Článek
Sterzing či též Vipiteno je nejsevernějším větším městem celé Itálie. Není tak divu, že zde tradice ďábelských čertů žije podobně jako v sousedním Rakousku. Krampus by měl být podle nordické mytologie synem bohyně podsvětí Hel. A přinejmenším vzhledově na to většina krampusů aspiruje více než dobře. Proč ale strašit děti démonickou postavou? Protože, divte se, děti na čerty čekají více než na nudného Mikuláše.
Žádné masky, straší obličej sám
V Jižním Tyrolsku krampusové nenosí masky, obličej si místo toho potírají směsí, která nápadně zavání po vyjetém oleji. Nechybí mocné paruky a obrovské rohy, díky kterým poznáte krampuse na značnou dálku. Černo-červená kombinace ďábla je všudypřítomná a nechybí ani na kožichu, kalhotách, botách či pásku. Vypadat co nejautentičtěji je pro krampuse věcí cti. Není divu, že se tento zvyk pomalu prodírá i do Čech. Postavy musí být uvěřitelné. A to ty jihotyrolské bez nejmenších pochyb jsou.
Jen samotná příprava kostýmů trvá zhruba hodinu. Čočky ďábelskému vzezření značně pomáhají.
„Letos nás vyrazí do ulic 23. Mikuláše máme tři, abychom se stihli dostat za všemi dětmi. První tým vyráží už ráno, aby se dostalo i na děti, které jsou třeba v nemocnicích. Samozřejmě, že každý chce dělat čerta, ale to je čest, na kterou se čeká mnoho let a někdy se ani nedočkáte. Nejdříve musíte pomáhat s organizací, poté můžete být Mikuláš a teprve pak se můžete stát krampusem. Je ale zvykem, že když se muž ožení a má dítě, nemůže už být nadále krampusem,” řekl Novinkám jeden ze Satanových služebníků, Michael Eisendle.
Malí následovníci
Hlavní částí slavnostního večera je průvod, jehož součástí jsou tři vozy, které vezou ďábelské propriety a několik ďáblů samotných. Touha být krampusem je nepřehlédnutelná a proto narazíte na zhruba desítku dětí oblečených přesně jako jejich dospělé vzory. Svými metlami mlátí ovšem jen jiné malé děti, které se jim připletou do cesty a provokují, podobně nekompromisně.
Maskování není jednoduché, na kůži obličeje nesmí zůstat jediné světlé místo.
„Jak to funguje, když kolem nich budu běhat s foťákem? Je to bezpečné?” ptám se nejistě pořadatele Josefa. „O foťák bych se nebál, ale rozhodně si vezmi oblečení, které můžeš hned po akci vyhodit, protože budeš od barvy, kterou po lidech matlají, špinavý úplně všude. Ohledně ran tě budou jistě šetřit, vidí, že kolem nich chodíš celý den,” dodává. A Michael s dalším krampusem se šibalským úsměvem pokyvují hlavou a dopíjí další číši červeného vína. Je půl dvanácté dopoledne.
Satanův štempl
Nedá mi to a zjišťuji, proč po lidech roztírají černou barvu. To je zvyk, který je specifický pro tuto oblast, protože v Rakousku ani Německu něco takového není běžné. „To je jakési gesto potupy, že si to člověk nechal do obličeje dát. Ďáblovo razítko, satanův štempl. Braňte se mu a schytáte jednu pořádnou metlou,” upřesňuje další krampus.
Hromadné focení čertů před tzv. Nocí krampusů (Krampusnacht)
Odpoledne je jakési čekání před bouří. Sem tam městem projede ďábelský vůz naložený několika čerty, což jednoduše poznáte nepříjemnou sirénou, kterou „Satanmobil” vydává. Kolem půl páté už v ulicích narážíte na první agresivnější čerty, kteří na lidi neustále vrčí a roztírají jim barvu po obličejích. Ulice se pozvolna plní a po celé hlavní ulici je rozprostřeno na dvacet tisíc lidí čekajících na pekelný průvod. Ten začíná krátce před půl sedmou.
Horor pro bojácné matky
Když spatříte průvod poprvé, zapřemýšlíte, zda Evropská unie vážně povolila tolik kouře a ohně v ulicích historického centra. Během vteřiny však tyto nesmyslné úvahy nahradí tendence začít se rozhlížet, kam byste se mohli před pekelníky schovat, až roztočí svůj ďábelský rej. Díky bohu na sebe strhávají pozornost místní náctiletí, kteří se chtějí vytáhnout před svými slečnami a vrstevníky. Čerty provokují a následně schytávají vydatnou nálož ran metlami a nestíhají ani uskakovat.
Dětský krampus střeží věčný pekelný oheň.
Na jednom z vozů je ďábel s ohněm střežící klec s dětmi, která jede hned za ním. Pohledy vyděšených matek, kterým čerti sebrali dítě a hodili jej do klece k ostatním ztraceným duším, jsou k nezaplacení. Děti si to užívají, starostlivé matky o poznání méně.
Všichni jsou si rovni
A zrovna když se sám pro sebe pousměju jedné úzkostlivé mamince, která má za to, že její dvanáctiletý démon nezvládne pár minut v pekelné kleci bez ní, zazní vzduchem svist metly a já bolestí jen polknu naprázdno. Ze strany ke mně přiběhl krampus, v jehož obličeji i přes silné maskování poznávám Michaelova kamaráda od oběda. „Peklo nedělá rozdíly!” procedí na mě skrz zuby, zasyčí, usměje se od ucha k uchu a poplácá mě po rameni. Tak dík.