Ve stínu Pyrenejí se ukrývá přírodní park Cadí-Moixeró a Picassova zahrada

Užijí si tu příznivci pěší turistiky, cyklisté i ti, co využívají k přesunům spíše auto. K častým zastávkám vyzývají působivá horská panoramata i půvabné vesničky.

Cadí-Moixeró, jak napovídá název, je tvořeno dvěma masivy, které si podávají ruku v horském sedle Tancalaporta.

Přes něj se však dostanou pouze pěší nebo cyklisté, asfaltek je v této oblasti jen pár. Po jedné ze dvou vyznačených jako hlavní dojedete do Baga, příjemného městečka a ideálního výchozího bodu pro poznávání této oblasti. Své sídlo tu má informační středisko přírodního parku Cadí-Moixeró i turistická informační kancelář, kde zvídavého turistu zásobí potřebnými informacemi a vybaví ho prospekty a nejrůznějšími mapkami s vyznačenými trasami.

Hitem posledních let je Camí dels Bons Homes čili Cesta dobrých lidí, jak sami sebe označovali stoupenci katarství, heretického náboženského hnutí, rozšířeného ve 12. a 13. století především na jihu Francie.

Cadí-Moixeró bylo jednou z oblastí, kde se v průběhu 13. a 14. století kataři ukrývali před pronásledováním. Značená turistická trasa (GR107), čítající nějakých sto devadesát kilometrů přes hory a doly, od jedné horské boudy ke druhé, vede ze svatyně Queralt (5 km od Bergy) až k někdejší poslední katarské baště – ruinám hradu Monségur na francouzské straně Pyrenejí.

Musí to být zážitek projít si celou trasu pěšky, říkáme si, když se šplháme – v autě – už vedlejší silničkou na Coll de Pal a před námi se každou chvíli otevře nové panoráma. Zabloudit nelze, odbočit není kam, a navíc máme skvělého průvodce.

Tím průvodcem je pastevec Ricard, tudíž ten pravý člověk, který nám může zprostředkovat první seznámení s tímto zapomenutým krajem. Jsme ve výšce 2070 metrů a rozhled odtud je náramný. Stejně působivá byla i snídaně, kterou nám hostitel ve své kamenné „salaši“ vlastnoručně připravil: jehněčí na roštu, opékaný selský chléb, očesnekovaný, potřený rajčetem a zakapaný olivovým olejem a k tomu tradiční studená omáčka alioli.

Posilněni se vydáváme na tradiční trasu – šikmo, nahoru, dolů, po vrstevnici, jak to terén zrovna vyžaduje, stádo sedmi set padesáti ovcí a několik koz je chvílemi před námi, pod námi, za námi či nad námi. Pět psů má co dělat, aby stádo popohnalo o kus dál. Každou chvíli se zastavujeme, abychom si ty idylické obrázky vštípili do paměti. Najednou se krajina změnila, objevují se první skály.

„Tak tohle je moje nejoblíbenější místo, za těmi skalami je Cadí. Vidíte tamhleten dvojzubý vrchol? To je Pedraforca, nemůžete si ji splést a uvidíte ji ještě mockrát.“ Dlouho stojíme mlčky před úžasným skalním masivem. Je ale čas se rozloučit. Ricard míří se svými ovcemi na další svah, my se vracíme k autu.

Ricard měl pravdu. Cestou do Gósolu na nás Pedraforca vykoukla ještě několikrát. Tato nejvyšší hora se dvěma vrcholy (2497 m a 2400 m) vypadá ze silnice dost nepřístupně; výstup, jak tvrdí zkušení horalé, však není nijak zvlášť technicky náročný, vyžaduje ale dobrou fyzickou kondici. Zabrat dává i asfaltka kroutící se jako had.

Malíř Pablo Picasso by byl za ni jistě vděčný, on se musel onoho května 1906, kdy se sem vypravil se svou milenkou, modelkou Fernande Olivier, spokojit s mulami. Cesta z Guardioly de Bergueda, kterou dnes lze zvládnout za hodinku, jim tehdy trvala plných osm hodin.

Malíř přijel údajně kvůli čistému vzduchu, který měl vyléčit jeho zdravotní potíže. Zdržel se nečekaně dlouho, našel totiž v drsném kraji novou inspiraci. Modré a růžové odstíny předchozích období vyměnil za odstíny okrové, rezavé, hnědé.

Maloval hlavně venkovanky, rozložité, silné, s výraznými rysy, ale modelem mu stál i zdejší tehdy již devadesátiletý hostinský, někdejší pašerák, s nímž se malíř velmi spřátelil. Mnohé zajímavosti z malířova pobytu se dozvíte ve zdejším Picassově centru, kde jsou vystaveny kopie některých obrazů a kreseb, které v Gósolu vznikly. Když projdete obcí, vyšplháte až nahoru k ruinám hradu a zahledíte se nahoru k horám i dolů na okrové střechy kamenných domků, nedivíte se, že Picassovi tento kraj tolik učaroval.

