Koho by dnes napadlo, že 600tisícový Cancún byl před čtyřmi desetiletími ospalou venkovskou dírou? Změnila to v 70. letech vláda, když se rozhodla, že musí na svém atlantském pobřeží vybudovat něco podobného jako Acapulco, které již po desetiletí přitahovalo na riviéru u Pacifiku zámožnou klientelu ze zahraničí.

Volba padla na rybářskou vesnici, jejíchž pár chatrčí obklopovala křoviska a močály plné krokodýlů, ale pláže tu byly prvotřídní. Dnes jsou stopy po tomto zapadákově dávno pryč. Porost byl vymýcen, ozubení plazi vyvražděni a do Cancúnu přilétají zástupy Severoameričanů i Evropanů. Plán se z ekonomického pohledu povedlo splnit na jedničku s hvězdičkou. Z hlediska turisty, který není vyložený plážový povaleč, je to horší. V Cancúnu není stopa po autentičnosti.

Pláž v Cancúnu

Pláž v Cancúnu

FOTO: Profimedia.cz

Hlavní atrakcí města je Zona Hotelera, která se nachází na zhruba třináct kilometrů dlouhé písečné kose. Tu s paralelně běžící pevninou spojují na obou koncích mosty. Pláže jsou vyhlášené, ale jak se o jejich kvalitě přesvědčit na vlastní oči?

Břeh je natěsno obsazený komplexy výhradně s vysokým počtem hvězdiček, takže přes stavby není moře skoro vidět. Dá se k němu projít jen přes lobby některého z luxusních ubytovacích zařízení, ale k tomu potřebujete označkování umělohmotným páskem na zápěstí, který dostávají pouze hosté.

Omotýlkovaný personál radí, že kilometr odtud se nachází volně přístupná pláž Chac-Mool. A skutečně, po řadě několikapatrových kolosů přichází proluka, kde si i místní mohou roztáhnout deku. Nedá mi to nepodívat se do hotelu, kde se mi nepodařilo přejít přes recepci. Jdu na to mokrou cestou pomocí brodění a na několika místech, kde i svůj pruh písku ohrazují mříží, je třeba plavat. Díky své vybledlé barvě nepůsobím jako vetřelec a mohu zadem proniknout do tohoto zepředu pečlivě střeženého území.

Kriminál pro smetánku

Skupinka „gringů” si pinká beach volejbalovým míčem, další bledule neforemných postav se vystavují karibskému slunci. Jiné na umělohmotných lehátkách pod slunečníky klábosí anglicky o tom, jak úžasný zážitek je společná koupel s delfíny. Popíjejí při tom koktejly, které tu roznášejí číšníci, jediní zástupci Mexika. Vypadají v tu chvíli jako bachaři ve fešáckém kriminálu pro smetánku ze Západu.

Jak krásná je vzpomínka na nedaleké a také hojně navštěvované středisko Playa del Carmen, kde jsou u vody zahraniční turisté (bez identifikačních náramků) namícháni s těmi místními. Kde až na deky doléhá směs vůní z pokrmů, které kuchtí v přilehlých restauracích. Kde se courají prodejci a nabízejí ke koupi svoje cetky.

Na ulici v cancúnské Zona Hotelera si člověk připadá jak v Texasu. Pěšky se tu totiž nikdo nepohybuje. Když už náhodou venku někoho potkáte, tak je to pokojská, která přijela veřejnou dopravou do zaměstnání nebo zahraniční běžec, který si i na dovolené udržuje kondičku. Typicky latinskoamerický venkovní mumraj se tu nekoná. Kdo si chce koupit občerstvení nebo snad nějaké indiánské suvenýry, může zajít do klimatizovaných obchodů. Má smysl se kvůli tak sterilní podobě Mexika pachtit dlouhé hodiny přes oceán?

Kolonizátorům podlehl i Tulum

Turisté sundávají svršky, odhazují je do bílého písku a vrhají se do vln. Lepší místo na koupání nenajdou snad v celém Karibiku. Slunce tu září na nádherně tyrkysovou hladinu, stejně jako jinde, ale zvláštnost místu dodávají středověké ruiny na útesech nad uzoučkou pláží a vědomí, že se sem chodili cachtat i obyvatelé předkolumbovského města Tulum. Tady si pobřežní pruh na mexickém poloostrově Yucatan jméno Mayská riviéra skutečně zaslouží. Koupání tu sice není dovoleno, ale strážci památky nad dovádějícími návštěvníky přimhuřují oko.

Tulum byl sice v plné síle, ale se silou evropských kolonizátorů se rovnat nemohl.

Tulum byl sice v plné síle, ale se silou evropských kolonizátorů se srovnávat nemohl.

FOTO: Profimedia.cz

Na přízvisku nejmodřejší moře něco bude.

Na přízvisku nejmodřejší moře něco bude.

FOTO: Profimedia.cz

Tulum, co se architektury týče, není tak impozantní jako slavnější sídla Mayů, ale jeho plusem je poloha u nejmodřejšího moře světa. Když člověk stojí na strážní věži někdejšího obchodního centra, které se na rozdíl od ostatních měst dočkalo příchodu kolonizátorů v plné síle, říká si, co se asi muselo honit hlavou hlídce, která jako první v roce 1518 uviděla španělské koráby.

Napadlo ji, že nedobytnost jejího domova je u konce? Tulum je od oceánu chráněn strmými útesy a z pevniny pět metrů vysokou a pořádně silnou zdí, což byla proti indiánským nepřátelům dostatečná ochrana. Jenže pro Evropany s jejich výzbrojí to byla snadno překonatelná překážka.

