Vychutnat si Sydney během pouhých tří dnů, které jsme na celou návštěvu měli my, a sžít se s místní atmosférou je prakticky nemožné. Typický Australan totiž nikam nespěchá a mnohem raději odpočívá u kávy nebo na pláži.

Srdcem města je známá Opera, která se společně s Harbour Bridge stala nejvýraznějším symbolem Austrálie. Při návrhu Sydney Opera House se její architekt v polovině minulého století nemohl inspirovat ničím typičtějším než plachtami a listy palem.

Povrch stavby tvoří přes milión bílých kachlíků, které během různých festivalů ožívají nejrozmanitějšími barvami. Pohled na Operu uchvacuje ze všech stran, my jsme si ho vychutnávali hlavně během pikniku v blízké botanické zahradě.

Austrálie je rájem surfařů.

Austrálie je rájem surfařů.

FOTO: Profimedia.cz

Druhá nejvýraznější konstrukce města leží jen pár kroků od Opery. Most Harbour Bridge, z něhož se každoročně pořádá silvestrovský ohňostroj, nabízí úžasné výhledy na záliv, i když přes něj jen přecházíte.

Ti odvážnější mohou vyrazit s místní agenturou pro mnohem intenzívnější zážitek a vyšplhat až na ocelový vrchol.

Z centra rovnou na pláž

V Sydney se doslova snoubí tep velkoměsta s nádhernou krajinou. Jen pár minut od samotného centra začíná šestikilometrová Coastal Walk, na které zapomenete, že se nacházíte v nejrušnějším městě světa.

Cesta začíná na slavné Bondi Beach a vede podél rozmanitého pobřeží plného pláží i nádherných vyhlídek.

Nejslavnější pláží Sydney je Bondi Beach.

Nejslavnější pláží Sydney je Bondi Beach.

FOTO: Profimedia.cz

Nejoblíbenější cukrárnou ve městě je Gelato Messina.

Nejoblíbenější cukrárnou ve městě je Gelato Messina.

FOTO: Profimedia.cz

Ačkoliv je Bondi Beach jednou z nejlepších pláží světa, kvůli vlnám ji ocení hlavně surfaři. Případným plavcům varovné nápisy doporučují, aby se nepohybovali za červenožlutými vlajkami. Není se čemu divit, když i v této „nejbezpečnější“ zóně vás silné proudy stahují nemilosrdně hlouběji do moře.

Po cestě do cílové Coogee Beach potkáme kromě turistů i spoustu běžců. Většina Australanů zvládá svou dávku pohybu ráno před odchodem do práce. Vedle běhání, fotbalu a cyklistiky patří k nejoblíbenějším sportům samozřejmě surfování.

I my jsme si vyzkoušeli chytat vlny a rychle jsme pochopili, co je na téhle aktivitě tak návykové. Ačkoliv postavit se na prkno je pořádně náročný úkol, odměnou je člověku nezapomenutelný pocit, když si na okamžik podmaní moře.

Melbourne – město kávy, sportu i bohémů

Druhé největší město Austrálie je úplně jiné. Odráží v sobě evropský kolorit tak silně, až zapomenete, že se nacházíte na jiném kontinentu. Melbourne nemá žádné výrazné stavby, o kterých by se psalo v turistických průvodcích tak jako o Opeře. Přesto je každá jeho budova architektonickým skvostem.

Dopravit se ze Sydney do Melbourne můžete různými způsoby, ten nejčastější je samozřejmě letadlo, protože domácí lety jsou levné a rychlé. My jsme se tam vypravili vlakem, noční jízda trvala deset hodin.

O Melbourne se říká, že se tam v jednom dni vystřídají čtyři roční období. Takže ani my jsme nic neponechali náhodě a do tašek přibalili jak opalovací krémy, tak deštníky. A dobře jsme udělali.

Centrum veškerého dění v Melbourne je Federation Square.

Centrum veškerého dění v Melbourne je Federation Square.

FOTO: Profimedia.cz

Prohlídku jsme zahájili na Federation Square, centru všeho dění i setkávání, a přidali se k bezplatné exkurzi náměstí. Protože v Melbourne zrovna probíhal festival komedie, náměstí se pravidelně plnilo umělci z celého světa. Přes rok se tu scházejí také fanoušci sportovních událostí, které se staly už nedílnou součástí tváře města.

Vždyť Melbourne bylo oficiálně vyhlášeno jako světové hlavní město sportu a mnoho Australanů považuje Melbourne Cricket Ground, kde se pořádají kriketové a fotbalové turnaje, za posvátné místo.

„Fed square“ je rovněž výborným útočištěm za deštivého dne, v jeho australském národním muzeu filmu, televize a digitální kultury (ACMI) totiž můžete sledovat filmy celý den. Kousek od náměstí se nachází i historická železniční stanice Flinders Street Station a vyhlídkový mrakodrap Eureka Skydeck s ohromujícími výhledy na město. Posledních deset pater je posázeno 24karátovým zlatem, proto vršek věže tak září.

