Hlavní obsah

Výlet na nejvyšší horu Korfu a do kláštera Pantokrator

Právo, Alexandr Petrželka

Nejvyšší hora ostrova Korfu je pojmenována velmi trefně - Vševládce. Vrchol se tyčí do výšky 906 metrů nad mořem, přímo nahoře je jeden z nejstarších byzantských klášterů ostrova a z jeho zahrady je překrásný výhled na všechny strany. Velmi působivý je tam západ slunce, podmalovaný zvoněním klášterních zvonů, lákal nás průvodce.

Článek

Z hlavního města vyrazte na sever širokou silnicí podél moře. Vyšplháte serpentinami do "cestovní" výšky a po pravé ruce se vám budou střídat jednotlivá letoviska.

Na jednom z nenápadných rozcestí jsem špatně odbočil v domnění, že pokračuji "po hlavní", jenže po několika stech metrech šplhání silnice skončila betonovým pláckem. Na jedné straně hřiště obehnané vysokým plotem, nad ním vodojem a na druhé straně pěšinka ke hřbitovu!

Výhled ale stál za to: pod námi ležela Kerkýra - téměř tak, jak jsme ji zahlédli při přistávání z letadla - a celé východní pobřeží Korfu, po levé straně za úzkým průlivem pevnina. Ta vzdálenější je Řecko, ta bližší Albánie.

Cesta zpátky dolů k odbočce byla snad ještě děsivější než vzhůru. V městečku Spartilas vlásečnice skončily a před námi se rozevřela zvlněná náhorní planina. Tu a tam políčko, nikde pořádný strom, jen vysoké keře a spasené louky. Houpavou jízdou po nádherně široké silnici jsme se obloukem blížili k Pantokratoru, tyčícímu se vpravo stále pěkně vysoko nad námi.

Klášter s rajskou zahradou

Projeli jsme Strinilas, minuli několik osamocených farem a málem vjeli do Petalie, jak nás lákala pohodlná silnice. Těsně před Petalií je však místo, kde se všechny cesty k Pantokratoru sbíhají. V poslední zatáčce pod vrcholem jsme museli počkat, až se přes silnici přesune malé stádo krav, a pak už vyšplhali autíčkem až ke zdi kláštera.

Blížila se šestá večerní, byli jsme mezi posledními návštěvníky toho dne. Mladý mnich v dominikánské kápi se usmál a rozevřel bránu. Vstoupili jsme do rajské zahrady.

Pantokrator je nahoře plochý, spíš ale vrcholek srovnali mniši. Na skalnaté špici by se těžko stavěl nízký klášter, sotva by šly udělat květinové záhony kolem kašny a paprskovitě se rozbíhající a sbíhající cestičky k výklenkům v obvodní zdi.

Dívali jsme se na jih a dohlédli až na ostrovy Paxos a Antipaxos za jižním cípem Korfu, dívali se na východ na vysoké hory řecko-albánského pomezí, hleděli na severozápad a viděli ostrůvky Othoni i Albánii. Jen na západ to proti zapadajícímu slunci nešlo. Za jasných rán lze prý dohlédnout až do Itálie, to je 80 kilometrů.

Kristova metamorfóza

Samotný klášter je nízká obdélníková budova z roku 1689 a fasádou z 19. století. Nad vchodem je mozaiková luneta s obrazem Kristovy metamorfózy a po straně dveří nenápadné oznámení, že uvnitř se nemá fotografovat. Poslušně jsem strčil aparát do tašky.

V prostém, až strohém zádveří jsme zapálili svíčku - a pak už jenom žasli. Z původního angevinského (pánové z Anjou, středověká britská panovnická dynastie) kláštera postaveného v roce 1347 a zničeného začátkem 16. století nezbylo nic - až na ikony. Jejich stříbrné tváře září ve světle svíček. Na zdech není volného místečka, všude kadidelnice, i strop je vykládaný dřevem a deskami s obrazy.

Je dobře, že se v klášteře nesmí fotografovat. Snímek jedné ikony by o kouzlu této svatyně vypovídal jako jeden tón o symfonii. Pro cestu domů jsme zvolili cestu z Petalie na sever. Silnice je široká a bez serpentin až na pobřeží. Hluboký zážitek nám tak mohl nerušeně doznívat.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám