Je nám blízká proto, že tam Češi jezdili od počátku tohoto století. Byli to vlastně oni, kdo tam položil základy toho, čemu se dnes říká turistický průmysl. V Gradacu postavili pražští podnikatelé počátkem 30. let první dva hotely a jejich hosty byli převážně Češi. Podobné to bylo v městečku Vela Luka na ostrově Korčula i v samotném městě Korčula, kde byla Villa Praga prvním hotelem. V Makarské, na výběžku blízko majáku, je zase někdejší letní rezidence Villa Irena. Podobných míst vám pamětníci v Dalmácii ukáží víc.

 Dnes se tato tradice v trochu jiném smyslu obnovuje. Je velmi mnoho lidí, kteří jezdí do Dalmácie každý rok, stávají se tradičními hosty a mnozí už několik let míří na stejné místo. S trochou nadsázky lze říci, že skoro každý má svého gazdu - hospodáře, do jehož apartmánu jezdí už pomalu jako na návštěvu příbuzných.

Po staré cestě

 Od loňska byla zprůjezdněna po celé délce dálnice A1 vedoucí ze Záhřebu do Splitu. Z mnoha tunelů, které na ní stojí, jsou dva klíčové - Mala Kapela a Sveti Rok - průjezdné pouze jedním tubusem, což působí o prázdninových víkendech zácpy v obou směrech a často několikahodinové popojíždění. Z prima jízdy se tak může stát nepříjemné martýrium a stojí za zvážení, jestli se v těchto exponovaných časech nevrátit na cestu, používanou od roku 1996.

Z Karlovce do velice malebného městečka Slunj vede poměrně úzká a klikatá silnice, na níž se příliš spěchat nedá. Dál, směrem na Gračac, jsou úseky, kde se dá jet - bráno čistě technicky - i hodně přes stovku. Nelze to ovšem doporučit, protože policejních hlídek je tam poměrně dost a pokuty za překročení rychlosti jsou opravdu vysoké.

V Gračacu jsme si podle cíle své cesty volívali směr na Knin a Split, na Obrovac, Benkovac a Šibenik nebo na Zadar. Do Šibeniku lze jet i přes Drniš, což je sice kratší, ale časově náročnější, protože právě tam není silnice nejlepší. Dnes je nejsnadnější zamířit k Zadaru, tam najet na dálnici a pokračovat na jih.

Plitvická stříbrná jezera

Skutečným přírodním klenotem na cestě z Karlovce na pobřeží jsou Plitvická jezera, přírodní rezervace zařazená na seznam UNESCO. Tam, kde Harald Rainl točil strhující scény pro film Poklad na Stříbrném jezeře, kde se v roce 1991 ježily z lesa hlavně tanků a kde potom dohlížel na klid zbraní československý (později český) prapor UNPROFOR, je dnes stejně krásně jako před válkou. Je tam sice dosud vidět, jak lidé dokážou zničit to, co sami postavili, ale příroda si dál vede svou. Každé ze šestnácti kaskádovitě propojených jezer má svou barvu, navíc se převlékají podle toho, kolik a odkud na ně dopadá slunečních paprsků.

Prohlídkou Plitvických jezer můžete strávit hodinu nebo půl dne. Projdete-li po chodnících a dřevěných lávkách všechny zpřístupněné trasy, budete mít za sebou hodnotný sportovní výkon.

V minulých letech byl problém u vstupu do areálu dokonce i zaparkovat. Poté, co dálnice odvedla podstatnou část provozu, výrazně klesl počet návštěvníků, takže není problém se zaparkováním, ani s obědem, nebo dokonce s noclehem.

Odsun z hotelů

Statistiky říkají, že v několika posledních letech počet českých návštěvníků Chorvatska klesá. Každý, kdo o prázdninách navštíví pobřeží Jadranu, však nabude dojmu, že se statistiky mýlí. A co tak najednou?

Důvod je poměrně prostý. Většina hotelů na pobřeží prošla rekonstrukcí, spolykaly hromadu peněz a jejich standard se zvýšil. S ním přirozeně i ceny. Pro ty, co tam jezdí od 90. let, je to zvýšení dramatické a mnozí se s ním odmítají smířit. Pokud chtějí k Jadranu dále jezdit, najdou si již zmíněného gazdu.

Britové a Francouzi a mnozí další přilétají letadly, jsou odkázáni na služby cestovní kanceláře a jde jim o to, aby nechodili na pláž dva kilometry. Čech, Slovinec nebo Polák, který přijede autem a navíc se snadno dorozumí, se zastaví tam, kde mu za přijatelnou cenu nabídnou kvalitní ubytování a k moři si bez problémů dojede.

A ty statistiky? Zatímco hotely své hosty přihlašují, někteří soukromníci tuto povinnost obcházejí. Čechů v Chorvatsku ubylo pouze v hotelích, kde dříve bydlívali, ale výrazně přibylo těch, kteří se ubytovávají v soukromí.