Ski Center Latemar je lyžařské středisko, které spojuje hned dvě provincie na severu Itálie, Jižní Tyrolsko a Trentino. Náš cíl je ve výšce 2671 metrů nad mořem, u chaty Torre di Pisa, kde budeme i nocovat, vyrážíme gondolkou z trentinské strany. Její stanice je vedle parkoviště jen pár metrů nad obcí Predazzo ve Val di Fiemme. Přestupujeme na sedačkovou lanovku a v 2200 metrech se už musíme spoléhat jen na vlastní nohy.

Na výstup jsme řádně připravení, kromě nezbytných věcí na přespání si neseme na zádech i dost pití, na poslední chvíli vmáčknu do kapsy zbytek českého řízku. Pevné boty a trekové hole jsou samozřejmostí.

Průchod Latemarem je místy obtížnější.

Průchod Latemarem je místy obtížnější.

FOTO: Roman Mašín, Právo

Cesta je zpočátku krásně široká, vysypaná jemnými kamínky. Potkáváme na ní dokonce rodiny s kočárky. První půlhodina šlapání je tak příjemná, problémy by měl vzhledem k tomu, že stále mírně stoupáme, snad jen ten, kdo opravdu špatně chodí. Ani netrénovaná těla netrpí. Zatím.

„Teď jsme v Dolomitech, které mají základ vápencový, naproti je pohoří Lagorai, jež patří k italským Alpám s vulkanickým původem. Jak se horniny mísí, uvidíte i na některých místech výš, “ říká nám náš horský průvodce Giancarlo, když nám ukazuje úchvatná panoramata. Pod námi se rozprostírají jednotlivá údolí, vidíme i konec lanovky, odkud jsme vyšli. A je tu první rozcestí.

Pozná se jednoduše, uměle vytvořené odpočívadlo, které je poslední zastávkou na naučné stezce pro děti, jež začíná o pár kilometrů dál na jihotyrolské straně, tvoří kamenné sloupky. Na jednom jsou i karty s vyobrazenou faunou a flórou Latemaru.

Prodejná vrána

Je pozdě odpoledne, zdá se, že budeme jedni z posledních návštěvníků cesty s číslem 516. Toho hned využije drzá vrána, která na nás začne nalétávat. Ale za řízek nám také zapózuje na fotku jen kousek od otevřené dlaně s nastaveným soustem.
Na křižovatce opouštíme pevnou cestu, ta dál pokračuje jako dvaadvacítka, a dále jdeme znovu po cestě s číslem 516. Cesta už tu vlastně žádná není, mezi kameny a sutí hledáme pevnou oporu pro nohy. Občas se objeví z klád vytvořené schodiště, můžeme se chytit i dřevěného zábradlí. K drsné ferratě, na niž se smí jen s horolezeckým vybavením, má ale výstup daleko.

Giancarlo nám přesto na některých místech radí, kde je lepší se chytit výstupku ve skále, kam správně šlápnout a kde je nejjednodušší sestoupit pozpátku.

Blíží se osmá hodina, v Predazzu už stín z okolních hor nastolil večer, ale my pořád jdeme v hřejivých slunečních paprscích.

Štíty Dolomit se začínají barvit do růžova. Rifugio Torre di Pisa, chata, do níž směřujeme, už konečně není jen tečka v dáli, zdoláme posledních pár metrů po kamenné plotně a stojíme na dřevěné terase s nádherným výhledem na všechny světové strany, nechybí ani ikonický ledovec Marmolada (3343).

Při cestě k chatě Torre di Pisa je možné se občerstvit v chatě Passo Feudo.

Při cestě k chatě Torre di Pisa je možné se občerstvit v chatě Passo Feudo.

FOTO: Roman Mašín, Právo

Nocleh ve věži v Pise

Chatu, která se jmenuje podle jedné zdejší nakloněné vápencové homole připomínající šikmou věž v Pise, začal stavět v minulém století otec současného majitele. Chtěl se do míst, kam nevede žádná cesta, odstěhovat natrvalo.

Bydlení určené původně jen pro rodinu se brzy stalo vyhledávaným turistickým cílem, kde se podávalo jídlo a pití, nakonec se dalo i v jednoduchém přístěnku bivakovat.

Dnes dostala původní budova patro navíc a vyspí se tu až 36 lidí. Z kohoutků v umyvadlech teče teplá voda, jen za sprchu se musí platit pět eur. „Není tu žádný přívod vody, všechno vozí lanovka, a když prší, chytá se dešťová voda do obrovské nádrže. Kdo se chce napít, musí si koupit balenou vodu,“ vysvětluje nám průvodce.

V chatě je útulno, oheň v kamnech plápolá, na stůl se servíruje tříchodové menu. Jako první těstoviny, následuje maso s nezbytnou polentou, kukuřičnou kaší, a po fyzické námaze v minulých hodinách máme v žaludku místo i na štrúdl. Teď už nás čeká jenom noc ve voňavých peřinách.

Stezka pro kamzíky

Ráno vstáváme brzy a vydáváme se na zpáteční cestu. Nepůjdeme po té co včera, vypravíme se tam, kde mají svoje stanoviště kamzíci, tady se jim říká camoscio, a projdeme skrz Latemar.

