Článek
Když James Honeycutt nastupoval do člunu pár kilometrů nad místem, kde se řeka láme a padá 60 metrů kolmo dolů, zavolal na něj majitel půjčovny: „Hlavně nejezděte za bójky!“ Nemusel to ani říkat, dál k vodopádům by plul jen sebevrah… Mávnutí rukou a rozesmáté tváře sedmiletého Rogera a sedmnáctileté Deanny, dětí Jamesova kolegy z práce, byly odpovědí. Všichni chtěli nezapomenutelný zážitek, a tak si to namířili s loďkou doprostřed řeky. Jenže člun se tam dostal do víru, a navíc mu vypověděl motor.
I když se James chopil vesel, proti sílícímu proudu neměl šanci. Malý Roger měl jako jediný záchrannou vestu, rychle si ji navlíkla i Deanna. O vteřinu později narazila loď na balvan, vylétla do vzduchu a překotila se. Dívka se naštěstí dostala směrem ke břehu tzv. Kozího ostrova, kde se jí podařilo zachránit se. Muž s chlapcem zmizeli v hučící niagarské propasti.
Rogera zahlédlo pár turistů, jak padá do hlubiny, kde se voda mele o útesy jako v gigantické pračce s příkonem 2,8 miliónu litrů za vteřinu. O dalších několik minut později nemohl kapitán výletní lodi The Maid of the Mist, která zajíždí dole k vodopádu, uvěřit vlastním očím. Před kýlem se ve zpěněné vodě zmítalo lidské tělo! Ten kluk se stal prvním člověkem, který kdy proplul „Nájgrafols“ bez ochranných pomůcek a… přežil!!! Tělo Jamese Honeycutta našli policisté mnohem později.
Zespoda vzhůru, tedy downside up!
Niagarské vodopády lidi fascinovaly odjakživa. Včetně českého dobrodruha a cestovatele Eduarda Ingriše, jehož písnička o teskně hučící Niagaře zní dodnes u táborových ohňů. Do údolí „dunící vody“ však pronikali staletí jen indiáni kmene Irokézů a lovci kožešin, leželo v neprostupné divočině. Jako první popsal vodopády v roce 1535 francouzský objevitel Jacques Cartier, ale do mapy byly zaznamenány o 78 let později.
A teprve od roku 1912 se o ně začalo zajímat stále více lidí, které napadlo využít majestátní výtvor přírody pro vlastní byznys. Stejně rychle, jako se zvyšoval počet hotýlků postavených tak, aby z nich bylo na padající masy vody vidět, zvyšoval se i počet návštěvníků. Byl mezi nimi Abraham Lincoln, Charles Louis Napoleon Bonaparte, britská královna Victoria, Charles Dickens, James Fenimore Cooper, Daniel Webster i Oscar Wilde. A právě tento irský dramatik cynicky podotkl: „Je to skutečně okouzlující! Ale ještě zajímavější podívaná by byla, kdyby voda padala odspoda vzhůru…“
Čím absurdnější, tím lepší
Aby nalákali více turistů, zakoupili hoteliéři vyřazený škuner a před desetitisícovým davem zvědavců ho nechali rozbít pádem do propasti na kousky. Fascinující podívanou nabídl i dobrodruh Sam Patch. U hrany vodopádu nechal postavit sto metrů vysokou věž a pak skočil přímo do peřejí. Předchůdce oblíbeného bungee jumpingu se v devadesátikilometrové rychlosti jen dotkl hladiny a zůstal viset na houpajícím se laně.
Ještě úspěšnější byl provazochodec přezdívaný Velký blondýn či Charles Blondin. Vlastním jménem Jean-François Gravelet přijel do Ameriky s jedinou touhou – přejít z jednoho břehu Niagary na druhý po laně. Dne 30. října 1859 byl provaz natažen.
Francouz se vydal na nebezpečnou pouť, přičemž udržoval rovnováhu pomocí osmimetrové tyče. Jeho balancování a několikaminutové pauzy brzy přilákaly dav, který začal šílet, když artista udělal zničehonic na provaze salto vzad. Část přihlížejících dam omdlela a i ti nejotrlejší chlapíci začali prosit, aby dál neriskoval. Přesto Velký blondýn celé léto své kousky dále propracovával – jezdil nad hučící propastí na kole, tlačil před sebou kolečko, chodil se zavázanýma očima. Sklízel obrovský úspěch, než se objevil muž, který prohlásil, že vodopády propluje.
Vyvalte sudy!
V jeho šlépějích se časem vydalo na dvě desítky dalších daredevils, pokušitelů osudu, či snad vyzývatelů ďábla. Hazard podobný ruské ruletě prováděli na největších vodopádech severoamerického kontinentu až do roku 1961. Tehdy byly podobné pokusy pod tisícovými pokutami provždy zakázány. Přitom první, kdo vodopády opravdu proplul, byla žena. Třiašedesátiletá učitelka Annie Taylorová tím získala slávu a peníze v roce 1901.
Naopak jedním z posledních přeživších byl Čechokanaďan Karel Souček. 2. července 1984 vhodil na americké straně do vodopádů velký prázdný barel, čímž zmátl policii, a sám mezitím proplul uzavřen v dubovém sudu za čtyři vteřiny peřejemi ze strany kanadské. Svůj věhlas pak následně zpeněžil v texaském Houstonu, kde se dal shodit z šedesátimetrové výšky do nádrže s vodou. Díky poryvu větru však barel narazil na stěnu nádrže a Souček po exhibici zemřel na poranění hlavy.
Jako mnoho dalších eskamotérů odpočívá na hřbitově Drummond Hill v kanadském městečku Niagara Falls, kde věčný klid přehlušuje temný hukot donekonečna padající vody. „Člověk musí riskovat, aby okusil, jak chutnají vítězství i porážky,“ říká nápis vyrytý na desce jeho pomníku.
Inzertní sdělení:
Město, které nikdy nespí. Kolosální mrakodrapy, rozlehlé parky nebo třeba socha Svobody. Vydejte se s cestovní kanceláří Delfín travel objevit krásy New Yorku a navštivte slavný Manhattan, Times Square nebo třeba oázu klidu v Central Parku.
Zažijte na vlastní kůži podzimní New York s jeho nepopsatelnou pulzující atmosférou ulic, jimiž neustále korzují proslulé žluté taxíky.