Zakarpatská Ukrajina je nádherná země, říká Češka, která o ní napsala knihu

Vyprávění se trochu měnilo v čase. Když jsem byla malá, vzpomínala na krásnou krajinu, přírodu a panenské hory. Postupně to přešlo v povídání o traumatickém dětství, kdy musela dřít na poli, starat se o babičku a pak i svoji maminku, když onemocněla. Po druhé světové válce zůstala odříznutá od otce a bratrů, kteří předtím odešli za živobytím do Prahy.

Abych byla upřímná, tak jsem před posledním ročníkem na vysoké škole chtěla hlavně vyrazit za dobrodružstvím. Nevěděla jsem, zda na něco podobného budu mít v budoucnu čas. Měla jsem čtyři měsíce volna, tak jsem si říkala, že odjedu, zkusím najít babiččiny vzdálené příbuzné, poznat je a zjistit, jak žijí. Zároveň jsem se chtěla nechat umělecky inspirovat tamní krajinou a zkusit tvořit.

Ano, měla jsem ten nápad už v hlavě, i proto jsem vyrazila na čtvrt roku. Jinak bych jela vyloženě jen pátrat po rodině, což mě samo o sobě velmi lákalo, ale měla jsem i další motivaci. Původně jsem myslela, že budu psát román založený na historických faktech. Pak jsem si ale začala zapisovat různé poznámky z cesty, která byla sama o sobě velmi zábavná. Odjížděla jsem z Česka jako jediná žena autobusem plným ukrajinských pracovníků. Dostávala jsem se do zajímavých kulturních střetů a lákalo mě o nich napsat.

Spíš jsem měla strach z nejistoty, protože jsem se bála, že nebudu mít tři měsíce co dělat – jde o docela malý region. Jakmile jsem si našla něco, čeho se chytit, další plány už přicházely samy. Bylo zajímavé cestovat sama, místní to moc nevidí.

Na ulici jsem se třeba zeptala kudy kam, kde je zastávka a podobně. Jedna paní se hned ptala, kam jedu sama, kde budu bydlet, a že přeci nemůžu cestovat sama, protože ve vesnici, do které jsem mířila, se ani nedomluvím. Mluvilo se tam maďarsky. Poslala mě za tamním starostou, který uměl ukrajinsky, ať prý mu řeknu, že jsem novinářka, a ať mě ubytuje. A tak se to vážně stalo. Lidé mě přijali, aniž by věděli, co jsem zač nebo kolik mám peněz.

V hodně aspektech ano, v takových, co se nemění ze dne na den. Lidé pořád milují svou zemi a považují se za prostý lid, který pracuje na polích. Politických turbulencí už zažili tolik, že jsou vůči nim dost rezistentní. Mnoho obyvatel také stále jezdí za prací do zahraničí a rodiny jsou kvůli tomu přetrhané, stejně jako v minulosti.

Kouzelné. Byla jsem v malinké vesničce, kde se každý jmenoval příjmením mojí babičky – Fircák. Nějaké místní babky mi v hospodě pomohly zjistit, kdo by tak asi mohli být moji příbuzní, když jsem jim vše vyložila. Zavolaly majitelce místní textilky, o které se domnívaly, že je mojí tetou přes koleno, a ta za mnou přišla a byla celá vyjukaná. Zjevila jsem se jako blesk z čistého nebe, ale teta se hned kvůli mně zařídila, aby se mi mohla věnovat. Povídaly jsme si o rodině a babičce.

Určitě, poznala jsem se s příbuznými a našla jsem i dům, kde kdysi babička bydlela. Mohla jsem si zasadit její příběh do konkrétních míst.

Dělala jsem dobrovolnici na dětském táboře v Mukačevu, městě, kde shodou okolností bydlela dcera té mojí tety, a tak mi domluvila, že u ní budu tři týdny bydlet. Tam jsem také strávila nejdelší dobu.

V době, kdy jsem Zakarpatskou Ukrajinu navštívila, což bylo před dvěma roky, jsem uměla maličko rusky. Jazyky mě obecně baví, a ač jsem měla obavy, komunikovat jsem zvládla. Mluvila jsem rukama nohama a svojí hatmatilkou. Karpatská rusínština je ovlivněna ukrajinštinou, slovenštinou, polštinou i maďarštinou. Postupem času jsem tomu začala rozumět.

Krásný. A vstřícní jsou i vůči nám Čechům. Starší lidé si pamatují, že se tenkrát měli dobře. Dnes u nás stále nacházejí práci a jsme jim velkým vzorem i v maličkostech. V jednom městě se mi například chlubili obchodním domem, který je podle nich v českém stylu. Vůbec jsem netušila, co si pod tím mám představit. Znamená to, že dole jsou obchody a nahoře restaurace. Mám pocit, že my Češi zase na Zakarpatskou Ukrajinu jezdíme hledat sen o „exotické“ krajině.

Miluji rozvojové země, hodně jsem cestovala po jižní Asii i Latinské Americe a v řadě aspektů mi Zakarpatská Ukrajina přijde jako přesně takový panenský svět s netknutou přírodou. V tomto smyslu ji beru jako exotiku. Střední a západní Evropa je prostě už úplně jiná.

Nejvíce s těmi, že žena nemůže cestovat takovým stylem jako já, sama. Ještě tam přetrvává vnímání žen jako hospodyň, které mají stát doma u plotny. Někteří lidé si o mě mysleli, že jsem prostitutka, když jsem sama. Musela jsem jim vysvětlit, že opravdu nejsem, a ať mě tak neoslovují.

Nepochybně, je to nádherný kus země. U českých turistů, kteří mají rádi hory a přírodu, je čím dál populárnější. Můžete tam vyrazit na nádherné treky po poloninách nebo do termálních lázní. Navštívila jsem také vesnici, kde mají takzvané čany, což jsou velké kulaté kádě naplněné vodou se směsí bylin, pod nimiž se roztopí a můžete relaxovat. Je to pestrá směs.

Počet lidí rozhodně roste, ale záleží na konkrétních místech. Hodně navštěvovaná je Koločava známá z knihy Ivana Olbrachta o Nikolu Šuhajovi. To je typická česká destinace, kde máte v češtině i menu v hospodě. Z toho jsem byla poněkud zděšená. Přišlo mi, jako by to místo bylo odtržené od zbytku Ukrajiny.

Vybavuji si ho velmi silně. Byl to pocit velkého lidského přijetí. Byla jsem mezi lidmi, kteří mě mají rádi, ač vůči mně nemají žádné závazky. Ten pocit se ještě více vykontrastoval, když jsem odjela do Anglie, kde je to přesný opak. Každý si hledí svého, všichni jdou za kariérou a konverzace nejsou od srdce, lidé se neotevřou. A to mi chybělo.

Může se vám hodit na Zboží.cz: