Západ USA - klasický okruh Kalifornií, Arizonou, Utahem a Nevadou, den 11 - přes Death Valley do Fresna

Ještě napůl spící nás náš průvodce Petr nakládá do vanu a vyrážíme směr Death Valley. Všichni si Las Vegas užili vrchovatě, a je to na nás vidět. Za hodinu projíždíme pouštním městečkem Pahrump, odbočíme zde na západ a po dalších dvaceti minutách opouštíme Nevadu a vjíždíme do Kalifornie. Překonáváme nevelký horský masív a klesáme do osady Shoshone. Krátká zastávka u pumpy nám umožní se zásobit kávou a protáhnout se. Zanedlouho již vstupujeme do národního parku Death Valley.

Překvapením je, že toto údolí začíná dost vysoko v horách. Brzy ale úzká asfaltka zamíří vytrvale dolů. Sjíždíme pomalu se zapnutou motorovou brzdou, neboť brzdy vanu by takto dlouhé a nepřetržité klesání nemohly vydržet. Venkovní teplota na displeji nezadržitelně stoupá, z 32 stupňů v Shoshone jsme se už dostali na 45, a stále není konec. Konečně dosahujeme dna údolí, horské masívy ční do neskutečné výšky kolem, na vrcholcích je vidět sníh. Teplota už dosáhla padesáti stupňů. Začínáme být zvědaví, jaké to bude venku, až opustíme klimatizovaný van. To se nám splní v nejnižším místě Death Valley zvaném Badwater.

Po vystoupení z vanu na parkovišti situovaném pod mohutným masívem z jedné strany a s nekonečnou solnou plání z druhé strany, se teplota nezdá tak strašná. Vyrážíme stejně jako všichni turisté na krátkou vycházku po solném jezeře. Oči nás i pod slunečními brýlemi bolí ze sněhově bílého solného povrchu. Po dvou stech metrech chůze na nás teprve doléhá teplota vzduchu. Něco málo přes padesát stupňů má sice ještě dost do zdejšího rekordu, ale to je teplota ve stínu, který tu nikde není!

Petr přikládá malý teploměr k tmavému kameni na povrchu pláně a my užasle hledíme na displej – osmdesát osm stupňů! První návrhy „že už by to stačilo“ se mění na hromadnou vůli všech po okamžitém nástupu do klimatizovaného vanu a náš návrat z trailu se mění v rychlý ústup. S pocitem, že tohle se nedá venku přežít, opouštíme nejnižší místo západní hemisféry.

Dalším navštíveným místem je „malířova paleta“, krátká úzká odbočka k neskutečně barevným formacím usazenin. Jejich barva má co do činění s chemickým složením a mocenstvím prvků v nich obsažených. Nám to nedá a několikrát si vystupujeme vyfotit tu nádheru. Navíc – když vystoupíme jen na pár minut, docela se to dá přežít.

Následující odbočkou z cesty je Zabriskie Point, vyhlídka na jedinečné panoráma centrální části Údolí smrti a mnohobarevné vrstvené sledy hornin.

Příjemnou, tentokrát delší zastávkou je návštěvní centrum ve Furnace Creek, kde poobědváme. Nečekali jsme, že i zde na tak odlehlém místě najdeme klimatizovanou restauraci a dobře vybavený obchod se suvenýry.

Další naše zastávky jsou věnovány starému dolu na borax a historii těžby stříbra v údolí, písečným dunám, Petr nám poutavě vykládá o kráteru Ubehebe. Dodnes se vědci přou o jeho meteorický či vulkanický původ. Za osadou Stovepipe Wells cesta prudce zahne do kopce a my brzy protínáme pomyslnou vodní hladinu. Stoupáme až do horského sedla, odkud se nám otevře úchvatný pohled na další velké údolí, které musíme na naší cestě překonat. Když se blížíme k jeho dnu, jsme překvapeni dvojicí vojenských stíhaček, která se přehnala nedaleko nás ve stometrové výšce.

Petr nám vysvětluje, že v nedalekém Ridgecrestu je velká letecká základna. A právě toto údolí slouží letcům k nácviku vzdušných soubojů. Piloti tu často „zaútočí“ i na auta, která údolím projíždí. Jako na potvrzení jeho slov se stíhačky nečekaně objevují přímo proti nám, letí ve výšce snad jen třicet metrů vedle sebe, přičemž na zemi za sebou rozviřují mrak prachu. Těsně před námi se prudce zvedají nahoru a my si „užíváme“ nejprve hromového rachotu motorů, vzápětí písečné smršti a spousty prachu. Když se prach rozptýlil, není po stíhačkách ani památky. Petr se jen směje, není to prvně, co tady něco podobného zažil. Někteří z našeho vanu ale šok těžko rozdýchávají.

Death Valley opouštíme přes horský hřeben, opět s překrásnými výhledy, tentokrát na zasněžený hřeben Sierry Nevady s dobře viditelnou nejvyšší horou Mt. Whitney. Sjíždíme do dalšího údolí, poušť pomalu přechází v savanu, objevuje se první zelená tráva a keříky. Míříme teď na jih po rychlostní silnici, po půl hodině z ní odbočujeme vpravo do podhůří Sierry Nevady. Cesta je lemována lesy sukulentních „joshua trees“ (Yucca brevifolia - juka krátkolistá), které se stoupající výškou vystřídají borovice a osiky.

Krajina se změnila, hory kolem jsou tvořeny žulovými skalisky místo dosavadních usazenin. Na zelených pastvinách se pasou koně a dobytek, objevují se první potoky a jezera. Krásná je scenérie přehradního jezera Lake Isabela. Odtud silnice opět klesá serpentinami nad řekou. Hory pro dnešek už definitivně opouštíme před Bakersfieldem, kde skalní soutěska ústí do planiny zarostlé citrusovými sady. Jak příjemná změna proti několikadenním pouštím!

V Bakersfieldu zastavujeme jen krátce a fotíme si Crystal Palace, domovskou scénu zdejšího rodáka a slavné hvězdy country music Bucka Owense. Všichni známe Owensovu slavnou píseň Streets of Bakersfield v podání Michala Tučného.

Máme před sebou poslední hodinu a půl cesty do Fresna. Toto centrum zemědělské oblasti, produkující hlavně zeleninu a citrusy, se stane na dvě noci naším domovem. K večeru dorážíme nejprve do skvělého /a dlouho slibovaného/ čínského bufetu. Až za hluboké tmy se pak ubytováváme v pohodlném motelu. Před spaním si jdeme zaplavat do bazénu, pak už rychle do postele.

Zítra nás čeká národní park Sequoia a Kings Canyon!

Autor: Michal Kužel America Tours