Samozřejmě, čerstvý nebožtík na svůj vlastní pohřeb opravdu nepomyslí. Ale ve městě je zkrátka pohřbívání do země zakázané. Regulace má ovšem jedno zcela logické vysvětlení. Většinu roku je zde natolik chladno a země tak promrzlá, že by se těla zakonzervovala a v zemi se nerozložila. Permafrost navíc často vytlačoval rakve k povrchu.

Když proto před více než sto lety v Longyearbyenu propukla chřipková epidemie, dohodli se radní, že pochovávání těl na místním hřbitově zatrhnou. Nakonec se ale používalo až do roku 1950.

Dnes je situace taková, že pokud ve městě někdo zemře, tělo se převeze na pevninskou část Norska, kde se pohřbí. Lidé mají možnost využít i kremace, která ale není příliš populární. Na pevninu jsou posláni také těžce nemocní lidé nebo ti, u kterých se čeká, že brzy zemřou. Tam pak stráví zbytek svých dní.

Vycházky jen s puškou

Tím ovšem výčet bizarních faktů nekončí. Populaci města totiž značně převyšuje populace ledních medvědů, která v okolí žije. A jelikož občas bývají hladoví, dostanou se do bezprostřední blízkosti domů. Snad každá domácnost v Longyearbyenu má proto pušku. Pokud sem ovšem zavítá neznalý turista, možná ho překvapí, že si obyvatelé městečka vyšli na procházku i se zbraní.

Živého ledního medvěda by se v tak bezprostřední blízkosti potkat nechtěli.

Živého ledního medvěda byste v tak bezprostřední blízkosti potkat nechtěli.

FOTO: Profimedia.cz

Milovníci koček by ve městě strádali, kromě umírání je tu totiž zakázané také vlastnit tato čtyřnohá stvoření. Špicberky jsou domovem mnoha arktických druhů ptactva a kočky představují jejich přirozené nepřátele, a tudíž ohrožení. V zájmu ochrany těchto opeřenců proto nejsou kočky povoleny jako domácí mazlíčci na celých ostrovech.

Špicberky se nacházejí v Severním ledovém oceánu a jsou nejsevernější částí Norska. V letních měsících je díky vlivu Golfského proudu západní pobřeží zcela bez ledu, a světe div se, na loukách kvetou i květiny. Na ostrovech se nachází také celá řada národních parků.