Epirus, odlehlý kraj v horách na severozápadě Řecka

Epirus se rozprostírá jižně od Albánie. Od východního Řecka jej odděluje mohutný horský masiv Pindos, jehož vrcholy na mnoha místech dosahují výšky dvou tisíc metrů nad mořem. Na jihu je Epirus oddělen od zbytku kontinentálního Řecka hlubokým zálivem Amvrakikos a západní hranici přirozeně vytváří Jónské moře. Na jeho pobřeží se nachází několik významných přístavů, jež donedávna výhradně zprostředkovávaly kontakt Epiru s okolním světem.

Epirus je hornatá a těžko přístupná oblast. Není proto divu, že lidé, kteří tu žijí v mnoha tradičních vesnicích, jsou poněkud svérázní. Epirus je vedle Kykladských ostrovů snad jedinou oblastí Řecka, kde se zachovalo tolik unikátních objektů lidové architektury. Ty nejzajímavější a nejkrásnější lze objevit v oblasti Zagoria, v městečku Metsovo a ve staré části krajského města Janina (řecky Ioannina).

Oblasti Epiru patří mezi nejchudší regiony Evropské unie. To je možná důvod, že ač jsou velmi malebné, nebyly dosud turisty objeveny. V minulých staletích odtud odešlo za prací do jiných oblastí Řecka nebo do zahraničí mnoho místních obyvatel.

V kraji bývalo zvykem, že na svátek svatého Jiří, tedy v dubnu, početné skupiny místních řemeslníků - kameníků, zedníků, tesařů odcházely z Epiru. Muži opouštěli své domovy a až do konce října se bez nich jejich ženy musely obejít.

Společným znakem těchto lidí je nostalgie po domově. Ta se projevuje převážně ve folklóru, tradičních lidových písních, které instrumentálně provází hlavně lkavý zvuk klarinetu.

V srdci hornatého Epiru se nachází po Delfách druhá nejvýznamnější věštírna - Dodoni. Leží 22 kilometrů jihozápadně od města Janina. Její návštěvníci jsou překvapeni divokou krásou horských masivů, které stejně jako v Delfách obklopují toto posvátné místo.

Věštírna byla zasvěcena bohu Diovi a místní bohyni Dioni. Je známo, že kněží tu budoucnost věštili podle nezvyklých zvuků - šumění listů místních dubů a šelestu křídel ptáků. Největší rozkvět zaznamenala Dodoni ve 3. století př. n. l., tedy v době, kdy hlavní roli v Řecku začal hrát epírský král Pyrrhos, poslední řecký vládce, který se pokoušel vzdorovat Římanům.

V roce 279 př. n. l. Pyrrhos sice zvítězil nad italskými kmeny v jižní Itálii, ale cena, kterou za to zaplatil, byla velmi vysoká. Proto se od té doby také používá pojem "Pyrrhovo vítězství". O jedno století později Římané ovládli nejenom Epirus, ale i celé Řecko. O něco později, v roce 31 př. n. l., Římané - Octavianus a do krásné Kleopatry zamilovaný Antonius - vyřešili své vzájemné spory v námořní bitvě u Aktia (jihozápad Epiru). Na počest svého vítězství založil Octavianus město Nikopolis, jehož rozvaliny lze dnes najít nedaleko okresního města Preveza.

Následující staletí se Epiru postupně zmocňovali Byzantinci, Benátčané, Turci a od roku 1913 byl tento region definitivně připojen k Řecku.

V období turecké okupace se stalo nejdůležitějším centrem Epiru město Janina, zvláště pak v době, kdy se vládcem "epirského pašalíku" stal Ali Paša Janinský (od roku 1783 až do roku 1822).

Ali Paša pocházel z Albánie, a ač sám negramotný, ideály Francouzské revoluce jej natolik uchvátily, že v oblasti Epiru podporoval vzdělanost a kulturu obyvatelstva. Snil o vytvoření nezávislého státu, kde budou mít Řekové a Albánci, muslimové i křesťané, rovnoprávné postavení. Svou ideou byl natolik uchvácen, že se s ní obrátil i na Napoleona Bonaparta.

Nic ale tomuto snílkovi nebránilo, aby sám krvavě potlačil odbojné hnutí horského kmene Suliotů. Turecký sultán však jeho aktivity nesl velmi nelibě. Nakonec mu vyhlásil válku, která skončila tragickou smrtí Aliho. Sultánovi vojáci jej zavraždili v jeho rezidenci na ostrůvku uprostřed jezera Pamvotis v Janině.

Jezero Pamvotis pojí s osudem Aliho Paši ještě další historka. Praví se, že do Aliho syna Murata byla zamilována krásná Frosini, manželka bohatého místního obchodníka. Muratova žena si postěžovala svému tchánovi Alimu na záletnici. Ali Paša zavřel krásnou Frosini do vězení a spolu s ní dalších sedmnáct žen pochybných mravů. Všechny je 11. ledna 1801 nechal utopit ve studené vodě jezera.

