Článek
O velikonočních svátcích do Horní Lužice přijíždějí tisíce turistů z celého světa. Křesťanské ztvárnění ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista poselstvím jezdců na koních je neobvyklou tradicí ve světě naprosto neznámou. Křížová cesta v Görlitzu zpodobňuje události z Getsemanské zahrady ke chrámu a přes Kalvárii až k hrobu, kde byl Kristus pochován a kde vstal z mrtvých.
Lužičtí Srbové nezapomínají ani na symbol života, zhotovují kraslice podobně jako u nás, navíc s nimi zdobí keře a stromy-vajíčkovníky a pořádají koulení vajíček spolu s hledáním "zajíčka" - sladkostí.
V některých místech se dodržuje mnoho rozličných křesťanských obřadů jako svěcení jídla, ohně, kočiček, líbání kříže a používání velkopáteční vody. Zahalování oltáře fialovým plátnem není už pravidlem, jsou však odstraňovány veškeré ozdoby chrámu. Unikátními plátny, používanými k zahalování oltáře ještě v době, kdy Lužice patřila českému království, jsou obří postní plátna v žitavském kostele sv. Kříže z roku 1472 a 1573.
Jedinečným zvykem jsou procesí katolických jezdců na koních, kdy muži v černém s cylindry na hlavách a s korouhvemi projíždějí krajem o velikonoční neděli a přitom prozpěvují nábožné písně. Jezdcům se říká křižerjo nebo jutrovni jěcharjo. Nedostek koní řeší zapůjčováním u nás nebo v jiných částech Německa. V osmi farnostech Lužice, kde se tento zvyk udržuje, bývá dohromady až na dva tisíce jezdců.
Prapůvod jízd spadá do roku 1541, kdy v obci Wittigchenau bylo uskutečněno první procesí. V některých pramenech se uvádí, že výzva k šíření zprávy o vzkříšení do doby sv. Pavla a v Německu je známa z konce prvního tisíciletí. O obnovení velikonočních jezdců se zasloužil Józef Nowak v roce 1927 a zvyk přežil i komunismus.
V Bautzenu se jezdci účastní nedělní pobožnosti, objedou třikrát kostel a po požehnání knězem se vydávají se zpěvy do nedalekého do Ratiboru. Podobně je tomu i jinde.