Na kamzičí stezce

Na kamzičí stezce

FOTO: Roman Mašín, Právo

Okruh je na mapě značen modře, číslo 18 se mění ve dvaadvacítku, jdeme hlavně mezi sutí, šplháme po hladkém kamení, míjíme sněhová pole. Původně bílá, teď našedivělá pokrývka nám dokonce zahradí cestu v nejkrásnějším místě, kde se k nám špičky pohoří Latemar hrozivě sklánějí. Díky slunci je vše v lehce mlžném oparu a atmosféra je rázem mnohem přívětivější.

Tady potkáváme první turisty, kteří jdou z druhé strany, z Jižního Tyrolska. Zatímco oni stoupají, my začínáme pomalu klesat, čeká nás dvouhodinový sestup a kolena bolí i ty nejmladší a nejtrénovanější z nás.

Konečně se úzká klikatá cesta změní v široký příjezd k lanovce v jihotyrolské provincii, kde začíná i naučná stezka. Už to vypadá, že budeme jen šlapat po vrstevnici. Omyl, další hodinu jdeme zase do kopce, až se dostáváme na rozcestí, odkud jsme včera večer zamířili na chatu Torre di Pisa. Krátký sešup a jsme v dnešním cíli, v Rifugio Passo Feudo. Máme za sebou výlet, který trval čtyři a půl hodiny, a určitě stál za to i díky úchvatné přírodě.

Na skále těsně pod chatou Torre di Pisa s výhledem do údolí Fiemme.

Na skále těsně pod chatou Torre di Pisa s výhledem do údolí Fiemme.

FOTO: Roman Mašín, Právo

Druhý den měníme cíl výletu i způsob, jak se k němu dostat. Údolí Venegia, odkud je nádherný výhled na masiv Pale di San Martino, projedeme na elektrokole.

Průjezd kolem pohoří Pale di San Martino do průsmyku Passo Rolle.

Průjezd kolem pohoří Pale di San Martino do průsmyku Passo Rolle.

FOTO: Roman Mašín, Právo

Počasí nám opět přeje, slunce svítí, ale nespaluje, cesta je široká, převýšení jen mírná, času je dost, tak se můžeme stavit na chatě Malga Venegiota na kávu a ochutnávku domácího jogurtu.

Údolí Venegia se dá projet i na elektrokole.

Údolí Venegia se dá projet i na elektrokole.

FOTO: Roman Mašín, Právo

Po několika dalších minutách se před námi otevírají kvetoucí louky s poházenými kamennými útvary, za osamělými borovicemi se skrývá i malá kaplička s křížem. Právě kvete vřes a o kus výš jsou i vzácné horské, rudě zbarvené rododendrony.

Špičky Pale di San Martino obkružující zelené louky vypadají jako namalovaná kulisa. Zdá se, že stačí jen natáhnout ruku a dotknout se vrcholků. Poslední hromadné focení u rozcestníku a musíme pěkně šlápnout do pedálů, abychom se přehoupli do dalšího průsmyku, Passo Rolle. Odtud už budeme jen sjíždět. Zpět do Predazza je to na kole po silnici půl hodiny.

Ale ještě nás čeká oběd v chatě Capanna Cervino ve výšce 2084 metrů s výbornou domácí kuchyní. Ke zvěřinovému guláši si dáváme jak místní pivo, tak třeba bezovou limonádu, na jejíž další várku zrovna majitelka zamíchala potřebné ingredience.

Nakrájí devět celých nestříkaných citrónů, naloží je spolu s patnácti květy bezu do jednoho litru vody do velké zavařovací láhve a vše nechá patnáct dní bobtnat na teplém místě.

Občas hmotu promíchá, poté tekutinu přefiltruje, přidá tři kilogramy cukru a litr bílého vína. Vše svaří a vzniklým sirupem plní připravené sklenice. Jednoduché a výborné. Jako celé Val di Fiemme.

Speck

Speck

FOTO: Roman Mašín, Právo

Plněné taštičky

Plněné taštičky

FOTO: Roman Mašín, Právo

Sýrárna v Cavalese

Sýrárna v Cavalese

FOTO: Roman Mašín, Právo

Kde se najíst
Pokud jde o to, kde se dobře najíst, určitě neprohloupíte na žádné horské chatě v horách nebo v tradiční restauraci. Jsme v horách, proto se jí hodně zvěřiny, kukuřičná kaše polenta samotná, s houbami, zapečená se sýrem nebo s klobásou, plněné taštičky.
Podává se salát, květák, rajčata, podle toho, co je zrovna zralé. Na lehké saláty jako někde v jižní Itálii zapomeňte.
Sezónní zeleninu prodává přímo z polí a záhonů v pondělí a ve čtvrtek např. družstvo Terre Altre v Masi di Cavalese.
Ve Val di Fiemme se dělá i vynikající špek (speck), je to nejlepší zauzená a sušená šunka s lehounkým tukovým krytím. Vynikající kousky nabízí třeba řeznictví a uzenářství Dagostin v krámku ve Vareně.
Všude se chovají krávy, údolí je proslavené i svými stády koz, které se ve strmém terénu dokážou lépe udržet a v poklidu se pást. Jejich mléko zpracovávají místní sýrárny.
Caseficio Sociale v Cavalese dělá třeba skvělou Trentingranu, vynikající je i Puzzone di Moena, smraďoch z Moeny, jehož kůrka je tak aromatická jako naše syrečky. Pravidelně se tu pořádají prohlídky pro návštěvníky.
Na exkurzi máte slevu díky kartě Trentino Guest Card, kterou dostanete v místě ubytování. Mimo jiné se s ní svezete místní dopravou po celém Trentinu zdarma.