Mířím na jeden z nejkrásnějších podzimních treků Švýcarska, říkají mi to tu všichni. Hezčí je to tady prý už jen v červnu. Typickým poštovním autobusem dojíždím ze Scuolu do Val Minger. Pokud si představujete, že jde o nějakou krásnou horskou vesničku, která je branou do Švýcarského národního parku, pletete se. Inu, ona tu tedy ta brána je, ale to je také zcela všechno, co tu najdete. U brány jsou cedule, které ukazují, co vše se uvnitř parku dělat nemůže. Možná by bylo jednodušší informovat, co člověk může...

Tolik brusinek a nikdo je nesbírá. Ani nemůže...

Tolik brusinek a nikdo je nesbírá. Ani nemůže...

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Švýcarský národní park byl založen již v roce 1914. Rozkládá se ve výšce 1400 až 3173 m n.m. na ploše více než 170 kilometrů čtverečních. Ročně sem zavítá kolem 150 000 lidí, kteří musí respektovat zdejší přísná pravidla. Kdyby snad ne, pokuty by byly pro českého turistu svou výší takřka likvidační. Žádné scházení z cest, žádní psi (ani na vodítku), žádné sbírání rostlin, zvířat ani neživých objektů. Ano, ty brusinky budete muset vážně nechat na keříku. I když spadne strom, nechají ho tu ležet tak, jak spadl – příroda si s ním poradí.

Už samotný vstup do národního parku je působivý.

Už samotný vstup do národního parku je působivý.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

„Bude to krásná procházka. Máš parádní předpověď a je to jen nějakých 17 kilometrů. Na začátku tě bude čekat nějaké to převýšení, ale ten výhled za to bude stát, uvidíš,“ říká mi místní průvodce Marcus, který mi popisuje, že vzhledem k tomu, že se v parku nesmí spát (ani v autě na silnici u něj), tak jsou u turistů oblíbené několikadenní turistické balíčky. V jejich rámci lidé celý den chodí, pak přejedou do hotelu a další den vyjdou na další část trasy, zatímco jsou jejich batohy převezeny do dalšího ubytování.

Krajina stoupá během treku postupně vzhůru do kopce.

Krajina stoupá během treku postupně vzhůru do kopce.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Zní to prakticky, říkám si. A tak trochu u toho zapomínám, že časy, kdy jsem ušel stovky metrů převýšení bez zadýchání, už jsou nějaký ten pátek pryč. Vlastně si nejsem ani tak úplně jistý, že ty časy vůbec někdy existovaly.

Začátek cesty je však příjemný, pomalu stoupám odkvetlými loukami do kopce a zatím si ještě ani nepřipouštím hmotnost fotobatohu na zádech. Ano, to je něco, co se má brzy změnit. Zatím si to ještě s grácií vykračuji a kochám se nejen krásnými výhledy, ale také vzduchem, na který nejsou Pražanovy plíce zvyklé. Je tu nějak moc kyslíku – až se mi z toho motá hlava.

V parku můžete hrát zábavnou společenskou hru - najdi sviště.

V parku můžete hrát zábavnou společenskou hru - najdi sviště.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

„Grrr!“ Zastavím se v půlce kroku. Kdyby se v ten moment konala soutěž o nejstrnulejší postoj a výraz dohromady, s klidem bych strčil do kapsy i invalidního nihilistu. Trekové boty mi přimrzly k zemi a jen čekám, co bude dál. Ticho. Jen vítr se prohání v korunách stromů a padající listí nenápadně šustí. Musel jsem mít zřejmě jen nějaké slyš-GRRRR! Sakra. Může tu být medvěd? Zní to jako medvěd. Je to dva roky, co tu zaznamenali posledního. Stojím a přemýšlím, jak moc mám rád svůj život.

Děti „nebezpečí” rozklíčovaly lépe

Mohlo uběhnout cokoliv mezi dvěma a sedmatřiceti minutami, když kolem mě proběhly dvě malé holčičky se strhanou maminkou za zády. Ozvalo se to znovu. Dívenky se zachichotaly a znuděně zkonstatovaly, že je ten jelen docela daleko. Aha. Jelen. Sice už jsem slyšel, že jelen v říji může vydávat opravdu hluboké a zvláštní zvuky, imitaci medvěda jsem ale nečekal ani trochu. Pražák…

Když se vám naskytne tento pohled, máte vyhráno. Skoro.

Když se vám naskytne tento pohled, máte vyhráno. Skoro.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Po pěti kilometrech táhlého a docela únavného stoupání jsem si pozvolna přestal užívat okolní krásnou krajinu a soustředil jsem se na to, co jsem měl v nejbližším okolí kolem sebe. Lákavé brusinky všude okolo. Ach jo, to je za trest. Pak jsem ovšem postřehnul podivné pískání. Měl jsem za to, že učitelka některé ze skupin školáků svolává svou skupinu, ale pak jsem ho uviděl. Svišť utíkal nízkým porostem a pelášil si to co nejdál ode mě.

6_Poklidná cesta ze Sur il Foss do Taraspu klesá, či je po rovince.

Poklidná cesta ze Sur il Foss do Taraspu klesá, či je po rovince.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

I díky svištímu rozptýlení jsem mohl za krátkou chvíli s radostí zjistit, že se nacházím na nejvýše položeném místě celého treku - Sur il Foss, kde také končí hranice Švýcarského národního parku. Krásný panoramatický výhled do všech směrů je opravdu parádní odměnou. A ač cedule do Taraspu ukazuje ještě tři hodiny, nenechám se tím příliš nervovat. Přeci jen, už je to jen z kopce. A chvílemi pořádně ostrého.

Cíl cesty - Hrad v Taraspu

Cíl cesty - Hrad v Taraspu

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Cedule s orientačními časy ve Švýcarsku vyrábí zřejmě pro lidi křížené s gepardy. Jinak si moc neumím vysvětlit, jak jsem na pohodovém klesání mohl nabrat bezmála hodinu ztráty. Kolena už se po dlouhém klesání trochu ozývají a já nemůžu být šťastnější, když v dáli vidím hrad v Taraspu. Ten je působivý nejen z druhé strany, kde je vidět ve směru od železnice vedoucí do Scuolu, ale i z této, kdy se tyčí nad vesnicí Tarasp. Švýcarsko sice není zemí hradů, ale tento se doopravdy povedl...