Odborníci míní, že hrad byl díky nedokonalosti tehdejších zbraní prakticky nedobytný. Množství světniček, vytesaných do skal, sloužilo hlavně jako zásobárny. Lidé, kteří tam pobývali, žili v dřevěných stavbách. Hrad byl velice brzy opuštěn, ale je možné, že ho v 15. století obnovili husité, kteří ho využili jako strategický bod pro sledování obchodní cesty podél Jizery do Lužice.

Po bitvě u Lipan roku 1434 byl už hrad prázdný a začal rychle chátrat. Od třicetileté války, tehdy už dávno pustý hrad, sloužil jako úkryt pronásledovaných. Podobně tomu bylo i za druhé světové války, kdy se tam ukrývali partyzáni, formující se z řad místních horolezců.

Proč drábské?

Před dávnými lety se prý v opuštěném skalním hradu usídlil obr, zvaný Dráb. Uchýlil se sem i se svou ženou proto, aby ho okolní sedláci, kterým škodil, nemohli vypátrat a spiknout se proti němu. Obr byl tvorem velice společenským, a proto ho už několik týdnů poté, co mu zemřela žena, začala tížit samota. Rozhodl se, že si přivede novou mladou ženu. Jednoho dne, když sedlákova dcera Apolenka prala v potoce prádlo, se k ní nenápadně přiblížil, pevně ji sevřel ve svém náručí a pelášil s ní do hradu.

Apolenka však po dlouhých měsících, které strávila pouze v jeho přítomnosti, obra poprosila, zda by jí nedovolil navštívit rodiče. Obr svolil s jedinou podmínkou: "Musíš mi slíbit, že se do večera vrátíš." Apolenka přikývla. Rodiče ji přivítali se slzami štěstí, ale ve chvíli, kdy jim prozradila, že se musí vrátit, opět posmutněli. "Ničeho se nebojte, vím, jak obra obelstít. Až půjdu zpátky, vezmu si s sebou klubíčko příze a vyznačím tak cestu k Drábově skrýši."

Jak Apolenka řekla, tak se také stalo. Když se přiblížil večer, vydala se k Drábovu obydlí skupina několika urostlých chasníků. Počkali, až obr usne a svázali ho silnými provazy. Obr se ale brzy probudil a při pohledu na mladé muže povídá: "Kdybych chtěl, zpřetrhám vám vaše lana jako nitě. Jsem ale už starý a vy jste mě připravili o mou dívku. Nechci tu déle zůstat." Po těchto slovech ho chasníci naložili na žebřiňák a odvezli daleko odtud. Cestou jim obr povídá: "Nejsem tak zlý, jak si myslíte. Proto vám prozradím, kde najdete můj poklad. Na svatého Jana kopejte pod borovicí, na kterou jako první zasvítí paprsky ranního slunce." Svátek nebyl daleko a lidé se toho dne opravdu vypravili poklad hledat,. Nikdy se jim ho ale najít nepodařilo. Snad je ve skalách ukrytý dodnes.

Kamenný oltář

Po první světové válce byla objevena na Drábských světničkách svatyně. Místnost je sedm metrů dlouhá a téměř čtyři metry široká a vysoká. Uvnitř se zachovaly kamenné lavice při stěnách a oltář. V něm byla vytesána jamka pro ostatky, zakrytá hrubě opracovanou břidlicovou tabulkou, teď uloženou ve sbírkách mnichovohradišťského muzea, podobně jako model zachycující předpokládaný vzhled původního hradu. Na oltáři je vytesaný kalich, novodobý romantický podvrh, předpokládá se totiž, že se jednalo o katolickou kapli.

Světničky dnes

Dnes jsou pozůstatky hradu volně přístupné. Soustava skalních bloků je propojena množstvím schodišť a žebříků. Z vrcholových partií se naskýtá jedinečný výhled, který je hlavním lákadlem pro mnoho turistů. Je odtud vidět Ralsko, Ještěd, Lužické a Jizerské hory a samozřejmě oblast Českého ráje. Nejbližším výchozím bodem na Drábské světničky je obec Březina se železniční zastávkou na trase Turnov-Praha, vzdálená asi tři km. Z Březiny vede trasa po žluté turistické stezce až ke Studeného průchodu a dále po červené nebo modré až do cíle.

Nejen do Drábských světniček se můžete vydat v cyklu Česko -země neznámá tuto neděli s Českým rozhlasem. (Více na www.rozhlas.cz/regiony)