Hlavní obsah

Zřícenina Kozí Hrádek: Malá lekce z historie

Právo, Martina Oplatková

Většina z nás si Kozí Hrádek nedaleko Sezimova Ústí ze školy pamatuje jako místo, kde po svém vyhnání z Prahy pobýval a kázal Jan Hus. Kolem zříceniny vede naučná stezka, která s využitím komiksů vypráví o Husovi a také o dobrodružném odkrývání léta schovaného hradu.

Foto: Profimedia.cz

Zřícenina patří od roku 1962 mezi národní kulturní památky.

Článek

Kozí Hrádek patří k památkám, které v posledních letech nejvíce prokoukly a staly se lákadlem pro turisty, aniž by se změnily v lacinou atrakci. Zdejší naučná stezka ukazuje, že i historie a povídání o středověké architektuře a životě mohou být podány tak poutavě, že zaujmou všechny.

Nejlepší je vypravit se tam autem. Na malé odbočce ze silnice od Tábora na Chýnov najdete vše potřebné: parkoviště, dobře vybavené občerstvení i velké hřiště pro děti s dřevěnými prolézačkami. Doporučujeme vydat se po naučné stezce, která vás cestou ke vchodu provede kolem celého hradu.

Foto: Martina Oplatková, Právo

Nudit se tu nebudou ani děti.

Přestože naučná stezka má jen kilometr, je nabitá informacemi. A to jak psanými, tak pěkně namalovanými komiksy Honzy a Kláry Smolíkových, které se zřejmě inspirovaly po generace oblíbenou knihou Obrázky z českých dějin. Podobně jako ona nabízejí na deseti tabulích přesné historické údaje, ovšem v kombinaci s různými vtípky a výroky, které slavní nejspíš nevyslovili, ale vlastně je klidně vyslovit mohli. Však uvidíte sami.

O tom, kdy přesně hrad vznikl, se nic bližšího neví. Ale zcela jistě stál v roce 1377, kdy je poprvé zmiňován jeho majitel – pán s poněkud směšně znějícím jménem Vlček z Kozího. Později patřil pánům z Hardeka či Jindřichovi z Hradce, po němž se jmenuje známé jihočeské město, a od roku 1406 Vilémovi z Újezda.

Jeho synové, Jan a Ctibor z Kozího, pozvali na hrad kazatele a reformátora, mistra Jana Husa. Ten tu pobýval nejprve na podzim roku 1412 a pak i od jara do jara 1413 až 1414. („Husí hrad jsme ti bohužel nesehnali!“ vítají mistra na hradě s omluvou v komiksu. „Můžeš zde rozjímat. A támhle pod hradem máme pivovar, kdyby tě to rozjímání přestalo bavit,“ říkají zcela podle pravdy.)

Kuchařka pro věřící

Hus tu sepsal některá svá důležitá díla a také chodíval kázat ven mezi lidi. Ve svých dopisech píše, že káže „v lese pod lipú u hradu“. O tom, kde pobývá, se ovšem na druhou stranu nebylo dobré příliš šířit, aby nebyla na dané místo uvalena církevní klatba.

Přestože knězi citelně chyběla knihovna, napsal tu některá svá významná díla – O svatokupectví, O šesti bludech, možná tu dokončil také O církvi. A Postilu, sbírku 59 kázání, kterou vysvětluje jeho kreslený dvojník hradní kuchařce jako „kuchařskou knihu pro věřící“.

Později pobýval ještě v blízkém Sezimově Ústí u své ochránkyně Anny z Mochova, kde měl nejspíš přece jen více pohodlí než ve studeném hradě. Odtud už se pak vydal na Krakovec a odtamtud do Kostnice, což byla, jak je dobře známo, jeho cesta poslední.

Foto: Martina Oplatková, Právo

S historií Kozího Hrádku i husitství seznamují hravou formou panely umístěné podél naučné stezky.

Ničivý požár

Naučné tabule nám postupně představí celý Husův předchozí život i proces a smrt, zamyslí se také nad jeho dalším osudem coby legendy, kterou si přivlastňovali obrozenci i komunisté. Kromě toho prozradí mnoho o životě ve středověku, co se jedlo, jak se spalo či k čemu třeba sloužil prevét.

Dodejme, že každá naučná stezka má také různé pohyblivé obrázky pro děti, pomocí nichž lze cestovat do Kostnice, odhadovat vzdálenosti z Kozího Hrádku do různých měst spojených s Husem, provádět „vykopávky“ ve stylu archeologů a další.