Josa del Cadí se hlásí zdálky. Je natěsnána na pahorku, jehož dominantou je kostel, který vypadá, že se na okraji rokle nemůže udržet. Kdysi tu býval hrad, který poskytoval útočiště katarům, zdejší pán byl zřejmě „dobrým lidem“ nakloněn a pomáhal jim v jejich nelehké situaci. Scházíme mezi kamennými domky a šplháme protilehlým svahem ke kapličce pamatující 12. století a hřbitůvku. Nad nimi se do výšky 2113 m vypíná jako odvěký strážce hora Cadinell. Vládne tu klid a pohoda.

Kataři si tu asi připadali docela bezpečně. Ne že by snad katolická církev za Pyrenejemi byla vůči heretikům milosrdnější, spíše se jejich pronásledovatelům do tohoto bohem opuštěného, drsného kraje příliš nechtělo.

Osada je dnes součástí nedalekého živějšího Tuixénu. I když radnice má sídlo právě tam, obec se oficiálně jmenuje Josa i Tuixén, snad proto, aby si těch pár starousedlíků, kteří v Jose trvale žijí, nemyslelo, že se na ně zapomíná.

Do Tuixénu přijíždíme v době oběda. Na doporučení místních volíme Cal Faragetes, venkovský hotýlek s barem, mrňavou restaurací a prodejnou s místními produkty a suvenýry, který tu provozuje paní Irene se svým mužem Josepem. Nešizenému jídlu a příjemné obsluze v domáckém prostředí dáváme nejvyšší možnou známku.

Dobře naladěni se vydáváme na obhlídku příjemně vyhlížející vesnice. Jedinou pamětihodností je původně románský kostel sv. Štěpána.

Dovnitř nejdeme, zlákala nás totiž cedule Botanická zahrada a vydáváme se po směru šipky. Brzy zjišťujeme, že jde o okruh po miniaturních bylinkových zahrádkách.

Pěstování léčivých bylin a příprava mastí, mastiček, pomád a dalších produktů podle starých rodinných receptur tu mají dávnou tradici.

Jezdí se sem pro ně z blízkého i širokého okolí a kupují si je i turisté, zvláště poté, co navštíví zdejší zajímavé muzeum věnované pozoruhodným ženám zvaným trementinaires.

Znalci vědí, že terpentýn (španělsky trementina) se získává z pryskyřice borovice lesní a má léčivé účinky. Musí se ale vědět, jak na to. Bylinkářky-mastičkářky z Tuixénu a blízkého okolí získaly svůj název trementinaires právě podle tohoto základního artiklu, který nikdy nesměl v jejich nabídce léčivých přípravků chybět.

Dvakrát do roka, na podzim a v únoru po zabijačce, s žokem naplněným přípravky na léčení nejrůznějších neduhů tyto pozoruhodné ženy opouštěly na tři čtyři měsíce rodný dům – bez mužského doprovodu věc ve Španělsku 19. století naprosto nebývalá – aby vylepšily rodinný rozpočet.

Putovaly ve dvojici pěšky, nocleh a jídlo měly zajištěné u svých zákazníků, kteří je už netrpělivě očekávali. Nepotkali byste je ve velkých městech ani na trzích, důležitý byl pro ně osobní kontakt. Pomáhaly i zdarma, bylo-li třeba.

Mohlo by se zdát, že jde o dávnou minulost, ale opak je pravdou. Muzeum v Tuixénu prozrazuje, že ještě v polovině minulého století nebyly takové cesty ničím neobvyklým, poslední uskutečnila roku 1984 jistá Sofía se svým mužem Miquelem (výjimka potvrzuje pravidlo), které tehdy bylo už 76 let. Muzeum je to poučné i zábavné a dotváří obraz tohoto překvapivého kraje.

Do olympijského parku u řeky Segre v La Seu je to od katedrály jen pár minut. Když se tu v roce 1992 odehrávaly olympijské soutěže ve slalomu na divoké vodě, člověk si jen stěží dokázal představit, že tento špičkový sportovní areál budou moci už o rok později využívat nejen profesionálové, ale i úplní začátečníci, i když „jen“ na raftu a se zkušeným instruktorem na zádi.

Kdo si netroufá, může to zkusit na kajaku nebo kánoi na klidném vedlejším kanále.

My, Češi, si troufneme. Myslíme přitom na naše kajakáře a kanoisty slalomáře, kteří tu při vrcholných závodech snad pokaždé získali některý z cenných kovů.

Poprvé na zmíněných olympijských hrách, naposledy letos v červnu ve Světovém poháru – to se vytáhly ženy, které tu získaly stříbro a bronz.

O medaile sice nebojujeme, ale připadáme si tak.

Po nezbytné instruktáži nasedáme s několika španělskými teenagery na raft. Instruktor Lars nás jistí zezadu.

Fakt to nemá jednoduché, říkám si, když vidím, jak ti, co evidentně sedí na raftu vůbec poprvé, se leknou kamenů a přestávají pádlovat zrovna v místech, kde by to chtělo pořádně zabrat.

Ustáli jsme to; čtvrtá a pátá jízda už byly skoro ukázkové. Zážitek to byl nevšední. Vždyť kolikrát v životě se člověku naskytne možnost sjet si olympijskou trať.