Francouzské Nimes z doby římské

Nimes občas přezdívají francouzský Řím. Málokde totiž najdete tolik dobře zachovalých památek z římských dob jako tady. A některé fungují dodnes.

Patnáct tisíc lidí, kteří sedí v bezmála dva tisíce let staré aréně, se baví a aplauduje rozzuřenému býkovi. Tomu se totiž podařilo vyhnat toreadora za dřevěnou bariéru. Býčí zápasy tu pořádají pravidelně. A dokonce se tu odehrávají dva druhy zápasů.

Jednak klasická korida, jakou možná znáte ze Španělska. Ta končí zabitím zvířete. Toreador se při ní musí trefit mečem do místa na býčím hřbetě velkém asi jako kovová padesátikoruna, aby býka usmrtil. Jak populární je tady tenhle typ zápasů, o tom svědčí bronzová socha toreadora na náměstí před starověkou arénou.

Vedle nich se tu konají souboje označované jako course libre, tedy volný závod. Toreadoři, respektive rasatuerové, se při nich snaží pomocí rukavic s háčky strhnout býkovi ozdobu, kterou má umístěnou mezi rohy. Když se jim to nepovede ve vymezeném časovém limitu, je vítězem zvíře. A právě při těchto soubojích diváci často fandí býkovi.

Jde o mohutná, několik set kilogramů těžká zvířata. Tito černí býci žijí na farmách a v přímořské rezervaci Camargue. Po zápase se vracejí zpátky na své pastviny.

Lidé dnes chodí do arény také na koncerty populárních zpěváků a kapel, divadelní představení a show věnované třeba Spartakovi nebo Kleopatře. Ale konají se tu i sportovní utkání nebo vánoční trhy. Aréna zkrátka není jenom opečovávanou památkou, je zároveň místem, kde to často pořádně žije.

V dobách největší slávy se do ní vešlo 23 000 lidí. To představovalo skoro celé antické Nimes, snad s výjimkou malých dětí a žen, které se o ně staraly. V antickém městě totiž žilo kolem 25 až 30 000 obyvatel. Aréna dodnes neohromuje jenom svou velikostí, ale i pozoruhodnými schopnostmi svých tvůrců.

Třeba obrovité a přesně opracované kameny, které tu vytahovali pomocí kladek i několik desítek metrů vzhůru, do sebe zapadly tak dokonale, že nebylo potřeba používat maltu. Každý kámen měl v téhle monumentální stavbě své číslo a místo. Promyšlený systém vchodů a chodeb umožňoval i to, aby se plně obsazená aréna vyprázdnila asi do deseti minut. A tak bychom mohli dlouze pokračovat ve výčtu překvapujících údajů a vlastností této stavby.

V minulosti v ní nedocházelo pouze k soubojům gladiátorů a divoké zvěře. Odehrávaly se tu i závody vozatajů, rekonstrukce bitev, dramata, která vycházela z tradiční mytologie, a popravy zločinců nebo otroků.

Do dnešních dob se zachovala díky tomu, že ji po rozpadu římské říše zazdili a udělali z ní pevnost. Dobře čelila nájezdům barbarů a stěhujících se národů. Později v ní vznikla vesnice se dvěma kostely, kde žilo 2000 lidí. Její obyvatelé využili ke stavbě svých domů kameny ze sedaček a z některých stěn. Vesnice tam stála až do 19. století, kdy ji stát nechal odstranit. Začal o vzácnou památku pečovat a chránit ji.

Koukali jsme na antický chrám z terasy na střeše Carrée d’Art, muzea moderního umění. Tento palác ze skla a oceli, který zrovna v tu chvíli projasňovalo sluneční světlo, vytvořil slavný britský architekt Norman Foster. To, že se ve svém díle snažil využít efektů jasného světla, typického pro tuto oblast jižní Francie, nebyla náhoda. Zdejší světlo oslovilo také řadu geniálních malířů, jak vidíme třeba na obrazech van Gogha, Cézanna, Gauguina a dalších.

Foster se pokusil vytvořit jakousi moderní protiváhu slavnému Maison Carrée, zřejmě nejzachovalejšímu, a navíc krásně zrestaurovanému antickému chrámu na protilehlém konci náměstí. Vidět ho, a navíc z výšky tak jako my, to je úplně jiný zážitek, než jaký vám nabízejí trosky a fragmenty podobných chrámů, které najdete v jiných koutech Středomoří.