Poradili si s ní stejně snadno, jako dnes leguáni, kteří pozůstatky dávné civilizace mrštně přebíhají. V některých chvílích se jich na sluníčku promenuje více než turistů. A to je co říct. Tulum je totiž třetí nejnavštěvovanější památkou Mexika. Leží jen 120 kilometrů od Cancúnu a je pro jeho přechodné obyvatele nejsnáze dostupným mayským sídlem.

Pyramida okřídleného hada

Yucatán, který i v době probíhající války státu proti drogovým mafiím zůstává vcelku bezpečnou oblastí, nabízí spoustu aktivit, ať už jsou to vodní sporty nebo poznávání památek mayské kultury, která na poloostrově měla své centrum. Pokud by ze záplavy ruin, jež se tu nabízejí k návštěvě, měl člověk vybrat jednu lokalitu, pak je to Chichén Itzá.

Třicet metrů vysoká pyramida v Chichén Itzá je chrámem okřídleného hada.

Třicet metrů vysoká pyramida v Chichén Itzá je chrámem okřídleného hada.

FOTO: Profimedia.cz

Místu dominuje chrám hlavního božstva, okřídleného hada Kukulkana. Je to třicetimetrová stupňovitá pyramida se čtvercovou základnou, jejíž rohy zdobí hlavy hada. Tento devítipatrový „dort“ indiáni postavili tak dokonale, že dvakrát ročně při rovnodennosti vytváří hra stínů vizuální dojem, že se ze špičky jehlanu šinou čtyři plazi. Protože však většina návštěvníků dorazí mimo tato data, předvádí se tady každou noc světelná show, která mayskou stavitelskou genialitu přibližuje.

Mnohé si musíme domýšlet

Dávní urbanisté rozmístili budovy na rovině v severní části Yucatanu tak, že pokud zatleskáte přímo pod Kukulkanovým svatostánkem, vzniká šestinásobná ozvěna. Návštěvníci to rádi testují a kvitují, že to funguje. Průvodci to ještě vyšperkují tím, že zvuky echa prý připomínají hlas kvesala chocholatého, pozoruhodného opeřence mlžných lesů Střední Ameriky. Mayové si jeho peří údajně cenili více než zlata a středoamerická Guatemala po opeřenci pojmenovala svoji měnu — quetzal.

Chichén Itzá si svoje nejslavnější dny prožil kolem střídání prvních dvou tisíciletí, kdy byl nejdůležitějším městským státem na poloostrově. Archeologové podle pestrosti staveb, které ukazují architektonické vlivy ze vzdálených částí Mexika, předpokládají, že byl po dlouhou dobu také kulturním centrem oblasti. Když ale do regionu dorazili kolonizátoři, byl už v hlubokém úpadku. Přesto Španělé uvažovali o tom, že by z něj udělali sídlo své správy.

V Chichen Itzá najdete i menší stavby.

V Chichen Itzá najdete i menší stavby.

FOTO: Profimedia.cz

I dnes dokáže okouzlit. Je zábavné zkoumat detaily a pouštět si fantazii na špacír. Jak to asi v tropickém počasí muselo zavánět na rampě, na které se vystavovaly hlavy mrtvých nepřátel? I dnes vypadá zlověstně, protože je kolem celého svého obvodu pokryta vytesanými lebkami. Nebo jak se asi fandilo při míčových zápasech, které pravděpodobně měly i rituální význam, nebo se jimi rozhodovaly spory mezi komunitami.

V Chichén Itzá vědci identifikovali třináct zdobených kurtů. Bohužel příliš nevíme, jaká byla pravidla, abychom si zahráli jako Mayové. Třeba k čemu sloužil dokonalý kamenný kruh, který trčí ze zdi vysoko nad zemí uprostřed hřiště. Byl to jakýsi basketbalový koš, do kterého mohla zavěsit obě mužstva?

nevíme ani, jak přesně probíhaly rituály přivolávání deště u jezírek napájených spodními prameny, jež byly hlavním zdrojem vody pro dávné obyvatele. Podle kosterního nálezu ale víme, že při tom byli bohům obětováni lidé.

Mayové, kteří se po areálu pohybují, nám to neprozradí. Pět staletí „pošpanělšťování” z nich znalosti tradic a zvyků jejich prapředků dostalo, mnozí už ani neovládají místní verzi mayštiny, jíž se na venkově stále hovoří. Odkaz předků se pro ně změnil v byznys a sádrové figurky bohů či mytických zvířat vyrobené v Asii prodávají za 10 pesos jako rukodělnou práci.

Takřka všudypřítomný je symbol lebky.

Takřka všudypřítomný je symbol lebky.

FOTO: Profimedia.cz

Kolem roku 2012 se o Mayích mluvilo více než jindy. Mohli za to někteří vykladači mayského kalendáře. Ten podle jejich poplašených teorií předpovídal na prosincový slunovrat konec světa. Experti na tuto kulturu to sice od počátku prohlašovali za nesmysl, ale atraktivní (přitom už bezpočtukrát šířená) idea si žila svým životem. Do té doby, než žádný zlom nepřišel.

Tím lépe. Alespoň ti, co dosud nebyli na Yucatanu, dostali šanci se na něj podívat. Stojí za to, aby v sobě člověk přemohl plážového povaleče.

O konci světa podle mayského kalendáře jste si mohli přečíst v našem seriálu: 
Jedni jsou slepí, druzí čekají
Ztracen v pralese. A v žabkách
Nervozita se stupňuje, obchodům dochází alkohol
A co udělalo tuhle stopu? Aha, jaguár
Rozlučte se s lidskou civilizací v současné podobě
Do finálního momentu zbývá už jen chvíle, nastane ve 12:11
Svět pokračuje, do 14. etapy vstoupil v mlžném oparu