První zmínky o existenci obce pocházejí z roku 1423, ještě ve druhé polovině 19. století tu žilo víc než tisíc obyvatel, ale vysídlování Němců z pohraničí se na Borovničce podepsalo, a tak jich tu dnes najdeme stěží dvě stě se stálým pobytem.

Vždy se tu dařilo zemědělství, ale družstevní krávy, které tady ve velkém i před třiceti lety vyháněli na pastvu, zmizely stejně jako jejich kravín, textilní továrnička u trati nebo škola plná dětí. Z té vznikla ubytovna, kde je jediná možnost pro návštěvníky slušně přenocovat a vyrazit na výlety. I když stojí budova u hlavní silnice, je lepší spoléhat
na vlastní nohy.

Zelená Klimš

První cesta by rozhodně měla vést do další části vesničky. Borovnička sice na první pohled vypadá, že všechny svoje domy – jeden z nich je rodným domkem zpěvačky Nadi Urbánkové – rozmístila podél silnice v údolí potoka, hned za tratí je ale samota Klebš zvaná také Klimš.

Lesy, stráně a louky jsou i za parného léta zelené; blízkost hor a nadmořská výška přes 450 metrů dokážou dobře držet vláhu. Však je také místo vyhlášeným houbařským rájem. Roubené chalupy typické pro Podkrkonoší i zděné domky si mezi sebe poctivě rozdělili starousedlíci i takzvaní lufťáci z Hradce Králové či 140 kilometrů vzdálené Prahy.

Vydáte-li se silničkou klikatící se jako had – i těch se tu v létě na kamenech vyhřívá hodně, proto nazujte pevnou obuv – na vrcholek Klimše, narazíte asi na jediné zdejší významnější památky. Opravená Boží muka hlídají klid pocestných.

Boží muka prokoukla díky obci a iniciativě Pavla Auersvalda.

Boží muka prokoukla díky obci a iniciativě Pavla Auersvalda.

FOTO: Jana Hanušková, Právo

„Je to moje srdeční záležitost, nic jiného tu nemáme, a když to neopravím já, nikdo jiný to neudělá,“ říká Pavel Auersvald s tím, že něco dala na opravy obec, nějaké peníze sehnal od sponzora. Teď se chystá na restaurování sochy Jana Křtitele, která stojí na lesní křižovatce hned naproti ceduli, jež zve k nákupu domácího medu, regionální speciality.

Ten také pochází z Pavlovy dílny, má všechny certifikáty od výzkumného ústavu a koupit si ho mohou zájemci i v době, kdy jeho výrobce není doma. Dřevěná prosklená budka je vždy plná sklenic nejrůznějších druhů, peníze se dávají do vedle stojící pokladničky.

Na druhé straně klimšského hřebene je usedlost, kde si nejen lidé, ale hlavně zvířata užívají ničím nezdevastované přírody. Manželé Zadrobílkovi začali s jejich chovem asi před dvanácti lety.

„Původně jsme měli jen chatku a koně, protože jsem dřív dělal parkur,“ říká Jiří Zadrobílek, který do Borovničky přišel z Hradce Králové. Dnes se ovšem kolem rodinného domku s upravenou zahradou a bazénem pro děti prohánějí po loukách vedle koní také býci, krávy, kozy, ovce. V ohradách jsou i husy a krůty, v chlívku prasata. Jejich majitelé mají ale i další zaměstnání – jsou učitelé. „Učíme na nejlepší škole v okolí, v Pecce,“ dodává Jiří.

Přes les na Pecku

Do městečka Pecka s proslaveným hradem se dá z Klimše dojít za necelou hodinku. Trasa má pět a půl kilometru a zelená značka vede převážně lesem, což ocení hlavně houbaři. Křížek na začátku cesty připomíná třicetiletou válku; na jeho místě stála vesnice, kterou Švédové v sedmnáctém století vypálili.

Pohled na hrad Pecka při cestě od parkoviště.

Pohled na hrad Pecka při cestě od parkoviště.

FOTO: Jana Hanušková, Právo

Vlastní hrad a pozdější zámek Pecka nejvíce proslavil jeden z popravených českých pánů Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Hrad byl ale vystavěn už na začátku 14. století pány ze Železnice, vlastnili ho i Mikuláš a Vilém Hořičtí z Hořic či po Harantově smrti Albrecht z Valdštejna. Ten zámek daroval mnišskému řádu kartuziánů, kteří se spíš zaměřili na zvelebování městečka a jeho okolí, a tak stěny Pecky pustnuly.

K chátrání zámku přispěl i požár v roce 1830, až na začátku dvacátých let minulého století, kdy se zřícenina stala majetkem obce, začaly nejdůležitější opravy.

Dnes je návštěvníkům zpřístupněn západní palác a od průvodců se mimo jiné dozvědí, která kouzelná bytost může za vznik hned dvou hradů – Pecky a Kosti.

Kdo k Pecce přijede autem, může použít zdarma parkoviště pár kroků od vstupu do památky. V městečku je možné se ubytovat v hotelu na náměstí, nedalekých penziónech nebo v chatkách v areálu kempu. Ten nabízí i koupání v bazénu.

Do Miletína za Modlitbičkami

Na tenhle výlet je dobré použít auto nebo alespoň kolo, i když turistické značky vedou do Miletína i z Pecky. S Miletínem je spojené jméno básníka Karla Jaromíra Erbena, jeho rodina tady žila v 19. století.

Perníkové laskominy z cukrárny v Miletíně.

Perníkové laskominy z cukrárny v Miletíně

FOTO: Jana Hanušková, Právo

Pomník básníka, jenž je součástí naučné stezky, je na krásně upraveném miletínském náměstí a dívá se na růžově omítnutou budovu s nápisem Erbenovy miletínské modlitbičky, cukrářství založeno 1820. Od té doby se tu totiž pečou proslavené perníkové sladkosti.

Tvar a podobu prý našel jejich vynálezce Josef Erben v modlitebních knížkách kapesního formátu s křížkem na přední straně. Základem dnešních modlitbiček je perníkové těsto, které musí šest týdnů zrát.

Pak se z něj vykrájejí obdélníčky velikosti asi sedm krát pět centimetrů. Na ně se dává náplň z pražených vlašských a lískových ořechů a navrch plátek z vaječných bílků a skořice. Vše se polije cukrovou polevou a ozdobí půlkou mandle, která připomíná křížek na deskách modlitební knížky. Váží kolem padesáti gramů a firma Erben jich prý vyrobí asi osm set denně.

Budova cukrárny stojící na míletínském náměstí.

Budova cukrárny stojící na míletínském náměstí

FOTO: Jana Hanušková, Právo

A co má básník Erben společného s perníkářem Erbenem? Prý kdysi hodně dávno existovali dva bratři, pak se však cesty jejich rodů rozdělily.