Před více než 70 lety to tu vypadalo úplně jinak. Po příchodu amerických vojáků, kteří tu byli za 2. světové války rozmístěni, aby čelili případnému japonskému postupu, leguáni uprchli před ruchem a před psy a kočkami, které si vojáci přivezli.

Baltra je jedním ze 13 galapážských ostrovů ležících tisícovku kilometrů od pobřeží Ekvádoru. Zdejší želva sloní inspirovala britského přírodovědce Charlese Darwina k teorii o vývoji druhů.

Od konce války vymizeli plazi prehistorické podoby z tohoto ostrova na celá léta. Bylo dokonce zapotřebí, aby je biologové do této lokality znovu „vysadili“. Když se dnes některý takový živočich zatoulá na přistávací dráhu ve chvíli, kdy má přistát letadlo s turisty, chytí ho speciálně vyškolení zaměstnanci za ocas a přenesou na bezpečné místo.

Zóna prošla zásadní přeměnou. Baltra už není odkladištěm vojenského materiálu, kde ještě před nedávnem bylo možno najít nevybuchlé bomby. Tam, kde byla vojenská základna, je dnes to, co je považováno za jediné „zelené“ letiště na světě.

„Na místě, kde byla armáda a vojenské letouny, jsme vytvořili stoprocentně ekologické letiště,“ prohlašuje Ezequiel Barrenechea, prezident argentinské společnosti Corporación América, která získala koncesi na letiště pojmenované Seymourovo na počest britského lorda žijícího v 18. století.

Stavět na Galapágách není hračka

Až do roku 2011 tvořila letiště, jedno ze tří na Galapágách, klasická budova ztracená v přírodě. Onoho roku začala jeho přeměna. Stovky dělníků 15 měsíců komplex demontovaly a pak místo kovu použily dřevo a další recyklovatelné materiály. Za 40 miliónů dolarů (v přepočtu za asi jednu miliardu korun) tak vzniklo letiště, několikrát oceněné za harmonický vztah s výjimečným prostředím, které leží v přírodní rezervaci, jež skrývá výjimečné druhy vyhlížející jako z jiné doby, včetně želv sloních a leguánů všech barev.

„Stavět na Galapágách je samo o sobě velmi obtížné, protože se všechno musí přepravovat lodí, ale stavět podle zásad trvale udržitelného rozvoje je ještě komplikovanější. Jde tedy o významný inženýrský úspěch,“ vysvětluje Ezequiel Barrenechea.

A úsilí se vyplatilo: letištní budova, uvedená do provozu v březnu 2013, obdržela už v roce 2014 nejvyšší existující certifikát za trvalé konstrukce Lee Gold udělovaný Americkou radou pro šetrné budovy (USGBC). Jde dosud o jediné letiště, které takové ocenění získalo. Předtím bylo uděleno jen rozšířenému terminálu letiště v San Francisku.

Letiště, jímž ročně projde 400 000 cestujících, většinou turistů, nepotřebuje jinou než sluneční a větrnou energii, kterou zajišťují solární panely a tři gigantické větrné elektrárny. Kromě strojovny tu není klimatizace. Letiště spočívá na obrovských válcích, které kdysi bývaly potrubím sloužícím k dopravě ropy.

Na první pohled se letiště na ostrově Baltra neliší od jiných, je to šedá stavba uprostřed polopouštní neobydlené zóny, neustále bičované větrem. „Cestující nevidí žádný rozdíl, protože všechno funguje přesně tak jako na jiných letištích,“ uvádí Barrenechea a ujišťuje, že takováto ekologická letiště je možné stavět i ve městech.