„Nedoufal jsem, že najdu tak pěkné místo a tolik vody v Iráku, kde téměř polovinu území tvoří poušť. Irák, to je pro mnoho lidí násilí a terorismus, ale jsou zde také úžasná místa,” sdělil Iráčan Habíb Džuraní, který žije mnoho let v USA a přijel se do Iráku podívat.

Pět míst ze seznamu světového dědictví UNESCO je v Iráku. Patří k nim také mokřady, jež se vytvářejí v jedné z největších delt světa v jižním Iráku, kde se stékají Eufrat s Tigridem. Zápis UNESCO v roce 2016 toto místo oceňuje za přírodní rozmanitost a historický význam. Na pohled se v této rozsáhlé a klidné zelené krajině nacházející se severozápadně od Basry nic nezměnilo 5000 let. Podle tradice byl právě zde biblický ráj a domov Adama a Evy.

„Od dob našich akkadských a sumerských předků, kteří žili ve 4. a 3. tisíciletí před naším letopočtem, zde vše závisí na vodě a rákosu, jímž se živí buvoli,” řekl 35letý chovatel Mahdí Majálí. Zažil zde velké sucho, když se Saddám rozhodl mokřady vysušit a vypudit z nich své odpůrce. Z 250 000 obyvatel jich pak zůstalo 30 000. OSN toto Saddámovo počínání označila za jeden z nejhorších ekologických zločinů v dějinách. Za vysušení oblasti nazývané arabsky ahvár byl v roce 2010 jeden z členů Saddámova režimu odsouzen v roce 2010 k trestu smrti.

Chybí infrastruktura

Po Saddámově svržení v roce 2003 lidé začali odstraňovat hráze a odvodňovací kanály a voda se začala vracet. Vysušování v kombinaci s velkými suchy ale mokřady omezily na plochu 15 000 z původních 20 000 kilometrů čtverečních, sdělil Džasím Asadí z ekologického svazu Nature Iraq.

Díky letošním vydatným dešťům se mokřady naplnily z 80 procent, zatímco loni na podzim to bylo 27 procent. Obnovují se možnosti ubytování, kanály proplouvají znovu loďky, chovají se buvoli, kteří jsou zdrojem tučného mléka.

Od roku 2016 počet návštěvníků stoupl na 18 000 za rok, sděluje Asaad Karghúlí, který pracuje pro cestovní agenturu provincie Zikár. Téměř polovina z jejích dvou milionů občanů žije v nouzi pod hranicí bídy. Majálí řekl, že turisté přicházejí nejen z Iráku, ale i z ciziny. Chtějí pozorovat tažné ptáky, vydry, želvy i rákosníky.

Turisty vozí na loďkách místní, potřebná infrastruktura totiž v Iráku zatím chybí.

Turisty vozí na loďkách místní, potřebná infrastruktura totiž v Iráku zatím chybí.

FOTO: Profimedia.cz

Turisté mají zájem, avšak irácká infrastruktura na ně není připravena. „Nejsou tu pro ně zařízení ani hotely, státní rozpočet vyčerpala válka minulých let proti Islámskému státu,” vysvětluje Karghúlí.

Zatím se starají místní, kteří za 20 eur (515 Kč) zájemce doprovodí na loďce nebo mu nabídnou tradiční pohoštění. Asadí považuje z hlediska pracovních míst a příjmů vybudování zázemí pro ekoturistiku v mokřadech za trvalejší investici než ropný průmysl.

Nyní tvoří 90 procent iráckých příjmů peníze z prodeje ropy a plynu. Jejich těžba ale mokřady ohrožuje a OSN vyzvala Bagdád, aby vyčlenil chráněnou oblast a usiloval o udržení bujnosti mokřadů. Jejich zachování je v zemi vyznačující se horky a nedostatkem vody rozhodující.

Mokřady přicházejí o zdroj vody i kvůli situaci na Tigridu a Eufratu. Obě řeky pramení v Turecku a sytí je přítoky z Íránu a Sýrie, ale s každou novou přehradou se jejich průtok zmenšuje. Ve stojatých vodách v deltě se tak hromadí mořská sůl, takže se z nich nemůže napájet dobytek. Majálí s nelibostí připomíná, že v letech 2009 a 2015 byla situace tak špatná, že kvůli vodě umírali buvoli a lidé se museli z mokřadů stěhovat do měst.