Místní obyvatelé i návštěvníci tak mají stále na očích upomínku na zlaté časy města. Za svůj skokový rozvoj totiž Melbourne vděčí právě zlatu a horečce, která tady vypukla v polovině devatenáctého století. Vidina rychlého bohatství přilákala desetitisíce migrantů. Melbourne se dokonce na dvě desetiletí stalo hlavním městem Austrálie a dodnes je považováno za nejlepší město pro život.

Zbohatlíci i bohémové

Svou stopu zanechali zbohatlíci v části zvané St. Kilda. Kdysi šlo o luxusní čtvrť a vily tu opravdu připomínají malé soukromé hrady. Dnes je už ale St. Kilda spíše místem klidných procházek na pláži a bezplatného pozorování tučňáků.

Ulice Hosier Lane v Melbourne je turistickým lákadlem.

Ulice Hosier Lane v Melbourne je turistickým lákadlem.

FOTO: Profimedia.cz

Melbourne má však i svou odvrácenou tvář. Centrem se totiž line síť uliček s pouličním uměním a bohémskou atmosférou. Stěny domů jsou tu od shora dolů zaplněné graffiti a nabízejí výborné pozadí pro originální fotku.

Nejpopulárnější Hosier Lane si doslova žije vlastním životem, graffiti se tady totiž neustále mění. Nezapomenutelná je i ulice ACDC Lane, která nejen svým názvem a graffiti, ale i originálním rockovým barem Cherry vzdává čest hudebníkům.

Melbourne je město proslulé kávou a živou hudbou, která zní ze všech koutů. K posezení nás lákají stejně jako produkty kuchařského umění z celého světa. Na večeři nebo noční drink se rozhodně vyplatí vyrazit například do bohémské Brunswick Street, která je, stejně jako Newtown v Sydney, plná hipsterských barů a vintage obchodů.

Národní park Blue Mountains

Nějakých 80 kilometrů od Sydney se rozkládá jeden z nejoblíbenějších národních parků v Austrálii – Blue Mountains. Rozlehlý řetězec pískovcových hor je zapsaný na seznam světového dědictví UNESCO. Hned u první vyhlídky se pod námi otevřela nekonečná zalesněná propast s vystupujícími skalami a vodopády. Nachází se tady na sto druhů eukalyptů, díky nimž dostaly hory svůj název. Za horkých dní se z nich totiž vypařují oleje, které zahalují krajinu do modrého oparu.

Nejznámějším, ale také turisty přeplněným místem je Echo Point, nabízející výhled na impozantní skalní útvar Tři Sestry. Tyto vysoké úzké skály byly podle aboriginské legendy kdysi skutečnými sestrami, které zkameněly, když se snažily uniknout před nežádoucím sňatkem.

Stopy aboriginské kultury jsou ostatně k vidění v celém parku, původní obyvatelé dokonce ještě na některých místech žijí. Cestou po Modrých horách jsme si udělali zastávku ve stylovém městečku Leura, které nás svou architekturou ve stylu art deco, vintage obchody a anglickými zahradami zaneslo zpět do dvacátých let minulého století.

Na slavnou Great Ocean Road si rezervuje i několik dní.

Na slavnou Great Ocean Road si rezervuje i několik dní.

FOTO: Profimedia.cz

Své „za městem“ má také Melbourne. Tentokrát jsme se vydali na slavnou Great Ocean Road. Při jízdě autem je lepší si na ni vyčlenit několik dní, spousta agentur ale pořádá z Melbourne i jednodenní organizované výlety. Autobus nás vezl podél jižního pobřeží, lemovaného nejlepšími surfařskými lokalitami i eukalyptovými lesy plnými barevných papoušků a medvídků koala.

Že není radno tyto roztomilé líné medvídky podceňovat, jsme se přesvědčili v jenom z bývalých eukalyptových lesů. Teď po něm zbyly jen holé bílé stromy, které tato přemnožená zvířata spásla do posledního lístečku. Místní takovému úkazu říkají pro jeho děsivou atmosféru ghost forest neboli les duchů.

Obzvlášť za soumraku dostává Great Ocean Road neopakovatelné kouzlo.

Obzvlášť za soumraku dostává Great Ocean Road neopakovatelné kouzlo.

FOTO: Profimedia.cz

Hlavní atrakcí Great Ocean Road je nicméně Dvanáct apoštolů, což jsou skalní sloupy vystupující z moře. Jen pro pořádek – těchto vápencových útvarů nikdy dvanáct nebylo, momentálně jich lze napočítat sedm, ten osmý se v roce 2005 zřítil.

Na výstavbu 250 kilometrů dlouhé cesty byli po první světové válce najati vojáci. Za fyzicky velmi náročnou práci nedostávali zaplaceno, přesto s podmínkami souhlasili. Především proto, že chtěli po válce namísto ničení opět tvořit. Podle plánů měla stavba trvat jeden rok, cesta ale byla dokončena až za třináct let v roce 1932.