horník , Právo

Návštěvníky jistě nadchne, že v každé skupině je demonstrační přístroj, který si sami můžou vyzkoušet. Tak například hned na začátku narazí na sluneční hodiny. Podle návodu si přečtou, že se má nejprve rozsvítit sluníčko. Pak natočit ukazatel hodin na Slunce tak, aby jeho stín na kouli byl co nejmenší. Potom se odečte čas na stupnici, kde hodinové čáry odpovídají poledníkům na glóbu. Sluneční hodiny postupně ukazují deset, dvanáct a čtrnáct hodin.

Astroláb i na Staroměstském náměstí

V další skupině jsou vystaveny staré teodolity, pasážníky, či navigační přístroje. „Tady je demonstrační přístroj - astroláb - pasivní. Zůstal ve skleněné vitríně. Nechali jsme zhotovit dva kusy. Jeden je komplet sestavený, druhý rozložený, aby návštěvník zjistil, jak to vypadalo,“ poukazuje Antonín Švejda s tím, že muzeum má ve sbírce jeden originální kus z poloviny 15. století.

Astroláb je jednoduchý přístroj, který se používal k řešení astronomických úloh: měření výšky hvězd na obloze, určení času, východu a západu hvězd. Jeho původ není zcela jasný. Někteří historici uvádějí, že ho vynalezl astronom Hipparch, který žil v polovině druhého století př. n. l., jiní zase jeho objevení připisují Hypatii z Alexandrie žijící na přelomu čtvrtého a pátého století.

Na 29. prosince loňského roku muzeum připravilo pro veřejnost den otevřených dveří. I když návštěvníkům zpřístupnilo pouze dopravní halu, na vstup se stály fronty.

Na 29. prosince loňského roku muzeum připravilo pro veřejnost den otevřených dveří. I když návštěvníkům zpřístupnilo pouze dopravní halu, na vstup se stály fronty.

FOTO: ČTK

Jisté ale je, že astroláby byly používány v islámském světě a ve 12. století se dostaly i do křesťanské Evropy. U nás se takové přístroje, které byly později poháněné hodinovým strojem, umísťovaly na význačné budovy a začalo se jim říkat orloje. Jeden takový máme i na Staroměstském náměstí.

Připomínka staré tiskařské dílny

Nakonec si nechávám expozici o tiskařství. I tahle je v Národním technickém muzeu novinkou. Některé kusy mohli návštěvníci vidět už dříve, ale v ucelené sbírce, která zobrazuje historii tisku od jeho vzniku - zhruba roku 1440 - až do současnosti, zatím pohromadě nikdy vystaveny nebyly. Až teď.

Prostor v této části muzea připomíná starou tiskařskou dílnu. Hned na začátku prohlídky návštěvník narazí na nejstarší a nejvzácnější exponát, dřevěný lis z jezuitské tiskárny v pražském Klementinu. Jde o ojedinělou dochovanou ukázku konstrukce knihtiskařského lisu z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století. Navíc je tento kus jediným zachovaným dřevěným lisem u nás.

Dřevěný lis z jezuitské tiskárny v pražském Klementinu je jediným zachovaným strojem tohoto druhu u nás.

Dřevěný lis z jezuitské tiskárny v pražském Klementinu je jediným zachovaným strojem tohoto druhu u nás.

FOTO: Petr Horník, Právo

Jak se s ním tehdy pracovalo? „Obsluhovali ho dva lidé. Jeden nabarvil tiskovou formu, druhý vložil papír a zasunul pod tlakovou desku. S přetažením páky zatáhli tisk, obtiskli, vytáhli, otevřeli …“ přibližuje kurátor sbírky polygrafie a psací techniky Pavel Pohlreich a dodává, že tenkrát se za hodinu udělalo asi dvě stě kusů tisku. „Práce to byla poměrně zdlouhavá a namáhavá.“

Ve skleněné vitríně v další části místnosti trůní ručně vyrobená kniha z roku 1697. „Na tomhle exempláři chceme ilustrovat, jak taková kniha vypadala dřív. Dnes jsme zvyklí, že je úhledně ořezaná, čistá, prostě strojově dokonalá. Tady je vidět krásná ruční vazba, ruční papír, že archy se po tisku neořezávaly, jen se poskládaly a sešily,“ popisuje Pavel Pohlreich.

Díly rotačky zaplnily dvacet palet

Uprostřed místnosti nelze přehlédnout obrovskou rotačku z roku 1876 německého výrobce Man. Jde o nejstarší rotačku u nás a jednu z nejstarších v Evropě. „Tiskly se na ní především vyhlášky a tiskopisy v Místodržitelské tiskárně v Karmelitské ulici,“ tvrdí Pavel Pohlreich.

Dostat několikatunový kolos do Národního technického muzea nebyla žádná legrace. Rotačka se musela celá rozmontovat na jednotlivé díly, které podle Pohlreicha zaplnily dvacet palet. „Dohromady se to dávalo až tady a trvalo to zhruba měsíc.“

„Na rotačce z roku 1876 německého výrobce Man se vyráběly především vyhlášky a tiskopisy v Místodržitelské tiskárně v Karmelitské ulici,“ říká Pavel Pohlreich.

„Na rotačce z roku 1876 německého výrobce Man se vyráběly především vyhlášky a tiskopisy v Místodržitelské tiskárně v Karmelitské ulici,“ říká Pavel Pohlreich.

FOTO: Petr Horník , Právo

I ostatní vystavené stroje se do sálu stěhovaly po kusech. „Třeba támhleten,“ ukazuje Pohlreich na další. „Ten váží asi šest a půl tuny. Bočnice musely zůstat v kuse. Bohužel se ale nevešly do výtahu, tak je asi deset lidí neslo po schodech.“

Stejně jako v sekci astronomie má i tady návštěvník možnost si některé lisy otestovat. „Vyzkoušet si může i reprodukci polotónového obrázku. Přijde, zmáčkne čudlík, fotoaparát ho vyfotí a obrázek se okamžitě promítne na plátno. Nejprve je polotónový, postupně se ale rastruje. Takže návštěvník uvidí, jak se obrázek mění,“ uzavírá Pavel Pohlreich.