Jste Pražačka?

Ano, křtěná Vltavou. Už několik generací tu naše rodina žije, takže ji mám zadřenou v kůži. Bydlela jsem v Libni, na Letné, v Holešovicích a pak v centru, u Karlova náměstí. Takže zažívám výhody toho, že mám všude blízko. Na druhou stranu donedávna byly v okolí tři autosalóny a žádné potraviny, takže jsem mohla snadno koupit rolls-royce nebo zlaté hodinky, ale chleba ani omylem. Což se už naštěstí zlepšilo.

Kolik z návštěvníků Prahy jsou vlastně Češi?

To je záludná otázka, ty nespočítám. Podle ubytovacích statistik tvoří čeští turisté v metropoli jen asi 13 procent. Jenže většina jich nebydlí v hotelech, ale u příbuzných a kamarádů, nebo se večer vracejí domů. O Velikonocích jsem takových potkala mnoho, rodiče vedli děti Starým Městem a vyprávěli jim evidentně o historii. Z toho mívám velkou radost.

Vodila jste tak kdysi i své děti?

Ano, i když trochu jinak. Já léta učila na fakultě žurnalistiky a pracovala v cestovním ruchu: prováděla jsem turisty, dělala delegátku cestovních kanceláří, v 90. letech jsem tu založila německou pobočku pro turistiku. Následovaly funkce v Asociaci průvodců, cestovních kanceláří, v CzechTourismu, sedm let jsem sbírala zkušenosti ve Vídni… Takže když byly děti malé, brala jsem je často na prohlídky s turisty, absolvovaly je opravdu mockrát. Před víkendem se vždycky ptaly: A to zase půjdeme na Hrad? Trochu jsem se bála, abych jim Prahu a cestování nezprotivila.

A nezprotivila?

Nevím. Oba velmi rádi cestují, ale poznali, že moje práce je dost namáhavá fyzicky i psychicky, v kontaktu s nejrůznějšími lidmi v problematických situacích. Jednou dokonce dostal labilní turista psychický šok a začal mě škrtit! Musím být i velký psycholog a všechny trable zvládnout. Turista přijede na určitou krátkou dobu a chce se mít dobře, aby to bylo příjemné – a mojí povinností je to za každou cenu zařídit.

Určitě máte za ta léta zásobu dost kuriózních požadavků…

Vedle klasických dotazů typu: Jak se dostanu z Můstku na Hrad? zaznamenávají naši pracovníci i neobvyklé: Je Karlův most jen jeden? Dostanu se metrem do Bratislavy? Kde seženu vycpaného jelena? V Praze je prý hezká kavárna, řeknete mi kde? Můžu si prohlédnout Disney kostel? – tím myslí Týnský chrám, který znají z Disneylandu. Nebo volají, že před nimi spadl holub, zda mu mohou poskytnout první pomoc…

Kam vezmete zahraniční návštěvy nejdřív?

Nejraději bych je provedla po smutných zákoutích Franze Kafky, jenže ta už bohužel téměř neexistují. A oni obvykle stejně chtějí vidět nejznámější lákadla jako Hradčany a Karlův most. Teprve když zbude čas, vezmu je do svých oblíbených čtvrtí, třeba na Vinohrady. Dokládají, že se u nás dobře žilo a žije, domy jsou už zase v pěkném stavu a představují naši chloubu.

A kam chodíte ráda vy sama?

Omlouvám se, ale já miluju hřbitovy. Počínaje Slavínem na Vyšehradě. Tam taky často beru cizince, protože málokterý národ má své velikány uložené takhle pěkně pohromadě. Tudíž je báječná šance vyprávět jim o celé naší historii. Občas zajdu i na Nový židovský hřbitov na konci Vinohrad, je strašně nostalgický, zarostlý břečťanem a téměř neopečovávaný. Ale zase je to velmi působivé místo, kde vnímáte minulost.

Oblíbenou destinací Nory Dolanské je Vídeň

Oblíbenou destinací Nory Dolanské je Vídeň.

FOTO: Archiv Nory Dolanské

Když vidím v Karlově ulici matrjošky a pseudogalerie, stydím se. Co považujete za pražskou ostudu vy?

Karlovka je obrovská ostuda. Když přijdu na nějaké oficiální místo, říkají: Ty za to můžeš! A já jen vysvětluju, že v PIS jsme sice profesionálové, ale bojujeme proti tomu úplně stejně jako laikové.

Můžu se zbláznit, že na Staromáku je vietnamská pedikúra s káděmi a rybičkami – v domě U Tří čápů, kde bývalo Štorchovo nakladatelství! Jsem bezmocná, to je na koncepci města a tu bohužel nezměním. Řada těch objektů je navíc v soukromých rukou. Ale měl by do toho mluvit živnostenský úřad a památkáři. My se snažíme propagovat Prahu jinak, nabízíme řadu hezkých, estetických suvenýrů… A tím proti tomu aspoň trochu bojujeme.

Jak je to v zahraničí?

Ve světě spíš vídám opak – například v německém městě Rothenburg ob der Tauber. Je malé, ale dokázalo si zachovat středověký ráz s hrázděnými domy. Obchody mají stejnou jednoduchou linii vývěsního štítu, a dokonce ani McDonald’s neprosadil své žluté M – má ho železné hnědé, aby nevyčuhovalo. Nádhera. Kdyby se něco podařilo v pražském centru a dodržovala se jistá sjednocující pravidla, budu šťastná. Zatím tu máme trochu Potěmkinovu vesnici.

