Článek
Kdy a za jakých okolností se vám v hlavě zrodila myšlenka odjet natrvalo do Ugandy?
S manželem jsme oba pracovali v hotelnictví. Dlouhé každodenní směny a různé dny volna zapříčinily, že jsme se navzájem pořádně nevídali. V dnešní době moderních technologií a rychlého životního stylu jsme společně došli k závěru, že potřebujeme změnu a rozhodli jsme se, že budeme pomáhat lidem, kteří to potřebují. Vloni jsme vše, co jsme měli, prodali a vydali se do Ugandy. Stačil nám měsíc, abychom věděli, že toto místo bude naší další životní destinací.
Co na to říkala vaše rodina?
Manžel pochází ze Skotska a dle mého názoru jsou lidé ve Velké Británii obecně zcestovalejší, mají více zkušeností s dobrovolnickou činností i online sbírkami. Studenti tamních středních škol také jezdí do zemí třetího světa na exkurze. Jeho rodičům proto náš odjezd dával smysl. Podpory jsme se dočkali i od mé matky, která je na mé straně, ať se rozhodnu pro cokoliv. Můj otec to však nesl v začátcích těžce. Nedokázal pochopit, proč se chceme vzdát toho, co jsme si za poslední roky vybudovali. Trvalo mu delší dobu, než vše zpracoval. Bylo to ale i tím, že o nás měl strach. Spousta lidí má bohužel zkreslené představy o tom, jak to v zemích, jako je Uganda, reálně funguje.
Příprava jídla probíhá v ugandské vesnici za zcela jiných podmínek, než jsme zvyklí.
Proč jste se rozhodla pomáhat zrovna v zemi, kterou by většina Čechů nedokázala správně zakreslit do mapy? Charitativní činnost v Česku by vás nenaplňovala?
Určitě by mě naplňovala charitativní činnost kdekoliv na světě. Nicméně když navštívíte Ugandu, kde je na rozdíl od Česka i Skotska zpoplatněná školní výuka i lékařská péče, děti bez rodin jsou zanechány napospas tvrdým životním podmínkám, svobodné matky nemají nárok na žádné benefity a u většiny rodin činí denní příjem v přepočtu 30 korun, dotkne se vás to. V Ugandě je zároveň nejvyšší nezaměstnanost a základní vzdělání zde dokončí jen jeden ze čtyř mladistvých. Tohle všechno nás tvrdě zasáhlo a otevřelo nám to oči. Spousta zdejších dětí má neskutečný potenciál, který bohužel nemohou rozvíjet. Přitom by za to, aby mohly chodit do školy, daly cokoliv.
Na jaké bázi vaše charitativní organizace funguje?
Základním pilířem je pro nás vzdělání. Věříme, že právě díky němu můžeme změnit zdejší kvalitu života a umožnit mladé populaci získat znalosti a dovednosti, které budou moci v budoucnu uplatnit. Máme charitativní účet, z něhož jsou veškeré finance použity na dokončení základní školy ve vesnici Lusanja. Ta je momentálně v hrubých základech, bez jakýchkoliv dveří i oken. V současné době hledáme také sponzory, díky nimž budeme schopni pokrýt platy učitelů a dětem podávat každý den jídlo. Zájemci mají rovněž možnost podpořit jednotlivé děti v programu adopce na dálku a v neposlední řadě může kdokoliv přijet a být součástí našeho týmu.
Dana Matějů se svým manželem Johnnym před školou ve vesnici Lusanja.
V čem konkrétně taková pomoc dítěti pomůže? Můžete se podělit s konkrétním příběhem?
Většina ugandských rodičů je nezaměstnaná, a děti tudíž nemají možnost dosáhnout základního vzdělání. Adopce na dálku dítěti umožní vzdělávat se v jeho přirozeném prostředí, díky čemuž bude mít následně větší šanci získat zaměstnání. Vzdělané dítě navíc může své znalosti sdílet s celou rodinou a komunitou, ve které žije. Příkladem může být třeba chlapec Mafio, který byl týrán svým otcem. Sekal ho sekyrkou a polil mu nohy horkou vodou. Sponzor mu uhradil léčbu a nyní je chlapec díky souhlasu matky ubytován ve škole, kde se může soustředit na lepší školní výsledky.
Škola nemá dveře ani okna, výuce to však v ničem nebrání.
Zmínila jste, že klíčem k lepší budoucnosti je poskytnutí řádného vzdělání. Jaké jsou podle vás v ugandském školství největší problémy?
Uganda je známá rozsáhlou korupcí, ať už v jakékoliv vrstvě. Školy se tady stávají čím dál častěji byznysem. Ve velkých městech jako Kampala či Entebbe můžete za školné zaplatit více než šest tisíc korun za tři měsíce. V naší oblasti se setkáváme se spoustou případů, kdy je pro rodiče nevýhodné poslat dítě do školy a raději ho využijí jako pomocnou sílu třeba na poli. V zemi operují také školy financované vládou, nicméně ve většině případech je kvalita výuky na nízké úrovni. Učitelé nemusejí mít vysokoškolské vzdělání, stačí jim dvouletý kurz, kde se naučí základní osnovy. Děti pak ve škole opakují po učiteli, ale chybí jim logické myšlení, což se snažíme změnit tím, že je do výuky neustále zapojujeme.
Dana s Johnnym se snaží děti do výuky co možná nejvíce zapojit.
Jak je vaše škola členěná a jaké předměty se v ní vyučují?
