Když přijíždíme od Bruntálu k Opavě, hned je vidíme. V polích vykukují malé i větší hlavičky bunkrů, betonových staveb, v nichž vojáci měli hlídat hranice a bránit je proti nepříteli. U velké zamaskované betonové stavby v Milostovicích, obci vzdálené pět kilometrů od centra Opavy, nás vítá milovník vojenské historie Jaromír Breuer a předseda Československé obce legionářské – Jednoty Opava, Václav Zavadil.

„V bunkrech, správně řečeno pěchotních srubech, i lehkých objektech bylo vše domyšleno do nejmenších detailů, na nic se nezapomínalo. Mnozí lidé si například myslí, že se z nich střílelo proti čelu nepřátel. Není to tak. Využita měla být zejména tzv. boční palba, kdy by se postupující nepřítel dostal do křížové palby z objektů,“ říká Václav Zavadil.

Václav Zavadil u pevnostního kanónu

Václav Zavadil u pevnostního kanónu

FOTO: Martin Ježek, Právo

Ve věžičkách, vojáci jim říkali zvony, byl dělostřelecký pozorovatel, který by v případě boje řídil palbu nejen vlastního srubu. Sledoval by postupující vojsko a hlásil, kam mají vojáci mířit. Ve vybavení zvonu byl lehký kulomet a minomet, kterými bylo také možné vést palbu na nepřítele. Pak Václav Zavadil odemyká mříž a my vstupujeme do světa, kde lze v případě ohrožení přežít bez vnější pomoci až dva týdny.

Přednost dostala opevnění

Betonové pevnosti se na některých místech Čech a Moravy začaly stavět v roce 1935 v souvislosti s nástupem Adolfa Hitlera v Německu k moci a s vyostřením tehdejší mezinárodní bezpečnostní situace. Vláda tehdy uvažovala o posílení obranyschopnosti státu a rozhodovala se mezi dvěma možnostmi – buď značně posílit a motorizovat armádu, nebo postavit obrannou hráz betonových tvrzí na způsob Maginotovy linie ve Francii. „Rozhodli se pro druhou možnost,“ přibližuje Jaromír Breuer, znalec opevnění na severní Moravě.

V pevnostech jsou k vidění i dobové předměty.

FOTO: Martin Ježek, Právo

Na nejohroženějších místech České republiky, tedy také na severních a jižních hranicích Moravy, vznikaly od roku 1935 ohromné vojenské betonové pevnosti i lehčí pevnůstky. V těch větších byla až dvě podzemní patra a mohly tam žít a bojovat až čtyři desítky mužů, do menších se vešlo nejvíce sedm vojáků. Betonové stěny byly silné skoro tři metry. Bunkry se stavěly v liniích a byly vyzbrojeny tehdy špičkovými zbraněmi – pevnostními houfnicemi, kanóny, lehkými i těžkými kulomety a minomety. V důležitých místech několik těchto objektů propojovaly podzemní šachty. Tomu se pak po vojensku říkalo tvrze.

Život v podzemí

„Opavský úsek opevnění měl být po svém dokončení značně rozsáhlý. Ale cílového stavu nakonec v roce 1938 dosaženo nebylo. To se týká hlavně těžkého opevnění, kdy z plánovaného počtu téměř devadesáti srubů bylo do září 1938 vybetonováno pouhých 26 ve východní části úseku. Lehké opevnění na tom bylo podstatně lépe, jeho linie tvořily hlavní obranné pásmo na místech chybějícího těžkého opevnění. Na území Opavy dodnes stojí osmnáct pěchotních srubů a 140 lehkých objektů, tzv. řopíků,“ vypráví inženýr Breuer.

Procházíme pěchotním srubem s názvem U trigonometru. Většina zařízení je původní nebo vyrobená podle originálních plánů. Osvětlení, dveře, kliky, větrání, zbraně, postele, prostě všude, kam se podíváte, je tehdejší zařízení a technologie.

„Strop je silný dva a půl metru, čelní stěny mají 275 centimetrů a ty ostatní 125 centimetrů. Počítalo se tu opravdu se vším. Pokud by nepřítel třeba použil bojové otravné látky, měl stejně jako každý pěchotní srub systém filtroventilace, který vzduch čistil a rozváděl do místností, kde byli vojáci,“ provádí nás Václav Zavadil bojovým patrem pěchotního srubu. Všude svítí slabé žluté žárovky, ale elektřinou se nesvítilo pořád. „Vojáci se uvnitř srubu dobře orientovali i ve tmě,“ říká Václav Zavadil.

Vojáci se mezi sebou a s velitelstvím dorozumívali pomocí linkového telefonního spojení.

Vojáci se mezi sebou a s velitelstvím dorozumívali pomocí linkového telefonního spojení.

FOTO: Martin Ježek, Právo

V týlovém dolním patře vidíme i splachovací toaletu, umývárnu a ložnici vojáků. Postelí nebylo dost pro všechny. Na jedné spali i dva vojáci, ti, co nebyli ve službě, mohli odpočívat. „Dorozumívání mezi pěchotními sruby a velitelstvím zajišťovalo linkové telefonní spojení. Pro případ, že by bylo přerušeno, byl mezi nimi v zemi položen plech, na který se vyťukávala morseovka, říká se tomu zemní telegrafie,“ pokračuje Václav Zavadil.

Vše změnil Mnichov

Třicátého září uplynulo osmdesát let od podepsání mnichovské dohody, ve které se nacistické Německo s Francií, Velkou Británií a Itálií dohodly o postoupení pohraničního území Československé republiky Německu. Československo muselo území Němcům předat do 10. října 1938. Smlouvě se také říká mnichovský diktát či mnichovská zrada, protože českoslovenští zástupci sice v Mnichově byli, ale jednání se neúčastnili.

Postelí nebylo dost pro všechny, na jedné spali i dva vojáci.

Postelí nebylo dost pro všechny, na jedné spali i dva vojáci.

FOTO: Martin Ježek, Právo

„V té době už u nás byla vyhlášena mobilizace, vojáci obsazovali strategická místa na hranicích země a rozhodně nemínili kapitulovat. Mnichov vše změnil. Vojáci se museli stáhnout za nové hranice a krom zbraní ve vojenských objektech vše nechávali. Vesele jim nebylo,“ popisuje Jaromír Breuer, který v roce 1938 musel s rodiči rodnou Opavu opustit a přestěhovat se do Přerova.

„Pamětníci popisují příjezd nacistů do Opavy jako téměř triumfální. Pár hodin poté, co poslední čeští vojáci opustili své betonové tvrze, vjeli Němci na opavské Horní náměstí. Na tanky létaly květiny, cigarety, německá část Opavy nadšeně hajlovala.“

Němci po obsazení Sudet bunkry obsadili a zbraně použili ve vlastních opevněních v Evropě a na Atlantickém valu. Na konci války pak německá armáda mnohé bunkry provizorně vyzbrojila a vzdorovala v nich postupující Rudé armádě. Po válce byla většina objektů poškozena, pro obyvatele z okolí se staly zdrojem materiálu k obnově svých obydlí.

Dnes je většina opevnění na Opavsku neudržovaných a vstup do nich není bezpečný. Zájemcům o prohlídku doporučujeme vstup jen do obnovených objektů. Například sem do milostovického pěchotního srubu, kam se můžete lehce dostat i městskou hromadnou dopravou z Opavy, autem pak odbočkou u Vlaštoviček ze silnice 11 anebo na kole cyklostezkou 6167 ve Zlatníkách.