Návštěvníky vábí Janina nejenom čarokrásným jezerem, ale i jeskyní Perama, která byla objevena v roce 1942. Její plocha je 14 800 m2 a má délku 1700 metrů.

V západní části Epiru se rozprostírá údolí Acheronta, kudy protéká řeka Acheron, která sice nepatří k největším tokům v Řecku, ale zato je proslulá svou pověstí.

Podle mytologie je údolí místem, kde se scházely duše mrtvých. Řeka Acheron ústí do jezera Acherusia, ve kterém se již rozprostíralo Hádovo království. Na severním břehu řeky se nachází nejdůležitější sakrální místo podzemních bohů. Je známé pod názvem Nekromanteio, což česky znamená Věštírna mrtvých, a sloužilo jako styčný bod mezi živými a mrtvými. Název řeky znamená ve starořečtině Řeka bez radosti, nebo také Řeka smutku. V novořečtině se tento tok nazývá též Mavropotamos, tedy Černá řeka.

Peníz pro převozníka Na mnoha místech se tok řeky ztrácí z povrchu země. Jedna z propadlin byla právě oním pověstným vchodem do podzemního světa. Z mytologie je známá pověst o převozníkovi Cháronovi, který převážel duše smrtelníků přes řeku na druhý břeh. Za to mu nebožtíci platili a od pradávna se v Řecku drží zvyk nechávat v rakvi zemřelého i peníze.

Acheron láká návštěvníky nejen svojí ponurou pověstí, ale hlavně divokou krásou přírody. Staleté platany na jeho březích přitahují milovníky dějin a turistiky. Vyznavači adrenalinových sportů si zde také přijdou na své nejenom na koňských stezkách, ale i v divokých vodách Acheronta.

Vstupní branou do údolí je vesnička Glyki. Nad řekou Acheron se tyčí horský masív Suli, který proslul v 18. a 19. století urputnými boji mezi křesťanským obyvatelstvem a Turky, ale také odbojným Ali Pašou. V té době zde existovalo asi osmdesát vesnic čítajících dvacet pět tisíc obyvatel, již měli svůj "stát" založen na rovnoprávném postavení několika bohatých kmenů.

Na skále zvané Zallongo tam dnes můžeme spatřit památník, sousoší dětí a žen, které znázorňuje dobrovolnou smrt několika desítek obyvatel kmene Suliotů. Aby nepadli do tureckého zajetí, raději dobrovolně volili smrt skokem z vysoké skály.

Město Arta se nachází na nejjižnějším cípu Epiru. Dnes má asi třicet tisíc obyvatel. Od Janniny je vzdáleno zhruba sedmdesát kilometrů. Díky blízkosti moře má mírnější podnebí, které je ideální pro pěstování pomerančů a citrónů. Návštěvníci Arty, kteří do sadů zavítají v době, kdy právě kvetou, jsou unešení omamnou vůní, jež se z pomerančovníků a citrónovníků line. Typickým symbolem Arty je obloukový kamenný most, který se klene nad řekou Arachthos. Původně jej vybudoval král Pyrrhos. Jeho dnešní podoba pochází ze 16. století.

S jeho stavbou se pojí krutá pověst. Most tehdy budovalo sto kameníků. Avšak co ve dne postavili, bylo v noci zničeno. Jednou někdo pošeptal mistrovi, že dokud do stavby mostu nezazdí svou krásnou ženu, stavbu nikdy nedokončí. Pověst však neříká, zda se tak stalo.

Řečtí meteorologové si již zvykli na to, že v oblasti Epiru je jiné počasí než ve zbytku Řecka, a proto do svých předpovědí zařazují extra blok pro tuto oblast.

Zatímco v říjnu se na Krétě mohou lidé ještě koupat a slunit, na Epiru může tak nasněžit, že bez sněhových řetězů se tam nikdo nedostane.

Ostatně drsné počasí Epiru hrálo významnou roli ve válce Řecka s Itálií v roce 1940. Říjnová zima byla pro Italy tak nesnesitelná, že Řekům ustoupili. Obecně zimy na Epiru svým průběhem připomínají zimní měsíce ve střední Evropě. Existuje však malý rozdíl a to, že na Epiru na rozdíl od středu světadílu svítí často sluníčko. Sníh, který většinou nasněží v listopadu, se však udrží až do března.

Léta na Epiru jsou pro středoevropana velmi příjemná, jelikož teploty jsou zde nižší o tři až pět stupňů než v jiných řeckých regionech. Ideálními měsíci na návštěvu Epiru jsou září a říjen, kdy zdejší lesní porosty hýří barvami, anebo jarní měsíce, kdy je celá oblast v květu. Příznivé teploty jsou obzvlášť vhodné k návštěvám zdejších kulturních památek.