Husův život se uzavřel asi rok poté, co v těchto místech naposledy pobýval. A Kozí Hrádek? Ten padl za oběť ohni pravděpodobně v roce 1438, kdy ho během obléhání Tábora vypálil Albrecht Rakouský. Protože hrad nestál na žádném vyvýšeném ostrohu ani u široké řeky, bylo bohužel dosti snadné ho dobýt a zničit.

Bylo mu však dáno prožít ještě další zajímavý život. Několik stovek let sice postupně chátral, lidé z okolí si rozebírali zdivo z jeho hradeb pro stavbu svých domů a celý komplex mizel pod hlínou a rostlinami. Koncem osmnáctého století byla navíc část jeho rozvalin plánovitě odstřelena, aby se sem prý nestahovali tuláci. Až v roce 1886 byl z iniciativy Augusta Sedláčka, autora knihy Hrady a zámky a profesora táborského gymnázia, zahájen archeologický výzkum na místě zříceniny. Během něho byly objeveny zbytky hlavní věže, na niž byla připevněna plechová tabulka s povídáním o Kozím Hrádku.

Foto: Martina Oplatková, Právo

Hrádek byl počátkem minulého století oblíbeným místem pro tábory lidu.

Pomohli i prezidenti

Nejdůležitější postavou pro znovuobjevení Kozího Hrádku byl učitel ze Sezimova Ústí a amatérský archeolog Josef Švehla, který pak zůstal hradu věrný po následující dvě desetiletí. Často kopal sám bez jakékoli podpory a pomoci jiných. („Tak co, pane učiteli Švehlo, našel jste nějaký Husův spis?“ povykují na něj v komiksu. „Pořád mají plnou pusu Husa, ale aby mi někdo přišel pomoct kopat, to ne.“)

Jeho kopání přineslo i více než dvě stovky různých předmětů, jako jsou dětské hračky, oštěpy či keramika, které dnes najdeme v Husitském muzeu v Táboře. V roce 1929 byly terénní práce dokončeny a hrad zakonzervován ve stavu, v jakém jej vidíme dnes. Zásluhu na tom měl velkorysý finanční dar prezidenta T. G. Masaryka, který práci na vykopávkách podporoval už dříve a již v roce 1910 tu pronesl projev o platnosti Husových myšlenek. V té době byl Kozí Hrádek už nějaký čas oblíbeným místem pro dobové tábory lidu, které se scházely na historicky významných místech.

Ještě větší lásku ke Kozímu Hrádku a jeho okolí prokázal Masarykův nástupce Edvard Beneš, který si dokonce nechal postavit vilu v nedalekém Sezimově Ústí na pozemku, kde z místa zvaného Kazatelna podle pověstí sám mistr kázal. Později byl prezident právě pod ní pochován.

A teď už za Husem!

Po důkladném (a zábavném) poznání historie hrádku a jeho obyvatel se teď můžeme vydat na jeho hradby. Od pokladny sem přes příkop vede dlouhý dřevěný most, samozřejmě už dávno ne padací. Pak následují ještě schody a nad nimi nás vítá nejslavnější zdejší obyvatel – Jan Hus osobně. Dřevěný, s vyřezávanou biblí v ruce. Je tu jen krátce – jak se dočteme, sochu k 600. výročí upálení mistra Jana Husa věnovala Správa města Sezimovo Ústí.

Foto: Martina Oplatková, Právo

Dřevěná socha mistra Jana Husa s vyřezávanou biblí

Pak můžeme prozkoumat všechny hradby, zbytky místností i některých chodeb a sklepení, které tu zůstaly. Hrad býval obklopen dvojitým prstencem hradeb, vodní příkop měl dvacet metrů na šířku, byla tu dvě nádvoří a všemu vévodila obytná hranolová věž. Okolo stála ještě palisáda, kterou nyní nahrazuje dřevěný plot. A pochopitelně nechyběla hradní studna, překrytá dnes ozdobnou mříží. Je hluboká více než osmnáct metrů.

Žasneme nad tím, že něco tak rozsáhlého jako tento hrad tu bylo po tak dlouhá léta téměř nepozorovaně schováno. A i když už tu dnes žijí jen ještěrky a myši, kterých jsme při naší návštěvě viděli nepočítaně, stačí trochu přivřít oči a představit si, jak to tady asi vypadalo, když tudy, jak se říká, kráčely dějiny…

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám