A opravdu jsme na konci světa, i když jen kousek od Bolzana, správního střediska provincie. Silnice všech pět zdejších obcí propojila až na konci šedesátých let 20. století. Díky tomu na místě, které patřilo až do roku 1916 k rakousko-uherské monarchii, a mluví se tu proto jak italsky, tak hlavně německy, není žádný průmysl devastující přírodu, a dokonce ani příliš rozvinutý průmysl turistický.

Trasy pro pěší

Ultental, jenž se táhne pod horskými masívy v délce čtyřiceti kilometrů, vyhledávají hlavně milovníci pěší turistiky. Je tu pro ně připraveno na 620 kilometrů značených tras, dojít se dá až na vrcholy přesahující tři tisíce metrů. Tuferspitz má 3099 metrů, Hasenohr 3257. Všude jsou chaty nabízející občerstvení, ale případné přenocování je třeba domluvit předem. Turisté se mohou při svém putování svézt sem tam i nějakou lanovkou.

Pro ty, kteří dávají přednost kratším úsekům a ještě se chtějí věnovat zlepšení své fyzické kondice při dynamické chůzi s holemi, jsou určeny takzvané Nordic walking parky. Jsou naplánované tak, aby začínaly i končily v jednotlivých obcích, měří od 4,5 do 10,5 kilometru a počítá se i s tím, že poutník své nohy osvěží kneippováním, kdy se bude bos procházet v korytu některého místního potoka.

Pohled do údolí

Pohled do údolí

FOTO: Roman Mašín

Ultentalská voda je proslavená, až do roku 1969 tady fungovaly lázně Mitterbad, kam jezdila jak rakouská císařovna Sissi, tak třeba mladý Otto von Bismarck, pozdější německý kancléř, nebo spisovatel Thomas Mann. V roce 1825 lázně navštívilo na dva tisíce hostů. Dnes jsou budovy vzdálené tři kilometry od obce St. Pankraz uzavřené a pomalu chátrají.

Přírodní divy

Krásy přírody je možné obdivovat i z míst nepříliš vzdálených od hlavní silnice. Konec světa začíná v St. Gertraudu, kde je od kostela nejkrásnější pohled do údolí, ale také tu u školy končí silnice. Jen kousek od centra obce je skupinka prastarých modřínů Urlärchen, obvod jejich kmenů dosahuje až osmi metrů a výška pětatřiceti.

Vodní mlýn

Vodní mlýn

FOTO: Roman Mašín

I když legenda tvrdí, že jsou dva tisíce let staré – když se jeden strom skácel v roce 1930 při bouřce, opravdu napočítali na jeho kmeni kolem 2200 letokruhů — moderní metody určily jejich stáří „jen“ na 850 let. Přesto jsou nejstaršími přežívajícími jehličnany v Evropě. V St. Gertraudu si můžete prohlédnout také obnovený vodní mlýn.

Pravěké modříny

Pravěké modříny

FOTO: Roman Mašín

I za další div může příroda. Když velká povodeň v roce 1882 úplně odnesla louku v St. Pankrazu, zachránil se pouze dům, který shodou náhod jeho majitel postavil na kameni. Tak Häusel am Stoan neboli domeček na kameni dodnes trůní na svém původním místě. Obhlížet se dá jen zvenku, jeho současní majitelé uvnitř dál žijí svým normálním životem.

Staré tradice

Tradice jsou ostatně přirozenou součástí života obyvatel Ultentalu. Krásným příkladem jsou třeba mladí manželé Birgit a Peter Gamperovi, kteří žijí v St. Gertraudu. On je vyučený truhlář, ona chodí pár dní v týdnu učit ruční práce do dívčí školy.

Jejich nový rodinný dům je samozřejmě hlavně dřevěný, ze starého, v němž ještě v přízemí přebývá tatínek Petera, vybudovali ubytování pro hosty zvané Oberhausgut. Samozřejmě vše je v něm moderní, ale dřevo má hlavní slovo – i televize je do něho zarámovaná.

Nejkrásnější je na renovovaném domku jeho střecha ze štípaných dřevěných šindelů. Aby neulétly, jsou zatížené kameny. Tak vypadá většina ultentalských domů. „Každý tu má kus lesa, dřevo není problém, jen šindele se musí po dvaceti letech vyměnit,“ říká Peter, který rozhodně odmítá tuhle dřevěnou krásu napouštět nějakým umělým lakem.

Dům na kameni

Dům na kameni

FOTO: Roman Mašín

V apartmánech Gamperových se dá v kuchyňce vařit, za vyzkoušení ale stojí i na dřevěném podnosu servírovaná domácí snídaně. Díky ní se dají objevit i tajemství zdejší kuchyně, která sází na vlastní zdroje: bylinkové čaje, domácí vajíčka, zauzenou a sušenou šunku zvanou speck, kterou na Oberhausgutu nejdřív pomalu udí ve stále fungující černé kuchyni a pak dlouho nechávají viset v suché místnosti v přízemí.

Domácí jsou i meruňkové a rybízové marmelády, jež drží pohromadě linecké cukroví, ale i jogurty z vlastního mléka, šťávy z bezových květů či doma pečený chléb.

Obyvatelé se tu roky museli spoléhat jen na to, co vzešlo z jejich šikovných rukou, dnes se o tuhle dovednost rádi podělí s návštěvníky, kteří nehledají ruch turistických středisek, ale klid a pohodu lidí žijících v souladu s přírodou.

Na celkovou kvalitu turistických služeb a všeho, co k tomu patří, dohlíží Rotter Hahn, Červený kohout. Je to sdružení podnikatelů, představitelů samosprávy, pracovníků v cestovním ruchu. V Jižním Tyrolsku dbá na to, aby veškeré služby – ubytování na statcích, farmářská produkce, nabídka hospod a obchodů – vycházely z regionálních zvláštností a tradic.