Lužičtí Srbové – kde se tu vzali?

Spreewald je součástí většího historického regionu Lužice, který je vám jistě znám minimálně z hodin dějepisu. Dnešní německá část Lužice je rozdělena mezi spolkové země Sasko a Braniborsko, přičemž braniborský Spreewald se rozkládá v Dolní Lužici. I zde se dodnes zachovalo slovanské osídlení – tzv. Lužičtí Srbové jsou v Německu jednou ze státem uznaných národnostních menšin. Slovanské kmeny byly na tomto území přítomny už od 6. století, osídlování tehdy probíhalo jak od jihu, tak později i od východu.

Pohostinnost s tradiční lužickosrbskou atmosférou na vás čeká na každém kroku

Pohostinnost s tradiční lužickosrbskou atmosférou na vás čeká na každém kroku.

FOTO: Marketing Gesellschaft Oberlausitz-Niederschlesien / H. Hinz

„Sorben“, nebo „Wenden“?

V Německu se setkáte se dvěma výrazy, které vám zpočátku nejspíš zamotají hlavu. Někdo totiž označuje původní slovanské obyvatelstvo a jeho dnešní potomky jako Srby čili Sorben, jinde zas narazíte na výraz Wenden. O tom, zda je mezi tím nějaký rozdíl, se v akademických i laických kruzích stále vedou spory.

Nechte se svézt Spreewaldem na loďce s kormidelnicí v tradičním kroji

Nechte se svézt Spreewaldem na loďce s kormidelnicí v tradičním kroji.

FOTO: Tourismusverband Spreewald

Říká se, že Wenden je obecné, nicméně zastaralé označení z dob Římanů pro všechny Slovany, jinde se zase dozvíte, že si dnes slovanští obyvatelé raději říkají Wenden, protože se pojem Sorben za časů NDR vžil jako pejorativní, někde vám naopak řeknou, že braniborští Dolnolužičané jsou Wenden a mluví windisch, zatímco jako Hornolužičané jakožto Srbové sorbisch. Jisté ale je, že německé právo výslovně mluví o „srbském národu“ (das sorbische Volk).

Vlněné ponožky do chladného spreewaldského podzimu - tradiční výroba stará stovky let zde má i dnes své opodstatnění

Vlněné ponožky do chladného spreewaldského podzimu – tradiční výroba, stará stovky let zde má i dnes své opodstatnění.

FOTO: DZT / Mike Corey

Jazykový a kulturní úpadek

Od počátku 18. století začala masivní germanizace, která znamenala i počátek úpadku slovanského osídlení v německé části Lužice. Děti se musely ve školách učit výhradně v němčině a za užití srbštiny, byť o přestávce, byly tělesné tresty. Takové zacházení neminulo ani prarodiče dnešních lužických Srbů. V současné době jich v Dolní i Horní Lužici žije něco kolem 60 tisíc, přičemž mateřský jazyk svých předků z nich ovládá málokdo. Nutno ale dodat, že se situace v posledních letech hlavně díky stoupajícímu zájmu o tradice zlepšuje a lužická srbština se začíná vracet do škol coby volitelný předmět. A světe, div se, hlásí se na něj i spousta těch, kteří ve svém rodokmenu žádné srbské předky nemají.

Poctivá ruční práce

Poctivá ruční práce

FOTO: Marketing Gesellschaft Oberlausitz-Niederschlesien / Sylvio Dittrich

Živé tradice

Kroje a Velikonoce. To jsou dvě věci, které lužické Srby zásadně odlišují od Němců. Kroje zdejších žen jsou hodně odlišné od těch, které známe třeba z Bavorska. Jejich klíčovou součástí je čepec, jenž se liší vesnici od vesnice, nebo lépe řečeno farnost od farnosti, a tak ve spreewaldském Burgu narazíte na čepce vyztužené obdélníkovou čtvrtkou, aby vypadaly honosněji a lépe reprezentovaly svou velkou obec. O Velikonocích vše kromě krojů hýří rovněž opravdu bohatě zdobenými kraslicemi, pořádají se barevné velikonoční průvody na koních a další zábavy.

Místní děvče v tradičním lužickosrbském kroji - jeden takový se vším všudy vyjde na dva tisíce EUR a najde se už jen málo švadlen, které je umí šít

Místní děvče v tradičním lužickosrbském kroji – jeden takový se vším všudy vyjde na dva tisíce eur a najde se už jen málo švadlen, které je umí šít.

FOTO: DZT / Mike Corey

Nejdůležitější lužickosrbské tradice ve Spreewaldu jsou:

Sorbische Fastnacht – masopust
Velikonoce – za vidění stojí především spanilá jízda Wendisches Osterreiten v Zerkwitz
Dožínky – při tzv. Hahnrupfen se mladí muži na koních snaží utrhnout hlavu kohouta zavěšeného na zdobené bráně, vítěz je prohlášen králem a náleží mu tanec s vítězkou soutěže Froschkarren, při níž musí bez úhony dovézt do cíle žábu na kárce