Na podzim se švýcarský Graubünden zbarvil do žluta

Na začátku října tak vyrážejí do hor stovky nadšených turistů. Mezi nejkrásnější procházky patří určitě ta, která začíná v údolí Val Münster. Na jednom jeho konci je klášter st. Johann patřící mezi památky pod patronací UNESCO, na druhém pak malebná vesnička se šedesáti obyvateli s názvem Lü.

„Tady je víc krav než lidí,“ říká s úsměvem Jitka Ouředníková, která právě tady vybudovala společně s manželem observatoř. „Je tady minimální světelné znečištění,“ říká Václav Ouředník. Ve třech kopulích tak mohou amatérští zájemci zkoumat a fotografovat vesmír. Jídlo a ubytování najdou v penziónu českých imigrantů.

Kantón Graubünden se může pochlubit známými lyžařskými středisky jako jsou Samnaun, Davos či St. Moritz, krajina na jihu Švýcarska sousedící s Rakouskem a Itálie si ale zachovala svoji jednoduchost a čistotu. Turistický ruch jí nezasáhl v tom negativním slova smyslu, proto si právě tady při přechodu z jednoho údolí do druhého uvědomíte, jak těžký zde byl život až do 50. let minulého století.

V listopadu napadl sníh a až do dubna, kdy zase roztál, žily vesnice svým vlastním životem, nikdo se do nich nedostal, nikdo z nich ani nemohl odejít. I teď jsou v zimě některá místa sjízdná jen na saních tažených koňmi.

Údolí Val Münster i díky své neposkvrněnosti patří do biosférické rezervace, hned vedle je švýcarský národní park. Víc jak čtrnáct kilometrů dlouhá cesta z Lü (1746 m n.m.) do další vesničky S-Charles (1810 m) kopíruje jeho hranice. V oficiálním průvodci se sice dočtete, že je to výlet na čtyři a půl hodiny, pro středně trénovaného turistu je ale určitě nutné počítat alespoň s hodinkou navíc.

Při stoupání překonáte 330 metrů, u klesání je napsáno 440 metrů. Nejvyšším místem je Pass da Costainas s 2251 metry nad mořem. Chvíli jdete po hezké asfaltce, pak se její kvalita lehce zhorší, nejtěžší jsou lesní úseky vyznačené často jen kameny. Pevná obuv je proto nezbytná.

Cestou můžete kromě zasněžených vrcholků třítisícovek obdivovat staré stromy, jeden z nich byl podle naší mladé průvodkyně Reguly tisíc let starý. Mimochodem Regula měla jednoznačně nejstylovější zvuk na svém mobilu – ohlašoval se pískáním sviště. Zvířátko o dost větší než náš sysel je vedle kozoroha symbolem kraje. Než se uloží k zimnímu spánku, stává se oblíbenou loveckou trofejí. Lovců v kamizolkách jsme na vycházkách potkali hodně, v každé rodině v Grubündenu je alespoň jeden a na podzim se ve zdejších lesích cítí jako v ráji.

Výlet končí ve vesničce s nezvyklým názvem S-Charles, kde se můžete vrhnout na ochutnávku produktů z jedlých kaštanů. V restauraci Crush Alba měli kaštanový dort se šlehačkou, jedli jsme ale i kaštanovou polévku dochucenou švestkami. S-Charles má hospody hned dvě, dokonce i malý kostel, ale jen pár domů. Vznikl jako osada pro horníky, kteří v okolních horách dobývali olovo.

Dál už je nejlepší využít dobrodiní švýcarského dopravního systému a dopravit se do města Scuol poštovním autobusem. Cesta je dramatická. Před úzkými zatáčkami bus zběsile troubí – dvě auta se tam prostě nevejdou – vysoký sráz plný kamení končí na jedné straně silnice v divoce bublající vodě. Asi po dvaceti minutách konečně brzdíme před vlakovým nádražím ve Scolu. Teď už nás čeká jen cesta do Guardy, nejkrásnější švýcarské vesnice.

„Buď počkáme čtyřicet minut na autobus, nebo za stejnou dobu budeme v Guardě,“ říká Regula, když po dvou stanicích vystupujeme na malém nádražíčku. „No, tak jdeme pěšky. To je jasné,“ hlásím se hned v domnění, že jsme tak jednu zastávku před Guardou a čeká nás příjemná procházka údolím.

Jenže jsem si nevšimla, že jsme vystoupili v Guardě na nádraží a vesnice je na skále nad ním. Třicet minut proto funím při jejím zdolávání. Závěrečné strmé schody nás katapultují do Guardy.

Vesnička s dvěma sty obyvateli nemá jedinou moderní stavbu, všechny domy jsou kamenné, s dřevěnými okny či balkónky a stájemi. Někde jsou stěny stavení kulaté, to podle toho, jak bylo třeba se přizpůsobit vedlejší cestě či silnici. Do obydlí se vstupuje obrovskými vraty, kudy také vjížděl povoz , jenž  na druhé straně zajížděl do stáje.

Sedíme na terase hotýlku, popíjíme limonádu ze syrovátky Rivelu, v údolí hučí řeka Inn a kolem se vypínají třítisícovky. Je čas vyrazit na další výlet.

Heidi, děvčátko z hor, znají i české děti, povídání o chlapečkovi Urslim, s nímž je historie Guardy spojena, už patří pouze k místnímu koloritu. Urslimu, který toužil po obrovském zvonu, aby se vyrovnal velkým klukům a neváhal kvůli tomu zamířit i do hlubokého lesa, je věnována i dětská naučná stezka.

Nečekejte však žádnou pohodu pro batolata, šest kilometrů vede kopcovitým terénem a v jednom okamžiku máte na dosah i 3312 metrů vysokou horu Piz Buin. Je s ní spojená další legenda, podle níž na Piz Buin vylezl jakýsi švýcarský drogista, který si tak spálil ve slunečném dni kůži, že neváhal a vynalezl krém na opalování s ochranným faktorem. Dostal samozřejmě jméno Piz Buin. Žlutá písmenka na hnědém podkladě jsou stále symbolem kvality.

Na cestě s názvem Schellen-Ursli Weg se během dvaceti zastavení plní nejrůznější úkoly. Jsou napsané na tabulích ve verších v němčině, angličtině a rétorománštině. To je jazyk, který tady rozhodně není jen na okrasu, ale lidé s ním opravdu mluví. V Graubündenu patří mezi oficiální jazyky ještě italština. Autoři stezky pro děti počítají, že ji ujdete za dvě až šest hodin, ale rozhodně se na ni nevydávejte třeba s kočárkem. Někdy se cesta v jehličí a mezi kořeny stromů jen těžko hledá.

Chlapeček Ursli se stal díky svém putování za největším zvonem národním hrdinou, všichni si ho připomínají prvního března při slavnosti Chalandamarz. Chlapci během ní chodí po Guardě s obrovskými zvony, které mají zavěšené kolem pasu.