Článek
Ladákh je spojen se zbytkem Indie vysokohorskými průsmyky, které vedou i výše než 5000 metrů nad mořem. Právě to je důvod toho, že je Ladákh velmi často odříznutý od světa a je tak odlišný od zbytku Indie.
Nachází se zde letiště, ale to funguje jen za dobrého počasí a toho se místním lidem také příliš nedostává. Často je tak Ladákh přístupný jen třeba čtyři až pět měsíců v roce.
Jaci jsou v Ladákhu nejlepším přítelem člověka.
Ač byste toto místo mohli na první pohled bez větších výčitek označit za „konec světa”, rytiny v jeskyních ukazují, že tato oblast byla osídlena už v dobách neolitu, tedy mnoho tisíc let před počátkem našeho letopočtu.
Krajina kolem Ladákhu je působivá, avšak jednoduchý život nenabízí.
Naprostá většina Ladákhu leží v nadmořské výšce nad 3000 metry. Jak by také ne, když jej obklopuje Himálaj a pohoří Karákoram. Od toho se odvíjí obrovské výkyvy teplot.
Ačkoliv je léto v Ladákhu krátké a suché, stačí na to, aby zde mohli místní pěstovat aspoň základní plodiny. Teploty se tu pohybují zhruba mezi čtyřmi až 35 stupni Celsia. Zdejší zimy jsou opravdu drsné. Teploměr se obvykle pohybuje mezi -20 až -40 stupni Celsia. Tak trochu zima.
Cesty prokopané vysokým sněhem často pomáhají dostat dopravu do vesnic. Často ale nefungují ani tyto cesty.
Jinak též řečeno, minimálně šest měsíců v roce se nedá venku vydržet a místní tak půl roku žijí jen uvnitř. Pokoje vyhřívá jačí trus a na kamnech obyvatelé rozmrazují sníh, aby měli vodu. Ne nadarmo funguje v Ladákhu úsloví: „Šest měsíců v roce pracujeme jako jaci a po zbylých šest měsíců spíme jako svišti.”
Zimy jsou v Ladákhu drsné, teplota často klesá až k minus 40 stupňum Celsia.
Na to, jaké je v oblasti veliké sucho, se zde vyskytuje obrovské množství ptáků - žije zde celkem 225 druhů. Kuriózní je, že na popsání místní fauny se velkou měrou podílel moravský paleontolog Ferdinand Stoliczka, který však publikoval veškeré své práce v němčině. Zemřel na výškovou nemoc, která ho zastihla při expedici v Himálaji.