Réunion není typická exotická destinace, kam by létaly davy turistů vyhledávající překrásné pláže. Ty tu sice jsou, ale kvůli nebezpečí žraločích útoků je přístupný jen zlomek z nich — ty v chráněných lagunách. Proč je tedy Réunion tak populární? Milovníci trekingu a přírody se shodují, že pro aktivní cestovatele nemá Réunion konkurenci. Ač jste v exotickém prostředí, stále stojíte jednou nohou v Evropě. Platíte zde eurem a i roaming ve vašem telefonu je stejně drahý, jako kdybyste se procházeli po Champs Élysées.

Kostel v Salazie

Kostel v Salazie

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Ostrov, ležící jen nějakých 200 kilometrů od známějšího Mauricia, má tři základní okruhy či oblasti, kam se vyráží za túrami. Rozprostírají se do všech směrů od třítisícové vyhaslé sopky Piton des Neiges. Okruh Mafate je dostupný opravdu jen pěšky, Cilaos ukrývá horké prameny a Salazie oplývá fotogenickými vodopády. Co však nesmíme opomenout, je fakt, že právě okruh Salazie je srdcem kreolské kultury ostrova.

Hlad řeší dodo

Pokud vám bude někdo říkat, že právě oblast kolem Salazie je jednou z turisty nejvyhledávanějších oblastí na celém Réunionu, můžete zůstat v klidu. To totiž v místní řeči znamená, že párkrát do hodiny potkáte někoho s batohem. Tras a treků je tolik, že i v hlavní sezóně zde těsno rozhodně není. To i krásná a Evropě bližší Madeira trpí v některých částech roku pod návaly turistů v horách výrazně více. Na Réunionu si s turisty hlavu příliš nelámou.

Najít v horských městečkách v osm večer otevřenou restauraci, bývá mnohdy nelehký úkol. Pokud jste se nezásobili včas, budete muset věřit tomu, že hlad je převlečená žízeň, a v některé z náleven sprovodit ze světa pár místních piv. Těm místní kvůli nezaměnitelnému ptákovi na etiketě neřeknou jinak než dodo.

Pták dodo je na ostrově nepřehlédnutelný - díky místnímu pivovaru.

Pták dodo je na ostrově nepřehlédnutelný - díky místnímu pivovaru.

FOTO: Profimedia.cz

Jedním z nejzajímavějších míst kolem Salazie je kreolská vesnice Hell-Bourg, která leží zhruba devět kilometrů dál směrem do kopců. Název vesnice nenaznačuje, že máte namířeno do nějakého pekelného hradu, jak by se někomu mohlo zdát, ale míříte do Hellova města.

Anne Chrétien Louis de Hell byl francouzský admirál, který zde mezi lety 1838 a 1941 zastával funkci guvernéra. Namísto města tu najdete jen půvabnou kreolskou vesnici s barvitou historií.

Krajina z pohádky

Vesnice, která sloužila do roku 1948 jako lázeňský resort, ani nemohla být zasazena do fotogeničtější krajiny. Cesta ze Salazie vede do kopce a je tak klikatá, že nevelké autobusy místní veřejné dopravy musí do zatáček troubit. Řidiči jsou rádi, že se do nich vejdou pomocí protisměrného pruhu, a tak mají ruku na klaksonu opravdu často.

Když do Hell-Bourgu dojedete, odmění vás hned první pohled do jeho centra. Barevná stará kreolská sídla jsou obklopena zelenými horami, které působí, jako by byla vesnice centrem obřího přírodního amfiteátru. Není se co divit, že je Hell-Bourg považován za jednu z nejkrásnějších vesnic Francie.

Centrum vesničky Hell-Bourg

Centrum vesničky Hell-Bourg

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Na hlavním náměstí, které sestává vlastně jen z kašny a parkovacího místa pro tři automobily, se nachází turistické centrum. Místní pracovnice umí z angličtiny spíše základy, ale stačí to, aby dokázala člověka nasměrovat na zřejmě nejzajímavější místo v oblasti. Staré lázně, které fungovaly ještě před 70 lety. Nacházejí se jen nějakých 15 minut chůze od centra Hell-Bourgu a rozhodně stojí za návštěvu. Už jen kvůli působivému příběhu, který je obestírá.

Prameny našli při lovu

Vesnici založili černí otroci, kteří utekli z východního pobřeží ostrova do hor. Tehdy se datoval rok 1829. Oblast byla úrodná a jim se začalo dařit. Jen nějaké dva roky po založení vesnice našli při lovu hnědých koz termální prameny a odtud už nebylo daleko k tomu, aby se začalo pracovat na dalším rozvoji obce.

Zdejší železité termální vody měly teplotu kolem 32 stupňů a rychle si získaly dobré jméno. V roce 1852 tu vznikly lázně a své brány otevřel i první hotel. Od té chvíle se vesnici začalo dostávat ruchu, na který nebyla zvyklá.

Není těžké si představit, jak byly lázně idylické. Jejich příběh však může být varováním pro ostatní...

Není těžké si představit, jak byly lázně idylické. Jejich příběh však může být varováním pro ostatní...

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Některé obytné domy přestavěli na kasina. Vyrostly výstavné obytné vily, mnohé z nich stojí ve vesnici dodnes. Spolu s návštěvníky se tu až do počátku 20. století léčili i francouzští vojáci z blízkých kolonií Madagaskaru či Mauricia. Není však nebe bez obláčku.

Čistili lázně dynamitem

V roce 1920 teplota pramenů zničehonic poklesla. Aby přísun lázeňských hostů nezmizel, vyrobili místní sérii ohřívadel a kotlů a začali vodu ohřívat na teplotu, na kterou byli tamější hosté přivyklí. Jenže tím se začaly vytrácet některé léčivé účinky, které voda měla. Popularita lázní tak začala klesat.

Místní se pokusili prameny uvést do původního stavu a zkoušeli je vyčistit s pomocí dynamitu. To se však ukázalo jako špatná volba, když se lázně částečně zřítily a výbuchu padlo za oběť kasino. Trable nakonec definitivně „vyřešil“ až cyklón v roce 1948, jenž způsobil masívní sesuv půdy. Ten nejen na čas odřízl Hell-Bourg od zbytku ostrova, ale také pohřbil zdejší lázeňské snahy asi jednou provždy.

Pozůstatek lázní v Hell-Bourgu

Pozůstatek lázní v Hell-Bourgu

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Do lázní se sem už nejezdí, ale i pro jejich pozůstatky stojí Hell-Bourg za návštěvu. A i samotná vesnice je vskutku půvabná. Přes oběd jistě nevynechejte šanci ochutnat delikátní vanilkové kuře v restauraci Ti’chouchou. Zvenku nepříliš vábně vypadající podnik ukrývá nesmírně šikovné kuchaře, kteří umějí vykouzlit autentické kreolské pokrmy za rozumný peníz. Pokud chcete ochutnat, jak umějí na Réunionu do pokrmů zakomponovat své černé zlato, vanilku, jste tu na správném místě.