Na druhou stranu se toho v Praze hodně zlepšilo – existuje tu řada kvalitních restaurací, barů, vinoték. Už jsme se naučili prodávat i gastronomické služby na úrovni. Problém zůstává s taxikáři a směnárnami. Mezi 6000 taxikáři je tak stovka gaunerů, ale tomu se nevyhnete nikde, i v Londýně vás vozí oklikami a napočítají si o 10 liber víc. A směnárny nás trápí ještě víc. Letos proto otevřeme na Můstku směnárnu pod patronátem magistrátu, kde bude směna čitelná a jasná.

Přes to všechno je letos Praha pátou nejoblíbenější destinací světa!

A v Evropě první. Což nás moc těší, na ulicích je stále hodně turistů a rádi se k nám vracejí. Velkou roli hrají emoce. I když přiletí s různými pochybnostmi, přijdou pak na Karlův most a řeknou si: Wow! Protože něco tak hezkého vidí málokde. Jistě, Paříž nebo Řím jsou krásná velkoměsta, ale my jsme malí, sevření a jedineční. Propojení historie se současností, soulad stylů, ale i pásů domů a zeleně jsou dokonalé. Navíc s romantickou řekou uprostřed!

Vraťme se k vašim dětem, co dělají?

Julie (27) studovala sociologii a psychologii a žije ve Vídni, kterou si zamilovala kdysi se mnou. Dělá marketing ve firmě zaměřené na kasina a loterie. Prodávají balíčky s ubytováním, večeří a hraním. V Rakousku jsou kasina velmi noblesní, byla jsem se podívat v Salcburku, kde je v krásném zámečku. Páni musí mít smoking a dámy dlouhou róbu… Lukáš (39) pracuje ve zpravodajství na ČT, čili absolvoval žurnalistiku jako já. Ve své profesi se myslím našel. Ale moc ho na obrazovce nevidím, protože v deset už usínám. Ten zažil moji práci v cestovním ruchu ještě jinak…

Jak?

Brala jsem ho s sebou jako delegátka cestovek do ciziny a musel být odmalička velmi, velmi samostatný, protože jsem na něj neměla čas. Často jsem ho nechávala samotného a věnovala se hostům. Třeba jsem ho nechala u moře, to mu byly asi čtyři roky, sám se musel vykoupat, převléknout, složit hračky a přijít za mnou do hotelu. Dnes se divím, kde jsem sebrala tolik odvahy. Chápu až hrůznost té situace, vždyť se mohl utopit! Později mi pomáhal při ubytování turistů.

Vzpomínám, že při cestách do Jugoslávie jsem jim vyplácela kapesné v dinárech až na místě, aby si za ně nekoupili zboží v Tuzexu. Jednou se mi rozbilo auto a muselo být pořád nastartované, takže malinký Lukáš mi seděl u nohou, ručičkou mačkal spojku – a já z okénka rozdávala peníze.

Jste už babička?

No jistě! Lukáš má tři děti – devět, šest a půl roku. Zatím je Prahou nevodím, ale jistě k tomu dojde…

Chystat příjemné chvíle pro druhé je vlastně váš job. Jak ale relaxujete vy?

Hlavně tím, že na zahradě stále něco sázím – a neroste mi to. Vůbec nic. Šíleně mě to baví, zkouším všechno, přesto mi brambory vylezou malinké, ošklivé… Ale to je jedno, další rok se snažím znovu. Neumím zřejmě ani správně zalévat. Jen jednou se mi povedly okurky, ten rok byla vlhká sezóna a hodně pršelo, takže narostly samy. Daří se tam stromům, protože blízko je les a ráz celé zahrady je spíš lesní. Z těch se těším.

Taky prý ráda tapetujete.

Strašně, to je moje naprostá vášeň. Vytapetovala jsem byt všem kamarádkám i jejich dcerám, které jsou ve stadiu zařizování. Už jsem tapetovala ve Vídni, v Londýně, po celé Evropě. Jsem ve svém myšlení velmi systematická, mám ráda určitý řád, pravidelnost ve věcech. A tapetování je svým způsobem o pečlivosti a přesnosti. Líbí se mi, když vše do sebe zapadá a je pěkně celistvé, perfektní. Je v tom i kousek umění…

Doma tapety úplně všude nemám, protože můj muž je až tak nemusí, ale kde to jde, tapetuju. Ze stejného důvodu absolutně nenávidím zimní a letní čas, pokud bych proti tomu mohla bojovat, půjdu do jakékoliv politické strany, která to prosadí. Každý rok mi to minimálně na tři neděle rozhodí denní rytmus, včetně jídla a usínání.

Kam byste se vypravila na prodloužený víkend?

V první řadě do Vídně. Jezdím tam nejen z nostalgie, připadám si tam jako doma. A pak s oblibou poznávám nová místa – nemusí jít o hlavní město, stačí středně velké. Hlavně musí být něčím specifické. Loni mě nadchl Belfast. Byl tam postaven Titanic a kromě doků nemají nic, ale umějí to úžasně prodat. Moderním způsobem ukazují, že i v zásadě nehezké a syrové město může působit zajímavě.

Na cestách se projevuje moje profesní deformace – všude hledám, jak dělají propagaci. Jdu do infocentra a zjišťuji, kolik druhů prospektů mají, na čem je staví… Většinou zdaleka nemají tak krásné budovy jako my, a přesto umějí na ty svoje hezky nalákat.

Za jak dlouho se vám začne stýskat po Praze?

Odpovím ze života: v osmašedesátém jsem odjela do Německa s představou, že tam nějakou dobu zůstanu. Jenže v zimě to vypadalo, že se zavřou hranice a budu nucená zůstat v cizině – neznámo jak dlouho. A já si uvědomila, že bych už asi neviděla Hradčany nebo nemohla jít k Jakubovi na varhanní koncert. Druhý den jsem se sebrala a vrátila se domů. Můžu žít kdekoliv a dlouho, ale potřebuju vědět, že se smím kdykoliv vrátit.