Článek
Naše putování začalo v New Yorku, který mě osobně uchvátil a splnil všechna má očekávání. Již pohled z letadla při přistávání za tmy na newyorském letišti JFK byl prostě úchvatný a panorama s miliony světel v nekonečné dáli bylo nepopsatelné.
Po nezbytných formalitách zážitky, které nebyly vždy pozitivní, pokračovaly. Když si vzpomenu na bloudění v temných ulicích, kdy jsme se domnívali, že „náš“ hotel tu přeci musí být, nebo na sladkou šunku a kyselý kečup. A co teprve hledání správného autobazaru, kde bychom si koupili auto, abychom mohli dojet do Kentucky za přáteli. A zatelefonovat domů, že jsme v pořádku? To byl neuvěřitelný problém, protože způsob volání pomocí předplacené telefonní karty byl trochu jiný než u nás. Těch zážitků bylo opravdu moc.
Po pár dnech jsme dojeli do Kentucky ke kamarádům. Náš původní plán koupit si ojeté auto ale nevyšel, takže nakonec nám nezbývalo nic jiného než využít autobusové linky společnosti Grayhound, která funguje dosud. Stát Kentucky, kam jsme dojeli, v nás vyvolal trochu šok. Ale šlo jen o zvyk. Každý den ve městě Owensboro byl stejný. Práce, spánek, jídlo, a tak pořád dokola. Ovšem po třech měsících pobytu přišla změna, zpestření, které by mě ani ve snu nenapadlo.
3. květen 2000
Datum, na které nikdy nezapomenu. Do tohoto ospalého, turisticky nezajímavého města přiletěl na návštěvu tehdejší prezident Spojených států Bill Clinton. Jednalo se o čistě pracovní návštěvu, při které navštívil místní základní školu a představil reformní zákony. O této vzácné návštěvě nás informovala naše americká kamarádka. Dřív pro Billa Clintona pracovala. Řekla nám, kde je naplánován prezidentský oběd a lehce nastínila, abychom si šanci vidět prezidenta na vlastní oči nenechali ujít.
Plán byl tedy jasný - stopovat Billa Clintona po celou dobu jeho návštěvy. Kamarád Petr zavolal do restaurace, kde měl údajně prezident obědvat a udělal nám rezervaci jako při běžné návštěvě. Poté jsme vyrazili k místní základní škole, kde už byla pohotovost. Ze školních autobusů byla nachystána „neprůstřelná“ stěna, všude kolem bylo mnoho televizních štábů, za školou na trávníku byl vidět prezidentský vrtulník. Udělali jsme pár snímků a s předstihem jsme se vydali do restaurace BBQ Moonlite, kde mělo dojít ke zmiňovanému obědu.
Před restaurací postávali dva ostří, nesympaticky vypadající, chlapíci, kteří nám hned venku hlásili, že restaurace je pro dnešek uzavřena. „Omyl pánové, máme rezervaci“, řekl kamarád. Nepříjemný pán v černém obleku se podíval do nějakého papíru, pár sekund zarytě mlčel, a pak tiše kolegovi řekl, „jsou na seznamu, pusť je“. Hosteska nás usadila ke stolu, donesla pití a čekali jsme, co bude dál.
Bill Clinton si dával na čas
Do restaurace jsme přišli okolo poledne. Dle plánu měl prezident dorazit chvíli po poledni, ale to se samozřejmě nestalo. Nejdříve bylo třeba, aby hosté v restauraci byli proškoleni ochrankou, jak se mají za přítomnosti prezidenta chovat. Nesměli jsme se prudce hýbat, natož vstávat. Všichni museli sedět, poučili nás, že se prezident s každým pozdraví a ke každému přijde. Ještě bylo třeba zkontrolovat, zda někdo nemá u sebe nějakou zbraň. Členové ochranky postupně obešli celou restauraci a každého zkontrolovali.
Já jsem však zkontrolován nebyl, protože jsem si chvilku před kontrolou zrovna musel odběhnout na toaletu. Dodatečná kontrola mé osoby neproběhla, bezpečnostní opatření před jedenácti lety se nedají srovnat s dnešními. V současné době se tomu ani nechce věřit, že to tehdy tak opravdu proběhlo.
Bylo krátce po 14. hodině, kdy nám členové ochranky oznámili, že je prezident na cestě. Znovu zopakovali, jak se chovat a čeho se vyvarovat. Na všech byla znát nedočkavost a nervozita. Najednou se ozvalo: „Už je tu, limuzína právě přijela“.
Všichni zmlkli a upřeně se dívali na vstupní dveře včetně mě. Během několika minut prezident Clinton vešel do restaurace a okamžitě se spustil spontánní potlesk. Nadšení a eufórie se dala téměř krájet, nálada byla nepopsatelná. Prezident skutečně obcházel všechny přítomné, každému osobně podal ruku a prohodil pár slov.
Jakmile vyprchala počáteční nervozita, lidé pomalu začali vstávat a chodit za prezidentem se žádostí o společné foto. Toho se muselo využít. Samozřejmě jsem se snažil dostat ke Clintonovi i já. Můj kamarád měl trochu smůlu, měl svalnatou postavu, a proto si jím ochranka nebyla jistá, nepovolili mu tedy jít za prezidentem a musel zůstat sedět. V tu dobu probíhal válečný konflikt v bývalé Jugoslávii, a tak jisté obavy byly na místě. Já jsem naopak vypadal velmi věrohodně a bezpečně. V té době jsem totiž vypadal jako průměrný Američan s pár desítky kil navíc.
Okolo prezidenta se pohybovala spousta nadšenců. Asi po půl hodině čekání jsem se svým fotoaparátem přišel na řadu. Řekl jsem Billovi, že jsem z České republiky a požádal jsem ho, zda se s ním mohu vyfotit. Ihned mně položil otázku, zda jsem z Prahy, a že má Prahu rád. Asi jsem ho trochu zklamal, a řekl mu, že z Prahy nejsem. Přehodil svou ruku přes mé rameno a vyfotil se se mnou. Byl to neuvěřitelný zážitek. Měl sice pár měsíců do konce mandátu, ale stále to byl prezident Spojených států. Působil velmi sympaticky a přátelsky.
Celá prezidentova návštěva restaurace trvala asi dvě hodiny a na oběd mu vůbec nezbyl čas.
Já se osobně, co se postavy týče, za těch pár let změnil v průměrně vypadajícího Čecha, který by asi tenkrát v konkurenci amerických „cvalíků“ neměl šanci na úspěch. To bylo asi jedinkrát, kdy mi moje nadváha byla k něčemu dobrá.
Autor: Jakub Fučík, America Tours