Přes svoji impozantnost působí navíc tenhle bílý „dům“ antických bohů mnohem lidštějším dojmem než většina velkých křesťanských chrámů. Někomu může připadat neuvěřitelné, že v něm v průběhu staletí bylo vojenské velitelství, soukromý dům, kostel, prefektura, archívy, ale třeba také stáje pro koně. Jenže fakt, že budova měla stále nějaké využití, jí umožnilo, aby přežila a dočkala se v relativně slušném stavu počátku 19. století, kdy v ní vzniklo první muzeum. Dnes je tady kino, ve kterém se promítá film o vzniku města a jeho starověkých počátcích.

Někteří lidé věří, že k záchraně chrámu přispěl rovněž lichý počet schodů, po kterých lidé do budovy přicházeli a odcházeli. Díky tomu mohli totiž začít i skončit pravou nohou, což podle velmi pověrčivých Římanů nosilo štěstí.

Život vznikl z vody a město Nimes z pramene. Ten dodnes vyvěrá v zahradách Jardins de la Fontaine. Už dávno však nemá mystickou podobu tajemného keltského místa, které chránil bůh Nemausos a kolem kterého stála stejnojmenná keltská osada. Tu totiž pohltilo antické město.

A později tady vznikl jeden z prvních veřejných parků v Evropě. Když se podíváte na vstupní bránu do těchto zahrad, vypadá trochu jako zmenšenina té, která stojí před slavnými Versailles. To není náhoda. Zahrady vznikly v roce 1745 na pokyn Ludvíka XV.

Do současnosti se zachovaly i zbytky zvláštní antické stavby. Říká se jí Dianin chrám, ale nikdo dodnes přesně neví, jakému účelu doopravdy sloužila. V 16. století do ní místní ukládali seno. To jednoho dne začalo nešťastnou náhodou hořet. A požár bohužel přispěl k dalšímu poničení stavby.

Zahradami můžete vystoupat až na 114 metrů vysoký kopec Mount Cavalier. Právě na něm stojí Velká věž, tedy Tour Magne. Za Keltů měla kolem 18 metrů, za Římanů dvakrát tolik. Byla součástí sedm kilometrů dlouhých hradeb, které chránily město. Není z ní krásný výhled jenom na něj, ale na celou krajinu včetně hor v dálce.

Kousek odsud najdete Castellum divisorium, kamennou nádrž, do které Římané přiváděli akvaduktem vodu z 50 kilometrů vzdáleného pramene a odtud ji rozváděli po městě. Do domů i do kašen. Nádrž i akvadukt jsou mistrovskými díly římských architektů a stavitelů. Fungovaly téměř 500 let, než přívod vody zarostl vodním kamenem.

Místem, kde můžete uvidět hodně antických památek, je Muzeum římské kultury, které najdete hned vedle římské arény. Mají tu krásné mozaiky, sochy a další umělecká díla i užité umění. Mezi antickými mincemi najdete rovněž tu, na které je vyobrazený krokodýl připoutaný řetězem k palmě.

Tento znak vznikl za císaře Gaia Octavia. Vysloužilým vojákům, kteří mu pomohli vyhrát důležitou bitvu nad Antoniem a Kleopatrou v Egyptě, přiděloval půdu v okolí města. Symbolem jejich vítězství se stal právě spoutaný nilský krokodýl.

Znak kupodivu přetrval až do dnešních dob. V minulosti se sice objevil pokus zlikvidovat ho jako symbol římského porobení Gallů. Lidé však na tuhle ideologický manévr nepřistoupili. Zvykli si na svérázný symbol, líbil se jim a nevzdali se ho. Možná hrálo roli i to, že římská „poroba“ znamenala jeden z největších rozkvětů města a nesporný civilizační pokrok.

Pozoruhodný rozvoj přineslo městu také vysazování moruší a výroba hedvábí na přelomu 16. a 17. století. Do té doby se tu pěstovaly kaštany, ze kterých lidé vyráběli mouku, ale třeba také pivo. Stromy však napadla choroba, která je ničila. Díky výrobě hedvábí se jim tuto pohromu podařilo překonat a zlepšit ekonomickou situaci města. To navíc čelilo krizi i kvůli náboženským válkám mezi katolíky a protestanty.

Nimes se proslavilo rovněž výrobou pevné látky, plachtoviny pro janovské stavitele lodí. Do Ameriky ji přivezl čilý židovský obchodník Lévi Strauss, který z ní začal vyrábět pevné pracovní kalhoty. Látku pojmenovali denim z francouzského „de Nimes“, tedy „z Nimes“.

Světlo světa tak spatřily džíny, které se v moderní době staly nejen pohodlným oblečením, ale původně i jedním z kultovních symbolů svobody a nezávislosti.