Můžete mi popsat, co se dělo po havárii jaderné elektrárny Černobyl? Jak zasáhla katastrofa právě vaši vesnici?

Pamatuji si na tu noc velmi dobře. Viděl jsem kouř. Kouřový oblak. Nad reaktorem se blýskalo. Mezi sousedy se šuškalo, že se něco stalo na elektrárně. To víte, na vesnici se vše šíří docela rychle. Jenže oficiální informace chyběly. Teprve po pár dnech přijelo auto s úředníky a dostali jsme nějaké jódové pilulky.

Měli jste strach?

Nebáli jsme se, ale nebezpečí jsme dobře vnímali. Věřil jsem však, že je vše v pořádku. Důvěřoval jsem vládě. Pravda je, že od té doby mé tělo umí poznat radiaci. Neumím to popsat, ale prostě to vycítím.

Ivan Ivanovič Semenjuk u svého dávno nepojízdného automobilu.

Ivan Ivanovič Semenjuk u svého dávno nepojízdného automobilu

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Žijete tu se svou ženou v udržovaném domě obehnaném obrovskými zásobami naštípaného dříví. To však nemění nic na tom, že jste v opuštěné vesnici v zemi nikoho. Zvolil jste si poněkud nelehkou životní cestu, nezdá se vám?

Víte, to záleží, jak se na to díváte. Ano, není to jednoduchý život, ale my to tu prostě máme rádi a nechceme jinam. Elektřinu tu máme, voda je ze studny, v létě tu máme ovoce, zeleninu i dostatek hub.

Hub? Ty dobře absorbují radiaci. Nemáte z toho strach?

Podívejte se, když jsme se stěhovali zpět, obecně lidi často varovali, že v zóně nelze přežít déle než sedm let. Když se toho dožijeme, tak my tu budeme brzy už 30 let. Mám nemoci, ale ty jsou ze stáří, ne z radiace. Zóna je specifická. Jedno místo je hodně radioaktivní a o 20 metrů vedle není nic. My jsme tu v pohodě, máme tu menší radiaci, než je v centru Kyjeva.

Žijete tu ve vesnici sami?

Aktuálně tu jsem já, moje manželka a další dvě ženy. Ale ještě před deseti lety tu žilo nějakých sedm rodin. Před nehodou tu bylo určitě přes tisíc lidí.

Vesnice Paryšev leží od jaderné elektrárny Černobyl zhruba 18 kilometrů vzdušnou čarou.

Vesnice Paryšev leží od jaderné elektrárny Černobyl zhruba 18 kilometrů vzdušnou čarou.

FOTO: Mapy.cz

Takže se vás do Paryševa vracelo více?

Když se řešil možný návrat, byl jsem jakýmsi starostou naší oblasti. Jednoho podzimního večera jsem dostal příkaz, abych obešel všechny lidi z vesnice a jejího okolí. Měl jsem zjistit, zda mají zájem vrátit se. Říkali mi – jestli jdeš ty, tak jdeme také. Žil jsem s lidmi v harmonii a snažil se jim pomáhat. Lidé tu byli pro mě. Nechlubím se, ale bylo to tak.

A kolik lidí se tedy vracelo?

Nakonec se podepsali pod návrat všichni ti, kdo měli kam se vrátit. Chtělo se vracet celkem kolem tisíce lidí, ale nejen odsud, i z okolních vísek. Ale domy byly za tu dobu hodně shnilé a na jejich obnovení bylo třeba hodně práce. Jiné byly zcela stržené. Někteří to vzdali.

Z čeho jste opravy platil?

Dostávali jsme příspěvky na obnovu obydlí. Tehdy jsem pracoval zcela běžně 14 hodin denně, i více. Někdy klidně i 24 hodin v kuse. Peníze mi z toho všeho plynuly dobré, ale pracoval jsem bez ustání. Od osmi jsem pracoval a večer jsem šel na stráž. Mladí byli neskutečně drzí. Ve dne se koupali a v noci kradli seno.

Dům Ivana Ivanoviče Semenjuka ve vesnici Paryšev. Žije zde v těch nejzákladnějších podmínkách, ale je spokojený.

Dům Ivana Ivanoviče Semenjuka ve vesnici Paryšev. Žije zde v těch nejzákladnějších podmínkách, ale je spokojený.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Nepřemýšlel jste nad tím, že byste začal svůj život po havárii jinde?

Nepřemýšlel. Po návratu tu bylo vážně hodně práce. Jako hlídač této části zóny jsem pracoval dlouhá léta. Byl to jistý příjem a já si někde sem tam přivydělal 200, 300, či dokonce i 1000 rublů. Najednou jsem měl peníze na stavbu nového domu a koupi auta Záporožec.

To zní, jako kdybyste si tu žili svůj postapokalyptický sen, ale asi není vše tak růžové, ne?

Dříví zatím ještě štípat můžu, ale už to začíná jít špatně. Máme tu ale třeba mobilní telefon, kdyby byl nějaký problém. Průvodci a stráže mi sem tam přivezou něco navíc k jídlu nebo potřebné věci z obchodu. A samohonku (domácí pálenku – pozn. red.) si ještě vyrobit zvládnu – cukr, droždí a vodu mám. Tu máte, ochutnejte!

Už asi chápu. Nedostala vás odsud katastrofa v elektrárně, nedostane vás pryč zřejmě nic...

Narodil jsem se tu, dům postavil vlastníma rukama a také tu i zemřu a spočinu. Patřím sem.

Již jsme vydali
Tři dny do katastrofy: I Ukrajina má svou „Blanku” – černobylský sarkofág
Čtyři dny do katastrofy: Opuštěný Černobyl? Ale kdeže
Pět dní do katastrofy: Z očí pripjaťské panenky mrazí i 30 let poté 
Šest dní do katastrofy: Bylo gigantické Oko Moskvy slepé?
Sedm dní do katastrofy: Uvnitř třetího černobylského bloku. Souseda tichého zabijáka

Zítra vyjde: Žádné moře. Jejich hlavním cílem je radiace