Stáli jsme ve vstupní hale staré radnice a já měl pocit, jako kdybychom se nad Lincem vznášeli v letadle. Podlahu tu totiž tvoří jedna velká letecká fotografie města. Je složená ze 400 záběrů pořízených z dronu a poskládaných k sobě.

Vidíte na nich, jak velký je zdejší říční přístav na Dunaji, a železárny, které zaměstnávají 30 000 lidí. Kdo by však čekal, že Linec bude šedivé a nudné průmyslové město, ten by se pořádně spletl. Ne náhodou ho v roce 2009 vybrali za Evropské hlavní město kultury. A na kulturu v nejširším smyslu toho slova tady sázejí i do budoucna.

Je večer a rozsvícená pětiposchoďová budova Ars Electronica Center (AEC) mění barvy jako chameleon. Stojí na břehu Dunaje, a když se na ni podíváte z boku, připomíná vám její profil plovoucí loď. Její zářivý obraz se zrcadlově převrácený odráží na hladině řeky.

Zdánlivý paradox: muzeum budoucnosti

O AEC tu s lehkou nadsázkou mluví jako o muzeu budoucnosti. Mapuje vliv moderních technologií, zejména těch elektronických, na život lidí, ale také na kulturu i na umění. Spousta exponátů je interaktivních. Můžete si je vyzkoušet a hrát si s nimi.

Ars Electronica Center mění v noci neustále své barvy.

Ars Electronica Center mění v noci neustále své barvy.

FOTO: Jana V. Bendová, Právo

V jednom z oddělení dostala například jedna z návštěvnic na hlavu sondy. Snímaly aktivitu jejího mozku. Měla se uvolnit a soustředit, skoro jako kdyby meditovala. Před ní ležel na zemi malý dron. Byl umístěný v plastovém rámu, který připomínal míč. Jakmile se žena soustředila, vznesl se vzhůru. Hloubkou soustředění pak ovlivňovala to, jestli bude stoupat, klesat nebo úplně spadne. Výrobce tohoto zařízení teď pracuje na nové verzi dronu. Tu bude možné řídit myšlenkami nejen nahoru a dolů, ale do všech směrů.

V centru můžete klidně strávit celý den a pořád budete mít co objevovat. Ale mně připadal nejzajímavější prostor, který tu nazývají Deep Space.

Fascinující výlet do vesmíru

Sedím v projekčním sále, před sebou mám plátno velké 16 x 9 metrů a na nose speciální brýle. Pomáhají vytvořit při promítání filmů iluzi prostoru. Tohle svérázné kino je navíc výjimečné tím, že umožňuje projekce v mimořádně velkém rozlišení.

To zvyšuje působivost promítaných snímků. Typický je třeba film, který ukazuje obávanou sjezdovku Streif na Hahnenkammu v rakouském Kitzbühelu.

Sjezdař má kameru upevněnou na přilbě. Řítí se po trati jak lavina. Místy dosahuje rychlosti 160 km/h. V zatáčkách a na terénních zlomech, po kterých následují dlouhé skoky, se mi svírá žaludek, a při propadech dolů mi už dělá kotrmelce. Mám pocit, jako bych se po té trati řítil já sám. Tohle ale není nejpůsobivější snímek, který tu vidíme.

V tom nejsugestivnějším se totiž proletíme po naší sluneční soustavě a mezi hvězdami. Vydáme se skrze naši Galaxii a pak dál, až do Deep Space, tedy hlubokého kosmu. Iluze nekonečného prostoru je dokonalá. Připadá mi krásný, tajuplný i hrozivý. Mám dojem, jako kdybych proplouval ohromujícím chrámem kosmu v proskleném kosmickém korábu. A v tom obrovitém mezigalaktickém prostoru najednou cítíte, jak pomíjivá a tragikomická je pýcha lidí, jako iluzorních pánů tvorstva a přírody. Tenhle zážitek z Lince stál opravdu za to.

Projekce zeměkoule v Deep Space v Ars Electronica center

Projekce zeměkoule v Deep Space v Ars Electronica center

FOTO: Jana V. Bendová, Právo

Originální výstava

Poprvé v životě jsem se ocitl na půdě barokního kostela. Vystoupali jsme sem skrze výstavní sály Hornorakouského kulturního centra (OÖ Kulturquartier). Pak jsme prošli pod zvonicí a po dřevěné lávce oknem ve věži kostela ven, až na střechy domů v centru města. Tady pokračovala výstava Opojení výškami (Höhenrausch). Jejím ústředním tématem byla voda.

Zaujal mě mystický potok z modrých světel od Němce Mischi Kuballa, ale i několik set malých zurčících a jemně cinkajících nádob s vodou od Japonce Nela Akamatsu nebo stylizované čluny od jeho krajanky Chiharu Shioty. Stoupala z nich červená vlněná vlákna, která se u stropu sálu spojovala a proplétala do jednoho celku. Jako by představovala tisíce našich pocitů a myšlenek, které se v určité společnosti a době prolínají do jednoho společného osudu. Ať se nám to líbí, nebo ne.

Loďky symbolizující osudy lidí od Chiharu Shioty na výstavě Opojení výškami

Loďky symbolizující osudy lidí od Chiharu Shioty na výstavě Opojení výškami

FOTO: Jana V. Bendová, Právo

Nejoriginálnějším dílem byla vysoká dřevěná věž na střeše jednoho z domů. U ní se ve vzduchu vznášela na lanech stylizovaná plachetnice z kovu. Jako by symbolizovala naše sny a touhy, ale zároveň potřebu někde zakotvit. Na věž jsme mohli vyšplhat. Nabízela krásný pohled na město a jeho centrum. Autorem tohoto originálního díla byl ruský výtvarník a bývalý námořník Alexander Ponomarev.