Uganda je bývalou britskou kolonií, školní systém je tak naprosto totožný jako v Británii. Máme tři třídy pro děti předškolního věku, které fungují jako školka a sedm tříd na základní škole. Mezi hlavní předměty, které se musejí striktně dodržovat, patří čtení, psaní, společenské vědy, přírodní vědy, angličtina, náboženská výchova, dějepis, zeměpis a tělesná výchova. V osnovách ve větších městech můžete najít také hudební a výtvarnou výchovu, plavání, taneční a mnohé další předměty. My se dětem snažíme rozšířit obzory rovněž různými mimoškolními aktivitami. Každou sobotu máme například sportovní den, kdy chlapci hrají fotbal a děvčata netball. S chlapci jsme minulý měsíc založili fotbalový tým, který nedávno vyhrál školní turnaj. Slovy nejde popsat, jakou jim udělalo radost, když jeden ze sponzorů daroval charitě fotbalové dresy, v nichž následně mohli hrát.
Chlapci hrají ve vesnici každou sobotu fotbal.
Váš život se musel po přesunu do Ugandy v mnohém změnit, v čem vnímáte nejzásadnější rozdíly a co vám nejvíce chybí?
Musím říct, že mi zde nechybí téměř nic. Jedná se o maličkosti, na které si člověk zvykne. Ovoce a zeleninu kupujeme na místních trzích, kde je vše čerstvé a cenově dostupné. Máme známého řezníka, který nám poskytuje čerstvé maso a sousedku, která nám pro změnu nosí čerstvé mléko. Na velký nákup jezdíme jednou za měsíc do hlavního města Kampaly, které je od nás vzdálené zhruba dvě hodiny. Pravdou je, že nám začíná chybět teplá voda. Sprchujeme se ve studené a někdy je to boj, ale zvykáme si. Věřím, že za pár měsíců mi začne chybět také pračka. Zatím žádnou nemáme a pořídit si ji ani neplánujeme, takže vše peru ručně na valše, jako to dělávala moje matka před dvaceti lety.
Pračku Dana v Ugandě nemá, veškeré oblečení tak myje ručně.
Jací jsou ugandští lidé a jak vás ve vesnici vnímají?
Lidem v okolí chvíli trvalo, než si na nás zvykli. Nejspíš si říkali, co chceme v takovém zapadákově. Po pouhých třech měsících už nás ale každý na ulici zastavuje, děti nám nosí jako poděkování za pomoc v komunitě avokáda, a když potřebujeme s čímkoliv pomoct my, všichni nám rádi vyhoví. Cítíme se tu velmi bezpečně, a to jak za všedního dne, tak i při procházkách večer.
Pro Čechy organizujete do Ugandy výlety. Na co byste nalákala někoho, kdo o zemi neví zhola nic a vůči africkým zemím má předsudky?
Spousta lidí má z Ugandy obavy, my v ní naopak vidíme nová dobrodružství. Teď se nebavíme o dvoutýdenní dovolené s cestovní kanceláří, ale o té pravé Africe. V Ugandě je spousta safari parků, návštěvníci se pak mohou dokonce vydat na cestu po stopách horských goril, které jsou zde velmi populární. Uganda dokáže být nevyzpytatelná a zákeřná, na druhou stranu ale také neodolatelná a úchvatná, a to především díky místním lidem. Lákala bych tedy určitě na pohostinnost lidí a na zdejší kulturu.
Kdyby měla Dana lidi do Ugandy na něco nalákat, byla by to zcela jistě srdečnost tamních lidí.
Jaká jsou v Ugandě bezpečnostní rizika?
Neřekla bych, že jsou tady bezpečnostní rizika jiná než v jakékoliv jiné zemi. Pokud respektujete místní kulturu a lidi kolem sebe, nemůže se vám nic stát. Jsou zde samozřejmě riziková místa jako například hranice s Kongem, kde určitá nebezpečí hrozí. Opatrní tady musíte být v pozdních hodinách, ale to platí pro všechny země. Okrást vás v noci mohou kdekoliv na světě. Je smutné, že bezpečnost je pro spoustu turistů hlavním důvodem, proč Ugandu nenavštívit. Upřímně se tady cítíme bezpečněji než v Glasgow.
Jaká zdravotní opatření jsou před návštěvou Ugandy nezbytná?
Když jsme letěli do Ugandy poprvé, měli jsme očkovaní pouze na žlutou zimnici, které je povinné. V případě kratšího výjezdu je asi vhodné brát prášky proti malárii. Při pobytu, který je delší než dva měsíce, se to ale nedoporučuje. Tělo je schopné si na místní prostředí postupně zvyknout a rychle se adaptovat. Doporučená jsou samozřejmě i další očkování na žloutenky všeho typu, břišní tyfus, tetanus, tuberkulózu či vzteklinu, plánujete-li pracovat se zvířaty.
Chlapci získali díky charitě fotbalové dresy, jejich radost byla prý nepopsatelná.
Vaše organizace je nezisková, co vás tedy živí?
Po první návštěvě Ugandy jsme věděli, že se vrátíme zpět, jen jsme netušili kdy a za jakých podmínek. Věděli jsme jen, že musíme na cestu zajistit finance. Vloni v srpnu jsme udělali nejtěžší rozhodnutí v životě. Založili jsme charitativní organizaci a ve stejnou dobu se přestěhovali k rodičům, abychom ušetřili na bydlení. Stanovili jsme si finanční rozpočet a pracovali šest dnů v týdnu, dokud jsme na něj nedosáhli. Tyto finance nyní využíváme na nájem, jídlo a benzín. Po celý rok k nám jezdí dobrovolníci, kteří se s námi rádi dělí o pronájem a služby. Věříme, že v budoucnu se najdou sponzoři, kteří by náš pobyt z části financovali, abychom mohli s naší činností pokračovat.