Tuhle výstavu si užili i lidé, kteří nejsou znalci umění a nevnímají všechny významy vystavených děl. I oni měli stále na co koukat a řada věcí pro ně byla zážitkem.

V Linci najdete řadu dalších galerií a muzeí, včetně oceňovaného Uměleckého muzea Lentos. Ale také divadla, dokonce i hudební, a další kulturní instituce. Dvěstětisícový Linec svůj titul evropského města kultury nezískal náhodou.

Milovníky kuriózních zážitků zaujme návštěva říčního přístavu Mural Harbor. Sprejeři tu pomalovali šedivé průmyslové budovy víc než stovkou uměleckých graffiti. Tuhle svéráznou galerii pod širým nebem je možné projít s průvodcem pěšky nebo projet na lodi po vodě. A když budete mít chuť, můžete si sami vyzkoušet sprejování graffiti na cvičných stěnách. Instruktor vám ukáže jak.

V říčním přístavu Mural Harbor si můžete na cvičné ploše vyzkoušet grafiti.

V říčním přístavu Mural Harbor si můžete na cvičné ploše vyzkoušet grafiti.

FOTO: Jana V. Bendová, Právo

Kostel pro 20 000 lidí

Neuvěřitelných dvacet tisíc lidí se vejde do novogotického Mariendomu, který je největším kostelem v celém Rakousku. Ale ne nejvyšším. Rakousko-uherské úřady kdysi nařídily, že musí být o dva metry nižší než slavná katedrála svatého Štěpána ve Vídni.

Architekti to nakonec vyřešili šalamounsky: na vrchol věže Mariendomu umístili kříž. Ten ji o několik metrů prodloužil. Ale oficiálně zůstala vídeňská katedrála vyšší.
Přijít do tohoto impozantního prostoru na mši nebo třeba na koncert, které se tu také konají, je zážitek. Ve věži katedrály mají také místnost pro poustevníky, kde můžete týden meditovat o smyslu svého života. Bez elektroniky, alkoholu a dalších věcí. Jídlo vám sem nosí z restaurace.

Do novogotického kostela Mariendom se vejde neuvěřitelných 20 000 lidí.

Do novogotického kostela Mariendom se vejde neuvěřitelných 20 000 lidí.

FOTO: Jana V. Bendová, Právo

Zmrzlina proti stárnutí

Koho zajímají víc požitky než rozjímání, ten se může stavit na pěší zóně v cukrárně Jindrak na vyhlášený linecký dort (Linzer Torte). Anebo na pivo v proskleném baru Rooftop 7, na střeše hotelu Černý medvěd. Známý je rovněž Eisdieler, kde dělají výborné zmrzliny. Dal jsem si tu s přírodními antioxidanty proti stárnutí. Zatím se mi nezdá, že by nějak pronikavěji zafungovala.

Kdo to trochu přežene v populárních hospodách u Brucknerhausu nebo ve Stadtwerkstattu u Ars Electronica, může si zajít v centru do baru u Pepiho na pochoutku zdejších flamendrů: jemnou sekanou z vepřového plecka, bůčku a jater. Klidně i v pět ráno.

V Linci mi připadalo příjemné, že se člověk cítil v čistém a pěkně upraveném městě bezpečně i v noci, a prakticky kamkoliv v centru se dostal pěšky.

Většina zdejších památek je barokních nebo mladších, těch románských a středověkých tu moc nemají. V Praze se turisté chodí dívat na Pražský hrad z Karlova mostu, tady je zajímavější opačný pohled, od romantické lavičky vedle hradu pěkně z kopce dolů na město a na Dunaj, po kterém i po setmění jezdí zářící lodě. Budova hradu není nijak výrazná, po staletí sloužila panovníkům spíš jako náhradní útočiště, když začaly být události ve Vídni příliš bouřlivé.

Z Hlavního náměstí vyjíždíme moderní replikou staré tramvaje na kopec Pöstlingberg (539 metrů). Cestou míjíme elegantní vily bohatých lidí, ale také zoologickou zahradu. V té chovají sto třicet různých druhů zvířat. V některých výbězích se s nimi dokonce dostanete do bezprostředního kontaktu.

Na vršek Pöstlingberg jezdí repliky starých tramvají.

Na vršek Pöstlingberg jezdí repliky starých tramvají.

FOTO: Jana V. Bendová, Právo

Do Pohádkového světa

Na kopci mohou děti navštívit Pohádkový svět a svézt se skrze jeskyni vláčkem taženým drakem. Dospělým se asi bude nejvíc líbit zdejší vyhlídka, ze které vidíte do kraje, na řeku nebo na zámek nad ní.

Můžete si odsud všimnout i toho, kolik zeleně v Linci mají (zhruba 50 % rozlohy města). Zelené plochy tu nesmějí chemicky ošetřovat a trávu tady sekají v určitém režimu, aby zdejší včely měly dost pylu.

Ukázalo se totiž, že ty v Linci a okolí jsou mnohem zdravější a mají navíc lepší med než ty ze zemědělských oblastí, kde chemikálie používají.

Místní med můžete ostatně ochutnat a koupit si ho ve specializované prodejně na pěší zóně. I tenhle detail říká něco o kvalitě života ve městě.